...

Je pořád se mnou. Ve dne i noci. Neopouští mne ani v nejzářivějších dnech plných nadějí. Doprovází mne, ač nechci.
Když spím, usedá na mou postel.
Vstupuje do snů, jež mi nedopřejí klidného spánku. Snaží se mne uchvátit. Utíkám po nekonečných cestách, ale nemohu nikdy uniknout.
Je jako mé druhé já. Je plná mého strachu, žalu, štěstí. Všude je semnou, ale nikdo ji nevnímá.
Věrná kopie. Obraz na zdi. Černé plátno v rámu napnuté.
Chci se jí zbavit. Nenávidím ji a ona se mi směje. Není, říkám si. Ale ona je. Je v mých představách, v každém kousíčku mého těla, v každé sebemenší buňce.
Žijeme v symbióze, která mne zabíjí.
Den ode dne slábnu. Umírám. Ale nechci…
Jdi pryč! křičím ve snech. Hledím do rámu bez obrazu. Ale on se mi vysmívá a přibližuje se.
Noc se rozplývá v oparu rána. Neznámá mě pronásleduje. Pouhý mlžný stín, co mne v ulicích děsí, když kráčím sama.
Někdy, jako by mne chránila, jindy jako by mi chtěla ublížit. Nerozumím. Snaží se mi cosi říct, naznačit. Nechápu.
Zase. Ne! Zmiz! Pomoc! Teď je již všemu konec. Pohltil mne rám bez obrazu.
Rám s obrazem. Černé plátno. Rudá malba.

Pochopila jsem. Ale je pozdě. Chtěla mi pomoct. Nemohla. Teď jsem jen já a tma. Ticho. Nicota.
Její jméno byl strach.Snažila se mne varovat, já neslyšela slova co šeptala.
Je cosi kolem mne, ale přes závoj nemohu prohlédnout. Kéž by ho někdo odkryl a vytáhl mě zpět.
Je jen můj svět a váš svět. Chci k vám, ale nemohu. Řekněte, jak z toho ven?