Vzpomínka na tetu

Už ten večer byl zvláštní. Odněkud jsem uslyšela kostelní zvony a přemýšlela, jakou událost lidem sdělují. Jejich tón zněl smutně a ozvěna, která se rozléhala mezi vesnicemi, připomínala zpěv andělů. Asi umíráček... Do mysli se mi draly vzpomínky na mou nedávno zemřelou pratetu Annu. Vzpomínala jsem, jak se usmívala, když jsem jí seděla na klíně, na blůzu jí drobila borůvkový koláč a předváděla, jak umím napočítat do deseti a přeříkat abecedu... Je to už pár let. Vzpomínám si, že mi věnovala zlatý prsten s obrovským, azurově modrým kamenem. Třpytil se na světle jako dokonale vybroušený diamant. "Tu krabičku tady někde mám, to vím jistě..." napadlo mě si prsten znovu vyzkoušet. Zvedla jsem se z křesla, sundala ruce z hrnku s čajem, který byl před nějakou dobou teplý, ale během mého vzpomínání vychladl, a otočila se od vyhasínajícího krbu.

Připadalo mi, že někdo prochází chodbou. "Zloději!" zděsila jsem se. Ale pak jsem si uvědomila, že tato možnost je minimální, protože je zamčeno. "Nejspíš se mi to zdálo..." Ale ne - opět zvuky - však jiné. Prudce jsem se otočila a hned nato s úlevou zjistila, že jen zapraskalo dříví v krbu. "Měla bych přiložit..." Vydala jsem se tedy pro dřevo na zahradu. Ovanul mě pro léto netypický chladný vánek, jako by mě někdo pohladil po tváři. Přejel mi mráz po zádech. Průvan za mnou zabouchl dveře. Rychle jsem nabrala plnou náruč dřeva, doběhla dovnitř domu a s bušícím srdcem dveře zabouchla.

Poté, co v krbu znovu zaplápolal plamínek, jsem se vydala na půdu hledat ten prsten. Věci, o které jsem jindy ani nezavadila pohledem, mi náhle připadaly divné: lehce se chvějící rozvěšené prádlo, můj odraz ve střešním okně, dokonce i starý zaprášený plyšák... Jako by všechno mělo svou duši. Mé oči znovu zabloudily k oknu. Spatřila jsem nejen svůj odraz, ale i jakýsi stín na pověšeném prostěradle, který připomínal lidskou postavu. Měla jsem pocit, že ve mně ztuhla všechna krev. Ale mé srdce tlukoucí na plný výkon mě přesvědčovalo, že stále žiji. Tupě jsem zírala na okno a vyděsila se ještě víc. Stín se pohnul a v jeho "ruce" se cosi zablesklo. "Prsten!" Ten blesk se proměnil v jasnou záři, která mě na okamžik oslepila. Na jednom místě se ale začala rozdělovat, vypadalo to jako puklina. A pak - jako by někdo vypnul světlo - záře zmizela. Zůstala jsem tam v šoku stát jako přikovaná dobrou chvíli.

Zvědavost mě ale naštěstí přemohla a šla jsem do ložnice najít tetin dar. Jako zhypnotizovaná jsem otevřela nejprve šperkovnici, pak krabičku a... šok! Kamenem se napříč klikatila puklina! Jasný důkaz, že se mi ten večer zjevila prateta Anna.

Poslední rozloučení? Možná...