Kočičí oči na cestě do pekel

Slepě obejdu všechna prázdná sedadla a prokličkuju až k oknu. Pohodlně se usadím a otevřu svou galerii písmen, nenáhodně seskupených, však mnohým nic neříkajících. Bouchnutí dveří, hvizd, odjezd. Trochu to se mnou trhne. Za chvíli nevnímám nic než ponurá slova, asynchronně rezonující s veškerými mými náladami. Jsem začtená, tak jako všichni. Jedeme do neznáma - bez kufrů a zavazadel, jen s hlavou plnou vzpomínek a zmatených myšlenek, a s knížkou - svou obhajobou. Ignorujeme se.

Vlak vjede do tunelu. Je to ten tmavý okamžik, kdy všichni vzhlédnou od hustě popsaných stránek. Svítící oči se setkají, pohledy protnou.. A je zase světlo. Opět vidím jen hloubavě skloněné hlavy, skloněné k těm metaforickým textům, ze kterých mi vždycky běhal mráz po zádech. Ale já už je znám zpaměti. Raději si prohlížím kamenně vypadající cestující. Sochy. Ubohé loutky, ze kterých vyprchal život. Stejně tak muž sedící přede mnou. Jeho kočičí oči jsem zahlédla jen na pár vteřin, přesto mě uchvátily. Dala bych všechny poklady za světa za jeden, třeba jen stejně krátký, poslední pohled. Prosím, ať se na mě ještě jednou podívá, než dorazíme na konečnou stanici. Ale on čte! Tiše si přeříkává svá osudová slova, jako když se herec učí scénář ke své životní (jaká ironie!) roli.

Také sklopím zrak. Mou pozornost upoutá zelený náramek na jeho zápěstí. Je na něm napsáno 67. Podívám se, jestli ho mám i já. Žlutý, to znamená zrada. Číslo 66. Všichni je mají, jen různě barevné, ale nikdo si toho nevšimá. Křečovitě držíme desky svých posmrtných knih, aniž bychom dokázali prolomit vakuové bariéry, co nás utiskují.

Proč jsem tak bezmocná? No tak, podívej se na mě.. Kdo jsi? Za pár vteřin jsi dokázal rozplakat moje necitelné haiku. Toužím upoutat tvou pozornost, jako němý vypravěč touží uděřit pěstí do stolu, aby ses za ním s údivem otočil. Za chvíli je konec, chápeš to? Z dalších ocejchovaných zbyly už jen šedé stíny, které postupně mizí, vystupují za jízdy a rozplývají se. Okenní tabulky se taví, ale moje srdce stále přede...

Já chci ještě žít! Třeba jen pro jeho oči, třeba jen pro -.