Prokletý - Kapitola II.

Prokletý

Kapitola II.

„Jsem ohavně zvíře! Naprostý ubožák!“ Křičelo na mě moje svědomí. Byla noc a já se krčil pod mostem. „Začínám se náramně podobat otci!“ „Ne, nikdy!“ Hádal jsem se ve svém nitru. „Ta malá holka… dívala se na tebe jako tvá matka… Zabil jsi jí matku! Před jejíma očima… nepřipomíná ti to něco?“ „Buď zticha! Nemůžu za to… táhle mě to k ní… nemohl jsem tomu… odolat!“ V mé hlavě bojovaly dva hlasy... Zlé a zvrhlé hlasy… nevěděl jsem, ke kterému se mám přiřadit… který z nich jsem já?!
Užíral jsem se takhle už celé týdny. Neměl jsem chuť jíst. Stále jsem myslel na ženu, kterou jsem před očima její dcery zabil. Byl to neovladatelný výbuch chtíče. Takového chtíče, jaký měl i můj otec.
Mým tělem vládlo znechucení. V křečích špatného svědomí jsem se v noci plazil po špinavé ulici. Prosil jsem o smilování kolemjdoucí lidi. Žebral jsem o smrt!
Avšak nikdo si mě raději nevšímal. Lidé mě sobecky obcházeli a neodpovídali na mé prosby.
V ten moment se přede mnou rozrazily dveře hospody. Do chladného okolí prostoupil pruh teplého světla.
Obrátil jsem zrak od chodníku a podíval se, kdo z té budovy vyšel. Byli to dva Němečtí vojáci.
Doba byla zlá. Psal se rok 1914 a všude zuřily boje. I když nás měla naše vojska chránit, vojáci si na prosté lidi dovolovali, co chtěli.
„Podívej se na tu špínu!“ Kopl si do mě jeden z nich. „Takovou chátru jsem ještě neviděl!“ Zvedl mě ze země a opřel o stěnu.
„No, trochu jídla a… třeba by mohl jít s náma na výlet.“ Škodolibě se usmál.
„Takovej zmetek by nám tam jenom překážel! I když… možná by s ním byla legrace.“ Smál se zase ten druhý.
„Chlapče,“ Oslovil mě opovrhavě jeden: „půjdeš s námi na frontu. Aspoň tam nebudeme sami… neboj, trochu si postřílíš a… a chcípneš tam, jako my všichni!“
Nevnímal jsem jejich slova. Ale byl jsem jim vděčný, když mě nechali po několika měsících na ulici vyspat v jakémsi teplém pokoji.
Ráno jsem se probudil a uvědomil si, co se stalo. V místnosti už seděli dva vojáci.
„Tak, pamatuj si, že tohle bylo naposledy, co ses takhle vyspal. Odpoledne odjíždíme ke zbytku praporu. Generál bude rád, že jsme mu přinesli ´posilu´. Jestli se ti vůbec dá takhle říct.
„Ale já…já…“ Podíval jsem se na sebe. Měl jsem nové šaty a cítil jsem se sytý.
„Žádný ale! Buď rád, že se ti dostalo takové pocty! … Na…“Podal mi misku s jídlem, „Pořádně se najez, ode dneška jsi voják.“
Má mysl byla zahalena do temného pláště. Proplovaly mnou otázky jako : PROČ? ZA CO? Tehdy jsem definitivně pochopil, že život je krutý pán. A že snad nikdo neprošel životem bez útrap, hořkostí a smrti.
Avšak kdesi v nitru, ve mně, plál malý plamínek. Vskutku malý, potlačován krutým osudem. Tomu plamínku se říká naděje. Ta snad nikdy nezmizí. I kdyby měla zůstat zaklíněna v nejtajnějších snech lidské bytosti…