Magikův lexikon života (kapitola .2.)

Nedávno se mě stala prazvláštní věc. Sedím si takhle naproti krbu, ve svém přestárlém ušáku, jemuž z jednoho rohu trčí už kus vycpávky, a na druhém posedává můj věrný kocour Merlin. A v tom se mě v hlavě vyklubala myšlenka. Ano vyklubala, skoro stejně jako přichází na světlo malé kuře. Myšlenka tak obrovských rozměrů, že i leckterý mrakodrap by se mohl červenat hanbou. Myšlenka tak úžasná, že nadějí která byla uvnitř skryta by rozzářila tisíce žároviček. A přec tak drtivá, že i nejtvrdší diamanty světa se pod její tíhou v drobounký prášek mění. Neváhal jsem sednul a dal se do bádání, které mělo určit směr kterým se vydám. Směr objasňující tok myšlenek které zaplavovali moji mysl jak Niagarský vodopád. Ptal jsem se stále proč, kde se bere ten neutuchající hlas, který jak našeptávač v divadle říká co jiný mají činit. A přec, sekundu co sekundu, minutu za minutou jsem hltal jak hladový pes, slovo za slovem. Studoval knihy starší než zákon sám, popisující praktiky věd hermetických. Studujíce směry které snad i za filosofické označit by se dali. A však nedočítajíc se kdo vlastně jsem, co je posláním v tomto mě časoprostorem vymezeném okamžiku, označujícího se životem. Stále nenacházejíc odpovědi na nejprostší otázku ze všech, nenacházejíc druhou polovici myšlenky která rvoucí mě vědomí hlasem silnějším než tisíce zvonů říkajíc stále dokola bim bam, bim bam, vnukla mě tuto archaickou vizi. „Ha, Merline kocourku můj, ty jsi mě vyděsil!“ Řekl jsem když otírajíce se mě o nohu, prosil o další plechovku vynikajícího tuňáka. Laxním pohybem jsem se zvednul z mého ušáka, trošku rozpačitý a zmatený nad přetržením poslední hořce nedokončené myšlenky. A šel k chladničce nakrmit Merlina. Připadal jsem si rázem vytržen ze života který bych chtěl prožívat, který mě naplňoval žhavou touhou poznávat vše, který mě nutil stát se jeho součástí. Života který mě pohlcoval, který ve mně dmýchal oheň a zároveň dusil jako nemilosrdný vrah. Nakrmil jsme Merlina! A sunul si to zpět, a radoval se z myšlenkového toku, který mě tak nenadále a zákeřně napadl. Vzpomínal jsem na vše co protnulo můj životní příběh, od lásek a nenávisti, od štěstí, vítězství až drtivých proher. To vše utvářelo můj osobitý charakter, který měl být teď podroben té největší zkoušce. Zkoušce, kdy mysl bojuje s duší, kdy kostky jsou vrženy a jen osud zná ten nekonečný počet variant výsledků. Hnán tím, co jsem nepocítil co po zemi kráčím. Hnán tím, co neodolatelné vzrušení a zároveň nepocítěný strach ve mně vzbuzovalo. Hnán smysly o kterých dříve nemějíc potuchy. A přec bylo tu něco, co jako černá strana působilo, něco co jak maják v bouři říkalo: „Nepluj sem, zahyneš!“ I přes toto varování, vrhnul jsem se za kormidlo a vykřičel svá poslední slova: „Co stát se má stane se!“ Myšlenky jak mořské proudy táhli mě dál a dál, země zaslíbená vzdalovala se a já cítil, že s každým tím pohledem před sebe, získávám něco nepoznaného, ale zároveň ztrácím to co mě bylo vždy za svatý grál. „A dost! Proboha vždyť já usnul, kolika pak je to hodin ?“ V krbu dohořívalo poslední polénko a já věděl že se budu muset vypravit do chmurného zimního večera pro další špalíček dřeva. Vydal jsem se na cestu, oblékl si kabát po pradědečkovi, s měkkým kožíškem okolo krku a vydal se na dlouhou cestu přes zasněženou zahradu. Venku kvílela meluzína, pohrávající si s na zem padlími sněhovými vločkami. Zdáli se být tak nevinné a krásné. Nastavil jsem ruku čekajíc, na ten okamžik kdy budu moci pohladit jednu z nich. Připomnělo mě to pomíjivost života, očekávání, chvíle krásy a pak smutek. Stejný smutek který jsem pociťoval když ta krása se měnila v kapku vody. Znovu mě vytrhl z rozjímání děsivý zvuk. „Buch buch!“ To jen dveře od kolny se dřevem a sekerkou, a hrající si vítr. Hrající, ano hrající, jak symfonický orchestr! Zaposlouchal jsem se, a v tu chvíli slyšel vše, basy, housle flétny. Koncert tak sehraný, koncert kdy diváci stávají ze sedadel a jásají: „Bravo! Buch buch!“ Další rána, která jak facka přes tvář mě probrala. Musel jsem pokračovat, zima zuřila a cenila zuby jak smečka vlků. Připadal jsem si jak v jiném světě. Rychle jsem vzal několik polínek a vracel se zpět do útulného domova, ke své sklence whisky. Merlin mě okamžitě přivítal a jen co jsem se uvelebil, nalijíc si skleničku, schoulil se jako klubíčko a mručel spokojeností. Pohladil ho, a koukal jak ohnivé plamínky požírají kousek za kouskem právě přiložená polénka. Bylo mě opět smutno, asi jako když duše je zavřená v kleci ze zlata, asi jako když srdce vám chce explodovat na tisíceré kousíčky rozmetané po celém širém vesmíru. Venku za oknem si mezitím začali sněhové vločky hrát na babu, poletovali sem a tam, škádlili se jak milenci za májových nocí. Otočil jsem hlavu a pohlédnul na skoro plnou flašku whisky. Pohladil jí, a pocítil co znamená mít osud, co znamená být předurčen. Demagogická otázka věčnosti byla pokořena. Obyčejná flaška a řekne více než milióny lidských osudů, a přec neuslyšíte ni slova. Flaška, chudák flaška, hýčkaná velice a pak s ní je opovrhováno jak s tím největším nepřítelem. S každým lokem čiré tekutiny skrývajíc se uvnitř, s každým douškem opojného moku, se stává naším nepřítelem. Se stává bezcennou skořápkou. A když dospěje v osudovou fázi, je nakopnuta jak prašivý pes, odložena jak nechtěné dítě, zabita jak náhodný chodec partou pouličního gangu. Je smutné dívat se jak vyprchává život s každým polibkem lásky ve kterém smrt, jak vlk v rouše beránčím je ukryta. Definitivum, ba né! Existuje strašlivější rub věcí, který je viděn jen když člověk přijde o rozum. Pak smrt je vykoupena smrtí. Na zemi se utápí v krvi teď zbytky křehké skořápky, jenž ukončila šílenství hnané až po nejkrajnější meze vědomí. A já nacházím nový obzor, který mě byl zastřen mlhou podstaty věcí. Otazník nad osudem! Opět zvítězil a já, vypravěč příběhu věčnosti, který bude zapomenut v času, zůstávám nehybně sedět s pohledem upřeným do ohně a kladu si otázky zda se nechat pohltit. Merlin se probral a protáhl svůj kočičí hřbet, ještě párkrát zatnul drápky do ušáku a už se rozhlíží, co by spáchal za neplechu. Říkám mu: „Ne ne ne, Merlin nebude zlobit!“ a hrozím na něj ukazováčkem. Merlin sleduje jak se ukazováček naklání z jedné strany na druhou. Netuší co mu chci říct, asi si myslí, něco ve smyslu: „Co to po mě chce, co mě to říká, ať mě dá radši zase najíst!“ Koukám se mu do očí, a přemýšlím. Opět přemýšlím!