Až padlý anděl ochutná hlínu

Velká matka se zbaví prokletí až padlý anděl ochutná hlínu..

S šátkem přes oči, plíží se podél zdi. Rukama, hladícíma vystouplý reliéf, si razí cestu dál. Přesto jí něco uniká mezi prsty. Slabá v kolenou váhavě krokuje svůj život do taktu vlastního requiemu.

Zakloň se!
"Mami, já nechci být dospělá.."

Mírně v podřepu, nepřestává tančit se svým stínem na stěně. Teď přijdou dva schody. Nahoru nebo dolů. Mlčící kamenné oblouky, kterými musí elegantně proplout. Co když spadne? Nevadí, vždycky chtěla udělat něco revolučního..

Hlavu víc doprava!
"Mami, jak dlouho ještě?"

Sladká a nevybouřená, s vytrhanými křídly, přesto se lehce nadnesla. Schody byly skutečně nahoru, měla štěstí. Za šest kroků přijde skok, hlavně nepočítat.

Plié!
"Mami, tohle já nedokážu!"

Semkla kotníky k sobě. Odrazila se a protnula vzduch jako vystřelený šíp, aniž by se dlaněmi odpoutala od svého dvojčete. Když znovu ucítila pevnou půdu pod nohama, ulevilo se jí.

Vyrovnej se!
"Ale já už dál nemůžu, mami!"

Dostihla ji slabost a tisíce otázek proč. S hrdě zvednutou bradou a slzou na tváři pokračovala v cestě. Zeď najednou skončila. Nevěřícně ohmatávala její hranu a hlavu jí na okamžik vyplnila panika. Konečky prstů se loučila se svou sestrou než ji z této letargie probudil křik.

Nezastavuj se!
"?!"

Odstoupila kousek stranou a ruce natáhla před sebe. Náměsíčnou chůzí se posouvala o nevyzpytatelné centimetry vpřed. Nacházela se v novém, však pustém světě. Bílé místo na mapě ji děsilo svým horrorovým tichem. Jediné, co ještě zaslechla byl zoufalý nářek její umírající sestřičky. Proto raději přidala do kroku.

Propni paže!
"..."

Zhluboka se nadechla a rozhodně kráčela dál. Netušila však, že vstříc bezedné strži. A pak že konec světa prý neexistuje.. Šlápla do prázdna a z úst se jí vydrala polekaná pochybnost. Propadla se do rozevřené náruče nicotné temnoty. Alespoň chvíli měla pocit, že má znovu křídla...

Velká matka se zbaví prokletí až padlý anděl ochutná hlínu..