Sinine- 1. kapitola

„Kelly!“ vytrhla mě ze snu moje mladší sestra Ellen.
„Co je?“ zahuhlala jsem rozespale.
„Mně je špatně“ řekla sestra a v tu ránu běžela do koupelny.
Neochotně jsem vstala a šla za sestrou.
Koupelna byla docela nová, kachličky byli zelené a modré, do krásných japonských vzorců.
Milovala jsem Japonsko, vždy mě uchvátili Japonské zahrady a vše co souviselo s Japonskem.
V koupelně byl i zelený záchod, který teď hrál všemi barvami, protože ho sestra pozvracela. V rohu stál sprchový kout, který jsem bezmezně milovala, takže, kdybychom se měli, nedejbože stěhovat, beru si ho s sebou. Byl to pro mě kout klidu a všeho dobrého, když jsem měla vztek, či jsem ze sebe jednoduše potřebovala sundat stres, šla jsem tam. Okna v koupelně byla krásná, vypadala jako křišťálová, nebylo přes ně vidět, a přesto propouštěla světlo.
Koupelna a moje část pokoje byla pro mě oáza klidu.
„Já vzbudím mámu“ řekla jsem sestře přo pohledu na tu „krásu“.
„Ne, prosím ne, Kelly! Máma říkala, že jí nemám budit, že jsem se akorát přejedla.Tak to ukliď“ řekla mi sestra s nadějí v hlase.
„Na to zapomeň, takovej hnus uklízet nebudu“ řekla jsem jí s opohrdnutím a vrátila se do pokoje s tím, že jdu spát.
Měla jsem svojí sestru ráda, i když byla hodně energická a zlobivá, pořád na mě něco sváděla a vymýšlela kraviny, které jsem za ně musela řešit samozřejmě- já!
„Jááááááuuuu“ zařvala moje sestra cestou z koupelny, už jí bylo očividně dobře, elán jí opravdu nechyběl.
„Ježíš, proč sem na koberec strkáááš svoje koráále, to booooolííííí“ začala řvát moje drahá sestra a nemilosrdně mi je hodila do obličeje.
„Ellen, zmlkni“ okřikla jsem jí a začala si je prohlížet. Po chvíli jsem se začala hrozně smát.
„Co je?“ promluvila na mě sestra ospale.
„Ten vypadá jako ten náhrdelník z toho snu“ řekla jsem a začala ho zase zkoumavě prohlížet.
„Z jakýho snu?“ začala se dychtivě pídit Ellen.
„Ale, zdálo se mi, že mi nějakej chlápek v modrým hábitu dal takovejdle náhrdelník, prej, že ho budu potřebovat“ řekla jsem a pořád jsem si myslela, že je to naprostá blbost.
„To bude nějaký znamení, vezmi si ho do školy na krk“ vyhrkla na mě fantazií omámená Ellenka.
„Takovej kýč, plastovej? To sotva“.
Hodila jsem stříbrný kýčovitý náhrdelník do rohu ke svým starým plyšákům, ať si ho užijou.

Otočila jsem se na levý bok, směrem k oknu, a protože moje postel byla docela vysoko, pozorovala jsem noční ulici rovnou z postele.
Nedělo se nic zajímavého, až na párek opilců, kteří zřejmě zrovna vylezli z popelnice, tedy vypadali na to, náměsíčnou paní Grownovou se svým psem a nějakou ženu, co šla asi zrovna z noční směny v hospodě.
Jelikož se mimo těchto „týpků“ nic nedělo, tak jsem usnula s hlavou na mém 100 let nemytém okně.

Můj, ničím nerušený a bezesný spánek musel ovšem zase někdo narušit, a kdo jiný, než sestra!
„Kelly, pojď sem“ zašeptala mi sestra.
„Proč?“ zahuhlala jsem na ní, neochotná zase vstávat.
„No, tak za mnou nemusíš, ale máš jít za mámou“ řekla mi sestra.

„Já? Děláš si legraci? Takhle brzo? Vždyť jsou 3 ráno“ řekla jsem jí.
„No to tedy nejsou“ začala sestra se svým intelektálním nadáním, které zřejmě žádné není, protože má sestra u své postele hodiny, samozřejmě, že otočené k sobě.
„Je už skoro 6, tedy, přesně je 5:52“ řekla mi s takovou vážností v hlase, že jsem se musela začít smát.

Naše máma, totiž vstává už v 5 ráno, aby nám přichystala snídani, dodělala něco do práce a doukoukala se na svoje oblíbené seriály.
„No, jo, já tam jdu“ řekla jsem a rozesmála se.

„Ahooj mamáá“ řekla jsem mámě, která zrovna zaujatě sledovala pořad „Rudovlasé krásky“, hrozná blbost.
Je tam, takový hotel, kam smějí jenom zrzky a nesmí tam žádný chlap, povídaj si tam o svých problémech a společně je řeší například to, že manžel jedné z nich se hrozně bojí pavouků.

Jednou jsme si na to hrály s mojí nejlepší kamarádkou Annou, daly jsme na sebe zrzavé paruky, nadýchané šaty, které se kdysi používali k čajovým dýchánkům, nazuly staré papuče po mojí babičce, narazily si nějakou čapku, nejlépe přes celý obličej a vyrazily jsme strašit lidi do ulic a řešily jsme všechny muže co kolem nás prošli.
Nejlepší bylo, když jsme prošly kolem našeho spolužáka, a začaly před ním řešit problematiku dnešní mládeže, a jestli nemá problémy ve škole a zda se již neodvšivoval, protože jich tam měl hodně, ale to je minulost, bylo nám tehdy asi 9.

„Počkej, Kelly, hned se ti budu věnovat, jenom teď jsou na výpravě za manželem Susan, mají totiž velké podezření, že si ostříhal své dlouhé kadeře“ řekla mi máma a napnutá seděla u televize, jestli si ty vlasy opravdu ostříhal.
„Ježiš, mami“
„Tak si ostříhá vlasy, no, co je na tom divnýho?“ řekla jsem mámě a začala se tlemit.
„Víš“ řekla máma tajemně.
„On to je fotograf, hrozně známej,no a on by tim ztratil svojí krásnou siluetu“.
„A, že já ho neznám, když je tak známej“ řekla jsem s ironií v hlase.
„Jo…Prej se mnou chceš mluvit, říkala Ellena“.
„Ale, no tak, neříkej Ellence tak, je jí teprve 9“ napomenula mě naoko máma.

„Ano, chtěla jsem s tebou mluvit, jde o to, že s tatínkem chceme na dovolenou, na dva týdny“ řekla mi máma, a očividně čekala na mojí reakci.
„Super! Budu sama doma! Aspoň budu mít klid od Ellen“ řekla jsem nadšeně.
„Ale, já to myslela tak, že by ses ty dva týdny starala o svou mladší sestru, ta dovolená je pro dva, vyhráli jsme jí“ řekla máma.
„Cože?!“ řekla jsem a neveřila svým očím.
„Letadlo nám letí zítra ve 2 ráno, budeš to tu muset vydržet, vždyť už je ti 15“ řekla máma.
„Ale mami, vždyť je nezákonné nechávat děti sami doma!“ řekla jsem s kapkou naděje v hlase.
„Ptala jsem se, když jsem si zřizovala pojištění, prý, když je ti více než 15, tak můžeš zůstat doma sama i se svojí sestrou“ řekla máma s chladnou hlavou.
Ona měla pořád chladnou hlavu, až se někdy bojím, že zmrzne, ona zastává názor, že „Každý problém má své řešení“ a já zůstávám při rčení „Každé řešení má svůj problém“.
Jsme naprosto rozdílné povahy, já jsem zbrklá, tichá a nemám skoro žádné kamarády, teda kromě Anny a několik známých se nekamarádím s nikým, máma je ovšem, povahy velice rozdílné, ona, vždycky všechno vede, je docela hlasitá a než něco udělá, vždy si to řádně promyslí.
Na svojí zbrklost jsem už hodněkrát doplatila, třeba jednou u babičky na obědě, jsem měla hrozný hlad a hned jsem se dala do jídla, to by zas tak nevadilo, kdybych ovšem nesnědla bratrancovi jeho čerstvě vypadlý mléčný zub.

„Už nemá cenu chodit spát, za půl hodiny bys stejně vstávala“ řekla mi máma
„Mohla bys mi pomoct ze svačinami, viď? Už jsi mi dlouho nepomáhala“
„Tak jo“ odpověděla jsem.
Pravda, už jsem mámě při vaření dlouho nepomáhala, jako malá jsem, vždycky chtěla být kuchařkou, v pěti letech se to sice změnilo na touhu být zpěvačkou, ale to je kapitola sama o sobě.
„A co budeme mít ke svačině?“ zaptala jsem se s úsměvěm na tváři
„Jako normálně, housku, v tom salát, maso a kečup a k tomu dáme ještě do krabičky okurku“.
„Ale Ellen radši nechám doma, vždyť zvracela“ řekla máma
„Ty víš o tom, že zvracela?“ podivila jsem se.
„Při cestě na záchod se to nedalo přehlédnout, tak jsem si Ellenkou trošku popovídala“.
„No, mamíííí, oni dneska píšou důležitou písemku z matiky a ona se ulejee, to není fééér“ napodobovala jsem přesně to, jak by se zachovala moje sestra.
„Pojď sem, Kelly. Vy jste s Ellen tak jiné, ona je úplně živá a nezastaví jí naprosto nic, zato s tebou, když jsi byla malá, sedla jsem si na pískoviště a mohli jsme tam být třeba 5 hodin v kuse a nic se nezměnilo.

Bylo to krásné, být chvíli sama s mámou, jinak je u ní celý den ségra a to se pak máma nezastaví, pořád po ní něco uklízí, omlouvá se lidem, do kterých strčila, nebo se jí jednoduše pokouší zkrotit.
„Mamíííí, já nemůžu spáát“ zakřičela na nás z horního patra ségra, že jsme se obě lekly.
„Pojďme se tedy nasnídat, děvčata“ řekla nám máma, jako bychom byly v nějaké šlechetné rodině.



„Ahoj, Kelly!“ křikla na mě Anna.
„Máme Štráju“ řekla.
„E.......Sakra“ řekla jsem.
Štrája je náš učitel na matematiku, jmenuje se Ludvig Shtrajow.
Je naprosto příšerný, každou hodinu, co ho máme, nám dá test, dokonce klidně i z vysokých škol a vůbec mu to nepřijde divné, ještě nám z toho dává známky.
Taky nepodporuje jakoukoli spolupráci při testech, takže, když někdo promluví, nebo jen zakašle, vezme mu test a 5.
„Pojď do třídy, už tam je, máme tam jít“ křikne na mě Anna.
„Já si ještě dojdu na záchod“ řeknu a pádím na záchod.

Před záchodem mě zastaví nějaký kluk.
„Náhrdelník“ řekne mi ten kluk s vážnou tváří.
„Cože?“ řeknu takovým toném, jako by se zbláznil.
„Ten náhrdelník“ řekl opět.
Ten náhrdelník…Ten? Jak o něm může vědět? To je blbost.
„Jdi do…pryč“ řekla jsem.
„Dobře, jdu pryč, ale zítra chci vidět ten náhrdelník“ řekl mi.