Hlídam tě.

Byl letni den jako každý jiný,zefýr se toulal po ulicích,stíny soch už dávno zmizely,mohlo byt prijemnych 23 stupnu celsia,holubi se už chystaly ke spánku a někde v dály crčela voda z kašny.Po ulicích se procházeli zejména cizinci z Anglie a Německa.
Ve stínu se objevila hubena postava asi 175cm vysokého mladíka.V rukach držel kladivo přitisknuté ke hrudi, mazlil se s nim,hladil ho a něco mu tiše šuškal.Vypadalo to spiš jako rituál,očista nebo něco tomu podobné.Nebo se k němu modlil?
Neustále na něco měl upřený zrak,krev v těle mu vařila a každou sekundou to bylo horší.Už viděl rudě.Lícní svaly začaly pulzovat v rytmu srdce.Byl opravdu „nasraný.“
Kdo to je?Jak se jmenuje?Všichni řikají,že přichází z nebes,aby chránil lidy před utrpením, starostmi a nebezpecim,prý čerpá sílu z bolesti druhých a přeměňuje ji na radost,kterou zpětně vléva bezradným a nešťastným,ale nikdo ho zatím neviděl,jak to děla?Je to jeho prokleti?Proč to děla?Kdo ho povolal?Děla to s vlastni vůle?
„Dej od ni ty pracky pryč!“Řekl s výhružným tónem neznámý cizinec.
„Padej,smrade nebo ti jednu ubalim!“ Odtrhl svalovec v dzinových kalhotách a otrhané košili.Zpětně se otočil k samičce a pokračoval v hrubém osahávani.Dívka se snažila od něho odtrhout.
„Naposledy ti říkam táhni od ni!Modulace jeho hlasu byla na hraně zuřivosti a vzteku,ale stále se držel pozadu.Z rukou,tváře i očí se mu začala valit krev.
„Si nerozuměl?“Odtrhl znova.“Si mysliš,že máš kladívko,že si tu můžeš pískat,co blbečku?“
Odhodil osmnactileté děvče ke dveřím a valil ke kladivkáři.Stahnul si rukávy a těšil se jak mu vrazí pěsti.
Blik.
Pouliční lampy se rozsvítili a obráncuv obličej nezůstal skryt.Krev zahalujíci jeho tvář,jako rudy závoj,borce zastavila.
„Bože,co jsi zač!?“Dostával ze sebe slova udivený a polekaný utočnik.
„Ja jsem já,který vyčisti svět od takových,jako jsi ty!!“

Hubeňour si nejdřív utřel obličej ,aby to vypadalo jako že je zraněn,pak podal holčině ruku a zvedl ji jako by byla z pirka,divka s uplakanýma očima se na cizince usmála,ale když si všimla jeho rubínových nezvyklich očí,zvylekala se.
„Neboj se,nic ti neudělám.Neublížim ti.“Jeho hlas zněl konejšivě,klidně a něžně.
„Jak pak se jmenuješ,krásko?“
„Vi..Viky,pane.“S touto větou omdlela vysílenim.
„Viktorie…hmm…nádherné jméno pro anděla,ale raději ti budu říkat,Ví.“
Nikdy si nesměl zapamatovat jména dívek ,které zachránil.Tak proto jim dával zkrácená jména nebo žádna.Pokud dal ženě jméno,trpěl!

***

Není nic horšího než se cítit jako zběsilé zvíře uvězněné v malinké kleci,ta klec je vaše tělo…chcete se dostat ven,pryč od všeho,chcete křičet,ale nejde to,chcete plakat, nemůžete,protože Vám to Pán Bůh zakázal.Všechny smysly vás opouštějí.Proklínáte den,kdy jste se narodil.Připadáte si jako hnusná ponrava,která jenom požírá listečky života vašeho stromečku.Vždy,když procházite kolem lidí,vyhýbate se jejich pohledům,abyste je neuhranuly.A když procházite kolem andělů,umíráte touhou je požádat o pomoc.Už v očích máte napsané pomož mi ,prosím!!Nenechte mě umřít!Oni to nevidí.



***
Když ji položil na postel,kolena se mu podlomila, neboť stvořeni jež dneska zachránil mu strašně připominala jeho dávnou l…u,z dob kdy ještě studoval,když ještě žil a radoval se ze života.
Pamatuje si jednu vzpomínku,která se mu pořád omývá dokola…svou jedinou přenesl do obýváku v teplých bavněných ponožkách,její hnědé nožky už dávno ztratili barvu,ale její oči se nezměnili,byly stále upřimné,krásné,milé…i když šlo z nich číst únavu,pořád se uměli tak nějak smát.Cukrový již bylo na stole a stromeček svítil barevnými svíčkami v rytmu koledy.V náručku ji zanesl k vánočnímu stromečku,kde byl jediný balíček s prstýnkem uvnitř,podal ji ho.Leslie si ho navlekla na prst a rozplakala se,když se ji zeptal:“Vezmeš si mě?“Odpovědi se nedočkal.Byli to jeho poslední vánoce.Poslední.
Jeho vyvolená měla nádherně dlouhé opalené nohy za nimiž se nejeden muž otocil,pevný zadeček,teplé briško budoucí maminky,ruce které když Vás pohladily musel člověk zavřít oči,aby vzniklá euforie neutekla příliš rychle,oči jako dvě křišťálové studánky,mlsna ústa a to nejvzácnější čeho si u ní vážil,opravdu vážil,bylo laskavé a hodné srdce.
„Pane,jak dlouho ještě?“ Oči byly v sloup a zoufale čekal na nikdy nepřichozi odpověď. Ty smáčel slzamy,aniž by si toho všiml.Kapky omývaly její vláčné tělo.
Když odcházel Viky otevřela oči,všimla si jeho jednoho křídla vyčuhujicího z pod kožené bundy.
„Pane?!“ Zmizel.
Už nestačila říct: „Děkuji.“
Každý jsme anděl s jedním křídlem... abychom vzlétli, musíme se obejmout.Tenhle člověk neměl koho obejmout a nikdy nebude moct.Ale to není váš připad!
Važte si toho druhého.Pokud vedle sebe nikoho nemáš,nemáš půlku sebe sama!