Jiný svět

Ten most jsem nikdy předtím neviděla. Měl obrovské ocelové pilíře a několik nosných lan. Věže se tyčily do obrovské výšky. Několik jízdních pruhů projížděly tisíce aut denně. Auta nicméně projížděla kolem i teď, když jsem stála na okraji mostu a dívala se na ně se zaujatým pohledem. Vítr, který se nesl od moře mi cuchal vlasy. Nahnula jsem se přes chabé zábrany a pohlédla dolů. Voda, nic víc tam nebylo. Alespoň mi to tak přišlo.

A pak jsem stála na okraji a nechala své tělo padat.
Otevřela jsem oči a začala chápat nekonečno. Vodní hladina měnila svůj tvar, mizela a místo toho se objevilo něco jiného.
Propast. Na okrajích se bělostně třpytila, jako by byla ze sněhu. Odrážela ostré slunce přímo mě do očí. Jenže ta bílá přecházela v podivnou omšelou modř a ztrácela se v nekonečné hluboké šedi.
Třpytivé úlomky se pustily přímo proti mě. Mohla bych je přirovnat ke střípkům skla, nebo malým ostrým diamantům. Zabodávaly se mi do kůže. Nebolelo to, jen mě to jaksi probralo z mého údivu.
Začala jsem lapat po dechu. Vzduch, kterým jsem se propadala stále níž, se do mě opřel a ačkoliv jsem otevírala pusu, něco mi bránilo se nadechnout. Zpanikařila jsem a snažila se nějak obrátit. Alespoň otočit hlavou. Ruce jsem vší silou stáhla před sebe. Z koutků očí mi odlétávaly slzy.
Propast se přibližovala.
A pak jsem dopadla, i když nevím jak. Ještě před tím se totiž kolem mě rozprostřela naprostá tma.
Náhle se z té tmy vynořila první světla, která vytvořila jakousi cestu. Odlehlou dálnici. Letěla jsem jí napříč a už nepotřebovala dýchat. Užívala jsem si ten pohled. Široko daleko nikdo. Slyšela jsem cvrčky. Nebe bylo poseto hvězdami. Lampy podél cesty neměly oranžové světlo, spíš bílé. Vyzívaly mě, ať pokračuji, že tahle chvíle je jenom má. Možná tam na konci něco najdu.
A poté jsem jí uviděla, stará shrbená paní šla proti mě při okraji silnice. Opírala se o hůl v té pustině, jako by právě šla třeba z nákupu. Přišlo mi to bláznivé, také proto že barva jejích vlasů byla růžová. Což mi na starou paní rozhodně nesedělo. Zpomalila jsem a podívala se na ní zrovna ve chvíli, kdy zvedla hlavu. Naše oči se střetnuly.
Poznala jsem jí. Ty oči jsem bezpečně poznala.
Zastavily jsme se a chvíli na sebe hleděly. Ona zavrtěla hlavou a pokračovala do míst, odkud jsem přišla.
Pomyslela jsem si, jak bych mohla vidět svoji budoucnost, když jsem skočila. Ta přece v tom momentě skončila. A mě to nevadilo, tohle bylo fantastické. Líbilo se mi to, tenhle svět, tahle možnost.
Pak se začalo dít, ale něco divného. Něco mi bránilo jít zpět, vítr mě tlačil zpět.
V tomhle světě už mě také nechtěli. Nad hlavou mi vypukl ohňostroj. Tisíce malých bílých světel putovalo po obloze a pomalu mizelo za obzorem.
Zase jsem se vznášela nad propastí. Ale nepadala jsem. Spíš mi přišlo, že jsem se vzdalovala a propast se začala uzavírat.
Zavřeli mi bránu do toho fantaskního světa, který jsem si tak zamilovala.

Uslyšela jsem hlasy z rádia. Rozeznala jsem ženský hlas. Vracela jsem se zpátky proti své vůli. Nejspíš za budoucností. Do malého kousku už jsem nahlédla.
Růžová mi nebude slušet, pomyslela jsem si
„Pozdě.“

Probrala jsem se a rychle se posadila na posteli.