(Ne)mrtví

Jely jsme z výletu domů. Z normálního výletu v noci autem domů. Tenkrát mi bylo teprve 7 let, ale na tu noc si vzpomínám velice zřetelně. Máma řídila a já seděla vzadu a dívala se na noční oblohu. Měsíc byl v úplňku a kolem spousta hvězd. Už jsem v nich dokázala rozeznat i souhvězdí. Hudba z rádia hrála celkem nahlas, jak jsme to měly obě dvě rády. Ani jedna z nás nesnášela ticho. Už jsem skoro usínala, když začala brzdit, ale venku byl pořád ještě les. Před námi u cesty stálo auto a u něj nějakej kluk s holkou. Mohlo jim být tak 17-18, víc ne. Auto se zastavilo úplně a máma se chystala jít ven.
,,Asi píchli pneumatiku. Zamkni si dveře a nikomu kromě mě neotvírej, rozumíš?“ řekla a já kývla. Jen co vyšla ven, zpoza auta se objevil ještě jeden muž. Vypadal o něco starší, než ti dva.
„ Děkuji, že jste zastavila,“ řekl „bez vás bychom tu asi čekali hodně dlouho na někoho dalšího, ale snad to bude pro všechny stačit“ řekl a usmál se. Ne mile, ale spíš tak děsivě. Máma couvla, ale zezadu k ní přistoupili ti dva, co se zatím jenom opírali o auto. A pak začala křičet. Panicky a bolestně křičet. „MAMI! MAMI!“ křičela jsem na ni. Ti tři se na ni vrhli a dva ji pak odtáhli do lesa. Třetí se otočil směrem k našemu autu a ve vteřině byl u něj. Na tváři měl cákanec od krve a jeho oči se dívaly na mě. „ Pusť mě dovnitř maličká, já ti přece neublížím“ říkal sladce. Zavrtěla jsem hlavou. „Půjdeme za tvojí maminkou. Jenom mě pusť dovnitř a půjdeme hnedka za ní“ Zase jsem zavrtěla hlavou, hrůzou jsem se nemohla ani pohnout. „Tak krucinál pusť mě ihned dovnitř“křičel a rukou rozbil okno u auta, ale dovnitř se dostat nemohl. Jako kdyby tam bylo druhé sklo, které mu bránilo a tom, aby se ke mně dostal. Křičela jsem a plakala, ale on se pořád snažil ke mně se dostat. Po asi půl hodině neúspěšného zkoušení toho nechal a stejně tak rychle jako se objevil zase zmizel v lese.

Ráno tudy jelo policejní auto. Když zastavilo, vyšla z něj nějaká žena a muž. Chvíli se z dálky dívali na naše auto a pak jenom něco zavolali vysílačkou a dívali se kolem auta. Až po chvíli si všimli, že tu nejsou sami.
„ Kevine! Kevine, někdo tu je.“ křičela na toho muže „ dones rychle deku, určitě je na kost promrzlá“ pak přišla k autu a opatrně otevřela dveře. Až teď jsem si všimla, že nejsou zamčené. Ta žena se na mě snažila mluvit, ale já se bála jakkoliv pohnout. Pořád jsem se moc bála. Když se mě pokusila zvednout, začala jsem křičet a plakat. Nakonec se jí podařilo zamotat mě do deky a posadit do svého policejního auta. Aspoň tam bylo teplo. Přijely pak ještě další dvě auta a policisté začali hledat nějaké stopy. Nakonec se mi podařilo usnout, ale od té noci jsem už nikdy nespala úplně. Nikdy jsem už neměla hezký sen. Vždy jen noční můra, ve které se promítal ten večer. Každou noc jsem křičela ze spaní, což byl po celý rok jediný zvuk, který jsem kromě pláče vydávala. Mlčela jsem. Celý rok. Maminku už nenašli, jenom nějakou krev na zemi a útržky šatů, co měla na sobě. Já stále doufala, že se maminka jednou objeví ve dveřích a půjde mě obejmout. Stále jsem doufala. Stále. Celých 8 let. Až když mi bylo 15, tak jsem si přiznala, že už se nevrátí. Ale ta naděje stejně nikdy nevyhasla.

Nikdy nikdo nezjistil, co se to tam vlastně stalo. Náš případ byl stejně jako mnoho dalších velká záhada. Asi taky proto jsem se dala k policii. Byla jsem nakonec doslova posedlá tím, co se tam ten večer stalo. Podle všeho jsem prý byla jediná, co přežila ty útoky. V tom místě se nenávratně ztratilo už mnoho lidí. Kromě kolegů jsem vlastně nikoho neměla, takže jsem večery trávila pročítáním spisů o té samé věci. U všech byla napsaná stejná věc - Nevyřešeno. Jinak to lidé spolu neměli nic společného-jednou zmizel starý farmář, jindy zase mladá rodinka s malými dětmi, pak třeba nějaký turista. Na jednu společnou věc jsem přece jenom přišla- každý ten útok byl přesně 84 dnů po tom posledním. Měla jsem dost času přemýšlet nad tím. Každý večer jsem tam byla. Dokonce i Vánoce, kdy chtěl být každý u rodiny. Já už rodinu od toho večera neměla. Moje maminka se mnou byla jenom chvíli ve snu. To bývaly nejšťastnější chvíle mého života. Než začala křičet.
Já mohla být možná jediná, kdo tuhle smrtící hádanku rozluští. Já jediná jsem věděla, co za monstrum napadlo moji maminku. Jsou prostě věci, na které se zapomenout nedá. Mě to vlastně napadlo ještě před tím, než jsem se dostala do práce. Asi v 11ti letech jsem se dívala na horor a najednou jsem měla hrozné nutkání začít zase křičet. Na obrazovce byly dvě osoby. Jedna mladá dívka byla uvnitř domu, do kterého se chtěl dostat nějaký muž. Říkal jí, ať ho pustí dovnitř, ale ona nechtěla. Dokonce i když křičel, tak ho nepustila. Nedovolila mu vejít dovnitř. Nakonec se mu podařilo oblafnout jiného muže, asi to byl její bratr, aby ho pustil dovnitř. Tihle dva tu noc nepřežili. Já svoji noc přežila. Už jsem konečně věděla, co to zabilo moji maminku. Monstrum. Nemrtvý. Andělé smrti. Démon noci.
Teď mi konečně došlo, kdo, nebo co to bylo. Přečetla jsem snad všechno, co se o nich dalo sehnat. Hledala všechny způsoby, jak se dají zabít. Jak je najít. Jak se jim pomstít za smrt jediné osoby, která pro mě byla v živote důležitá. Hledala jsem je v tmavých uličkách a vždy u sebe nosila kolík a křížek, ale nikdy jsem nic nenašla. Ale lidé stále mizeli. Občas se nic nestalo. Dalších 84 dnů čekání. Lidé už si toho moc nevšímali. Kdo mohl, tak se tomu místu zdaleka vyhýbal, ale turisti o tom nic nevěděli. A lidé mizeli…

Jediný, kdo mě aspoň trochu chápal byl Jerry-můj kolega z práce. Kdybych nebyla tak posedlá tou pomstou, byla by z nás klidně docela hezká dvojice.
„Takhle by to ale být nemohlo. Zkus si vysvětlit někomu, že tvoje matka zmizela kvůli nějaké nadpřirozené bytosti a co si myslíš, že ti na to řekne?“ vytýkal mi zase, když jsem chtěla nechat to místo sledovat kamerou aspoň několik nocí, vždy 84 dní po sobě.
,, Jsi jediný, komu jsem kdy říkala, co se tam děje. A stejně mi nevěříš. Jak by jsi taky mohl? Ty jsi tam nebyl.“
„Byla jsi malá holka, kdo ví, co jsi tam viděla. Dětská představivost je silná zbraň. Jediné, co bych ti ta věřil, je to, že se to opakuje vždy po 84 dnech. Což bude mimochodem pozítří, takže pokud teda někdo zmizí, tak ti začnu věřit. Jasný?“ Němě jsem přikývla a s Jerrym dál vyplňovala formuláře jako každou noční směnu na stanici. Občas jsem si spolu zašli zastřílet, ale to bylo tak jediné zpestření noci.
O dva dny později jsem seděla doma a nemohla spát, tak jsem jela na stanici, kde jsem mohla Jerryho vždy zastihnout, ale nebyl tam. Na rozpisu služeb byla narychlo změněná služba. Mrzelo mě, že si s Jerrym nepopovídáme, ale nechtělo se mi ho doma rušit. Určitě už musel spát. Bylo kolem jedenácté, když se mi podařilo zase usnout. Pokud dneska zase někdo zmizí, tak mi uvěří, že si to nevymýšlím. Bylo to trochu divné, čekat jako sup, až někdo další zemře, ale jak jinak tomu zabránit? Konečně mi uvěří, konečně tam dají kameru. Konečně to všichni uvidí.
Ráno jsem se vrátila na stanici. Nebylo tu tolik lidí, jak bych čekala. Ale já hledala jenom jednoho, který tu zase nebyl. „Jestli zase hledáš Jerryho, tak tady není. Večer říkal, že něco zkusí. Vzal si auto a vyrazil směrem do lesa. Že prý uspořádal hon na pravdu.“zašklebil se Carl, ale já už byla myšlenkami úplně někde jinde. Jestli jel Jerry na to místo. Jestli vystoupil z auta. Jestli se nedržel toho, co jsem mu řekla, tak… nechtělo se mi tu větu dokončovat, ale pokud to byla pravda…
Namísto jsem dorazila asi za čtvrt hodiny, celou tu dobu jsem sotva dýchala. Prosím, Jerry, řekní, že jsi tam nejel. Prosím. Už z dálky jsem viděla stát u cesty auto. Policejní auto. Všechny vzpomínky, všechny noční můry jako kdyby se vrátily. Před očima jsem viděla tu noc, kdy jsem přišla o mámu. Chtěla jsem aby to tentokrát bylo jinak. Chtěla jsem , aby Jerry prostě v autě spal. Chtěla jsem , aby žil. Sotva jsem doklopýtala k jeho autu. Bylo prázdné. Zkoušela jsem na něj volat, ale nikdo se z lesa neozýval. Nikdo za mnou nepřišel. Nakonec jsem se zhroutila na kamení vedle cesty a dala se do pláče. Proboha Jerry. Proč? Proč jsi chtěl zrovna takovýhle důkaz? Žádná odpověď nepřicházela a já se jen stěží zvedla, abych vysílačkou zavolala na stanici, co se stalo. Že Jerry tu není.

Celé dva týdny jsem nevyšla z domu.Měla jsem míst volno, jako když je úmrtí v rodině, ale tohle mohlo být horší. Teď jsem k těm stvůrám cítila ještě větší odpor a nenávist, než kdy předtím. Chtěla jsem je jednu po druhé sprovodit z tohoto světa. Ať už jakkoliv. Ale nevěděla jsem jak. Která možnost je ta správná-kolík, nebo stříbro? Ani jedna nemohla být to pravé, ale nakonec jsem se rozhodla udělat jedinou věc, co mě napadla- stříbrné kulky a uprostřed každé kousek dřeva. Vložila jsem do toho veškeré svoje úspory- pokud to nevyjde, tak už je stejně nebudu potřebovat. Se zbraní jsem cvičila víc, než kdykoliv jindy, na rychleji se pohybující panáky se sice střílelo hůř, ale pokud bych je nedokázala zasáhnout, bylo by to všechno k ničemu. Na krk jsem si nechala vytetovat po celém obvodu křížky a pořídila si celkem dost svěcené vody. Prostě všechno, co by na ně mohlo fungovat. Cvičila jsem každou volnou chvíli a vždy si opakovala to samé- to je pro tebe mami a pro tebe Jerry. Ten den se nebezpečně blížil, ale mě to bylo jedno. I kdybych měla zemřít, já je stejně dostanu.

***

Večer se blížil a já možná naposledy zhasínala světlo u sebe doma. Všechno jsem měla u sebe. Kdyby mě někdo s tímhle chytil, bylo by to hodně otázek. Tolik munice snad mají jenom ve válce. A tohle byla válka. Za ty 3 měsíce jsem zesílila, takže jsem to všechno hravě unesla- měla jsem s sebou skoro 2 litry svěcené vody a tolik stříbrnodřevěných kulek, že by se tím dala zabít malá armáda,to vše navěšené na sobě v autě. Na krku se mi houpal růženec se velkým křížkem. Jenom jsem doufala, že tam někdo už nedojel.
Na místo jsem dojela jsem s vážnými obtíženi. Ruce se mi potily, ale věděla jsem, že to musím udělat. Pak jsem uviděla to místo. To místo, kde jsem před lety přišla o mámu, a u něj zase stálo auto a u něj dvě osoby. V tu chvíli jsem měla srdce plné nenávisti. Nejraději bych začala střílet už z dálky, ale nesměla jsem udělat žádnou chybu. Pomalu jsem zastavila na okraji cesty a stáhla dolů okénko. Dovnitř za mnou stejně nemohli. V ruce jsem svírala zbraň. Ta dívka přišla až k tomu oknu a vypadalo to, že se snad chce na něco zeptat. Viděla jsem ty její rudé oči, jak se při tom hladově dívají a přiložila jí spoušť k hlavě. Vyšel hlasitý výstřel. K zemi nedopadlo tělo, ale hromádka popela. Druhý netvor se na to díval s vytřeštěnýma očima, ale jsem už vyšla z auta, od hlavy až k patě ověšená křížky, česnekem, svěcenou vodou a náboji. Sotva stačil něco zavolat na za sebe, ale hned to schytal přímo do srdce. Další prach dopadl k zemi. Byl tam i třetí, ale nebyl to ten, co se tenkrát dobýval do auta. Přiskočil ke mně a chtěl mě chytit, ale jen co se dotkl křížku, zakřičel, jako kdyby se dotkl žhavého železa a spadl na zem. Zuřivě se na mě díval a mezi oči mu vlétla malá stříbrná věc. Byl mrtvý. Ale ten, co mi zabil maminku ještě ne. Musela jsem dál do lesa. Byl zase úplněk, jako tenkrát, takže bylo dost vidět na cestu. Vyrazila jsem do lesa.
Na cestě jsem viděla cosi ležet. Byla to malá holčička. První co mě napadlo bylo, že jsem přišla pozdě, ale pak se ta malá zvedla. Měla na sobě modré sváteční šatičky a natahovala se ke mně, jako kdyby mě chtěla obejmout. V klidu jsem šla za ní a ona najednou začala utíkat. Běžela dlouho do lesa až se nakonec zastavila. ,,Paní, já se bojím. Prosím. Odejmula by jste mne?“šeptala sladkým hláskem. Šla jsem pomalu k ní, abych ji trochu ukonejšila a v tu chvíli jsem si všimla těch zubů. Byly hrozně dlouhé. „Prosím, odejmula by jste mě, já se bojím.“špitla . „ To víš, že tě obejmu“ řekla jsem sladce a pak dodala „to jedině ve snu ty jedna malá svině!!!“ Vytáhla jsem zbraň a snažila se ji zaměřit. V tu chvíli se tam objevili další dva . Místo zbraně jsem sáhla po svěcené vodě a rozstříkla jsem ji po okolí. Zasáhlo to ještě další, kterých jsem si ani nevšimla. Všichni začali křičet a padli na zem a já jen střílela a střílela dál. Nakonec po mě zůstala v lese jen spousta popela. Vracela jsem se k autu, když jsem uslyšela své jméno. A pak jsem ji spatřila. „Mami?“ opakovala jsem nevěřícně „MAMI!!!“ křičela jsem a rozběhla se k ní. „Ty jsi zpátky. Vrátil jsi se pro mě“
„Jsem to já. Pojď ke mně, ať tě můžu obejmout a dá ti pusu na dobrou noc. Už je hodně pozdě, už by jsi měla spinkat. Pak jsem si to teprve uvědomila. „ Ty nejsi má matka. „
„Ale zlatíčko, kdo bych měla asi tak být. Vždyť jsem to já, tvoje maminka.“usmála se na mě.
„NE! MOJE MÁMA BYLA člověk!!!“zakřičela jsem a do obličeje jí chrstla hrst svěcené vody. Ona začala křičet a i v té tmě bylo vidět, jak jí svěcená voda leptá obličej jako kyselina. Bývala to moje maminka. Moje milá maminka. Tohle bylo to jediné, co jsem pro ni mohla udělat. „ Tohle není z nenávisti, ale z lásky“ řekla jsem a zmáčkla spoušť. Pak jsem padla na kolena a začala brečet. Z mé maminky se stala zrůda. Ne už to nebyla ona. Tohle bylo pro ni to nejlepší. Bylo to vysvobození z prokletí. Přes slzy jsem skoro neviděla kolik postav se ke mně blíží. Postě jsem jenom vzala zbraň a začala se točit dokola a při tom střílet, dokud na louce nikdo nebyl. Pak jsem padla na zem a snažila se nevnímat bolest, která rychle a prudce přicházela z ran, které mi ty zrůdy stihly ještě před smrtí způsobit. Bolelo to a k autu bylo ještě tak daleko. Náboje a svěcená voda rychle ubývaly a já se už skoro neměla jak bránit. Cítila jsem , jak se na mě dívají desítky hladových očí a nemohla se skoro ani pohnout. Blížili se a já doufala, že je křížky udrží v dostateční vzdálenosti, než upadnu do bezvědomí. A pak jsem najednou uviděla to, proč jsem tady. Uviděla jsem toho muže, co se tenkrát dobýval do našeho auta a to mi dodalo další důvod, proč tu teď nezemřít. Ne, dokud je on tady tak já nezemřu. Prostě nesmím.
První pokus, jak se dostat na nohy nedopadl zrovna dobře, ale nevzdala jsem se. Stál tam pořád s tím samým hrozivým úsměvem a díval se na mě. Nebyl to zrovna hezký pohled, teda aspoň pro mě ne. Jemu se zřejmě líbilo, že mě viděl v takovémhle stavu. Ve stavu, kdy bych byla jen stěží schopná mu nějak ublížit. Blížil se ke mně ale ne jako předtím rychle. Teď pomalu kráčel mým směrem. Zvedla jsem zbraň a snažila se ho zasáhnout, ale byl příliš rychlý. Přesto jsem to nevzdávala. Musela jsem ho zabít rychle. Každou vteřinu jsem se přibližovala chvíli, kdy upadnu do bezvědomí, ze kterého se možná už neprobudím.
„Kdo vůbec jsi, že si myslíš, že mne zasáhneš. Proč si myslíš, že by jsi mne dokázala třeba jenom škrábnout?“ Hlas měl pořád stejný jako tenkrát před lety. Někomu by přišel hezký, možná milý, ale já věděla, komu ten hlas patří. „Jsem ta, kterou jsi neměl naštvat. Neměl jsi zabíjet moji matku.“ Zařvala jsem na něj a on se začal strašně smát. „Takže to ty jsi ta malá holka, co seděla v autě. Ta malá holčička, co mě nechtěla pustit dovnitř? Asi jsi měla raději zůstat uvnitř auta a vůbec se sem nevracet. Tak bys měla aspoň nějakou šanci, že přežiješ, ale takhle? No, alespoň si dneska nemusíme zastavovat žádné auto, když nám jídlo přišlo až sem.“ Až teď jsem si uvědomila, že stojí přímo u mě, ale nedokázala jsem se ni pohnout. Nebyla jsem vyděšená, jenom slabá. Přála jsem si, ať když už má konec přijít brzo, tak ať přijde rychle. Možná to ani nebude moc bolet. Ten muž mi vzal tvář do dlaní a díval se mi do očí. Skoro jako kdyby byl nějaký přítel. Pořád se při tom usmíval.
„Pokud bych to měl posoudit, tak vypadáš skoro stejně, jako tvoje matka tenkrát, i když tobě ta krev na tváři sluší mnohem víc. Klidně i plakej holčičko, všem okolo je to jedno. Tak se už stejně nedostaneš.“Ukázal na konec kopce sotva 20 metrů daleko, kde stálo moje auto. Stačil už jen takový kousek a byla bych v bezpečí. Tak málo stačí k životu. V očích se mi zaleskly slzy. I kdybych měla třeba minutu náskok, stejně bych se tam nedokázala dostat včas. Byl by tam dřív. „ Neboj se holčičko“ pohladil mě znovu po tváři a vzal mě za bradu „bolí to jenom chvíli. Pak už tě stejně nic bolet nebude. Nic neucítíš. Slíbil jsem ti přece, že tě vezmu za tvojí maminkou a to taky splním.“ Usmál se a pomalu přibližoval svá ústa k mému krku.
„ Jenom že má maminka je mrtvá“šeptla jsem tiše a pak vykřikla „STEJNĚ JAKO TY!!!“a zvedla zbraň, kterou jsem pořád držela v ruce. Pak vyšel výstřel a on se ode mne rychle odtáhl- v očích podivně nechápavý, skoro vystrašený výraz. „Mrtvá jako TY!!!“ zakřičela jsem a začala do něj střílet vše, co jsem měla v zásobníku. Jeho obličej jakoby zuhelnatěl a pak se celý postupně rozpadl na prach. Málem jsem spadla na zem vyčerpáním, ale snažila jsem se nějak dostat k autu. Pokud zemřu, zemře pravda se mnou. Znovu jsem si nabyla a rychle začala střílet do lesa kolem mě. Byla tu ještě nějaká možnost, že někoho zasáhnu. Občas jsem se skoro plazila po zemi. To bylo asi posledních 5 metrů, kdy jsem se už ani nemohla zvednout. Věděla jsem, že to asi takhle dopadne. Že to nepřežiji. Od auta mě dělily už jen asi dva metry, když mi došly síly. Byla jsem ospalá. Hrozně ospalá. Ležela jsem tam na kamenech a doufala, že to co jsem udělala, alespoň trochu pomohlo. Snad ano. Možná to skončí a možná ne. Snad to byla správná věc.

Z dálky se mi zdálo jako kdyby ne mne volal známý hlas. Mámin hlas mě volal k sobě. Už jsem se tomu nebránila. Už ne. Moje tělo zaplavil pocit radosti. Zavřela jsem oči a necítila už žádnou bolest.