Projdi skrz

Měsíc se rozmařile kutálel po probíjejících drátech, jejichž jiskřičkový vodopád mě hypnoticky udržoval při vědomí. Přimhouřila jsem oči a vlna teplého vzduchu mě pohladila po tváři. Vzápětí mi něžně foukla do vlasů, něco zašeptala a rozplynula se. Za zády jsem uslyšela vzdálené hučení. Odhrnula jsem si pramen vlasů z čela a otočila se. Oslnily mě dva rozzářené reflektory. No konečně. Nastoupila jsem do otevřených dveří a dřív než jsem se stačila posadit, tramvaj se rozjela. Já však zůstala na místě. Ucítila jsem prudké trhnutí a najednou jsem nechápavě klečela v kolejišti. Vůz se vzdaloval a já za ním vztáhla ruku..

Položila jsem se na záda. Mou siluetu lemovaly dva kovově lesklé pásy. Zavřela jsem oči. Vzepřela jsem se na rukou, přelezla přes vysoký schodek a opět se ocitla na chodníku. Vstala jsem. Hned po prvním kroku jsem však uslyšela slaboučké cinknutí. Podvědomě jsem si sáhla na ucho a zjistila, že mi chybí náušnice. Dřepla jsem si a naklonila se přes okraj chodníku. Koleje byly jako zrcadlo, viděla jsem v nich vše - sebevědomý měsíc, plující mraky i pohupující se špičky stromů. Viděla jsem v nich vše kromě.. sebe! Nebyla jsem tam! Dotkla jsem se jich rukou, ale stále polovinu jejich plochy zaujímal odraz zneklidňujícího měsíce, který se mi vysmíval nad hlavou. Tehdy jsem si myslela, že jsem uvězněná. Teď už vím, že je to jinak. To vy, vy všichni, jste vězni, jste uvězněni ve svém těle a já jsem jediná v o l n á . .