Sinine-Prolog

V rodném městě jedné mladé dívky zavládla noc, město se probouzelo k životu, byty zhasínaly….
Však i ona šla spát. Jako spousta dalších lidí.
Tato, asi patnáctiletá dívka, s očima modrýma jako ta nejkrásněji zabarvená obloha a vlasy barvy oříšků, byla obdařena zvláštním darem.
Ani ona neví o tomto daru, spí klidným spánkem v pokoji se svou mladší sestrou.
Naprosto obyčejná dívka s domem na kraji města, ničím zvláštní, přesto tomu osud chtěl a tu noc se jí zdál sen, který začal převracet naruby celý její život…

V zahradě obklopené modrými květy prapodivných rostlin, modrých fontánek a spoustou dalších věcí v této barvě, se procházelo nespočet lidí v modrých hábitech.
Byl zde pouze jeden člověk, který neměl plášť.Byla to dívka, nevěděla kde je, hlava jí třeštila jako kdyby měla puknout, bylo jí očividně zle a přesto šla dál, za svým cílem.
Nevěděla kam jde, ale nějaká síla jí hnala kupředu, musela tam dojít.
Drala se modrou zahradou zalitou horkým sluncem, narážela do lidí v modrrých hábitech, musela se tam doustat..
Po chvíli se zastavila před velkou bránou s nejrůznějšími vzory, ale pohled na bránu jí však neuchvátil tak, jako to, co uviděla za branou. Byl to úchvatný pohled.
Dům, ne li palác, jí uchvátil natolik, že, snad i nechtěně, zmáčkla zvonek.

Drnčivý zvuk zvonku se rozléhal celým domem. „Dále“ ozvalo se znenadání někde poblíž brány.
Dívka, která vypadala naprosto omámeně, beze slova a náznaku nějakého údivu vešla do zahrady.
Ta byla lemována modrými keři, na modrých stromech se pohupovali modří papoušci a téměř na všech stromech, místo pludů, byli akvamaríny. Byli tam i ti lidé v hábitech. Přestože to bylo celé takové divné, pokračovala v cestě za svým cílem, bez jakéhokoliv pohledu stranou.
Asi v půlce zahrady jí jeden z těch lidí chytil za kapucu a snažil se jí naznačit ,ať nikam nechodí, ale byla jako zhypnotizovaná a pokračovala dál…
„Ne, já nechci nikoho zabíjet!“ křičela mladá žena za rohem domu, v nějakém altánku.
„Nechceš? Tak dobrá, když nechceš, nechceš, ale když já něco chci, tak se toho jen tak nevzdám. Ty mi tu budeš dělat služku.“ zakřičela ta dáma.
„Ale, já..“ vykřikla.
„Víš, já umím hypnotizovat“ řekla.
Vzala si jakýsi náramek a dala jí ho před obličej, najednou úplně zkrotla a navlékla se do připravených šatů.
„Teď ty, ta co stojí za rohem“ řekla dáma.
„Ne“ řekla dívka přesvědčeně.
„Ne?“ řekla se vztekem.
Začala utíkat jako o život, probrala se, nemůže tu být…
„Na, tady máš, to budeš asi potřebovat…Teda spíš tvoje d…“ zašeptal jí necelou větu jeden z lidí v hábitu a vtiskl ji do ruky modrý náhrdelník.