Zpověď z ložnice s velkým pianem

Mrknutím oka jsi mě okouzlila. Neviděl jsem nic než tebe, tvou ruku, kterou si elegantně přejela po pianu. Ten zvuk mě dostal do kolen. Jako bys slyšela můj povzdech, otočila jsi hlavu. Zamyšleně jsi se dívala do prázdna a já stál tak blízko. Čím dál tím víc se tě toužím dotknout. Pokud existovat znamená být vnímán, tak pro tebe neexistuju. Ale věř, že ty jsi pro mě vším.

Myslel sis, žes byl jen plechový hrnek, který se mi hloupě připletl do cesty a já ti to nestačila vyvrátit. Tolik ti toho chci říct, proč nemůžu? Každý večer netrpělivě uléhám a doufám, že tě zase potkám a celou noc prožijeme spolu. Mám sice zašněrovaná ústa, ale i přesto doufám, že ty víš..

Jsi tak krásná, tak skutečná.. A já jsem jen mlhavá vidina, která se rozplyne při prvních ranních paprscích. Kdybych ti mohl dát jakékoliv znamení, že tu jsem s tebou, udělal bych to. Nenávidím ten nevyřčený příslib mlčení. Alespoň, že si k tobě můžu přivonět..

Nevím, kde jsme to uvízli a jestli jsou pro tebe dny stejně smutné jako pro mě. Kde se vůbec touláš? Dozajista také vedeš normální denní život. Možná máš dobrou práci, skvělou přítelkyni, správné kamarády a hodného psa a nic ti nechybí. A já se tu trápím kvůli snu..

Tváříš se zoufale, na co asi myslíš? Chci slyšet tvůj hlas, tak pověz něco. Já počkám, budu tu stát třeba celý den, dokud nepůjdeš spát.

Už aby byl večer. Líné vteřiny se svým tichým cvak vyčkávají nesnesitelně dlouho. Už se nemůžu dočkat tvého kolébavého žadonění.