Cyklistka

Venku svítilo slunce a teplota, i přes to, že byl konec března a pozdní odpoledne, přesahovala osmnáct stupňů celsia. Lara spěchala domů, chtěla si ještě vyjet na kole do místního lesa. Procházela parkem, míjela spoustu lidí-cyklisty, maminky s kočárky, studenty s úsměvy na tvářích, malé děti a mimo jiné minula i vysokou, rusovlasou dívky, které by si jinak ani nevšimla, kdyby se jí po ruce netáhla dlouhá jizva. Lara měla podobnou, ale kratší, momentálně schovanou pod lehkým sáčkem. Zavrtěla hlavou a pokračovala dál. Vždyť takové jizvy může mít dalších tisíc lidí! Přešla silnici a zamířila k panelovým domům. Některé byly opravené, Lařin však mezi ně nepatřil. Stál tam tak, jak ho postavili-smutný a šedý. Stál na okraji, úplně vzadu a za ním se rozprostíral les, kam Lara utíkala po únavném dni. Prošla kolem smrdutých popelnic a vešla do domu číslo 6. Výtah smrděl močí, takže si nos překryla lehoučkým modrým šátkem, který měla uvázaný na krku. Vystoupila ze smradlavé pojízdné krabice a vstoupila do malého bytu hned naproti výstupní stanici.
Mezitím, co hledala teplákovou soupravu, zazvonil telefon. Kdyby ho zvedla, její kamarádky by jí večer zvaly na dámskou jízdu. Možná by šla. Ale ona dál hledala kusy sportovního oblečení. Všimla si, že telefon zvoní, ale byla zabraná do hledání (na kole nebyla už tak dlouho, ani neví co ji to popadlo), že na to brzy zapomněla a telefon na displeji označoval jeden nepřijatý hovor. Oblékla se, světlé vlasy svázala do vysokého drdolu. Do lahve napustila vodu, popadla klíče, zamknula a sbíhala schody ke sklepu.
Tohle místo v ní vždy vyvolávalo tak trochu strach. Byla to dlouhá chodba s místnostmi-sklepy, kam lidé ukládali nepotřebné věci, zimní oblečení a sportovní výbavu, někdy i zavařeniny od maminky z venkova. Dlouhá místnost byla osvětlena špatně zářícími žárovkami, které vrhaly jen slabé žluté světlo a o co víc, vrhaly odporné, černé, vyděšené stíny. Proto velmi rychle otevřela svůj malý sklep, kde měla lyže, zimní oblečení a právě kolo.
Neopatrně zamknula-chtěla být rychle pryč, a vyvezla kolo před dům. Nasedla a šlápla do pedálů, vítr se jí opřel do tváří a rozcuchal vlásky vypadené z neupraveného drdůlku. Šlapala do kopce s lehkým úsměvem na tváři. Vyjela na kopec, ohraničený stromy, kolo opřela o strom a užívala si vůni jara. Měla tu město jako na dlani. Chvíli se se přivřenýma očima kochala okolní přírodou a pak znovu nasedla. Ujela další pořádný kus cesty a když se uřícená, s rozcuchanými vlasy vracela domů, byla už tma. Před svým domem, domem číslo 6 si připomínala, že nesmí zapomenout poslat jeden důležitý e-mail a hlavně, zavolat svému skoromilenci. Ne, že by spolu chodili, ale bylo k tomu velice dobře našlápnuto. Při vzpomínce na něj se usmála a to už vcházela do sklepenní místnosti. Checheche, zasmála se v duchu, to jsem tomu dala. Ráno se nezvednu, pomyslela si. Zatímco vedla černobílé kolo uličkou, hledala klíč. Mezitím jí do uší vyřvávala alternativní rocková skupina, že jestli nikdy nechlastala v letadle, musí to udělat teď! Růžová sluchátka jí zabraňovala všimnout si mužských kroků, které se za ní pomaloučku táhly jako stíny, které vrhaly žluté žárovky. Zastavila se před místnustkou, hledala prapodivný klíč a pohupovala se do rytmu hudby.
V tu chvíli, kdy jí spadly klíče a ona se pro ně ohnula a znovu se rychle narovnala, ji chytily dvě velké ruce. Otočila se a vytřeštěnýma očima zírala na obrovského muže. Ten jí prostřelil lebku a pak jí rozřízl ústa do hrozivého šklebu. Za nohy ji táhl chodbou a krev z Lařina šklebu za sebou nechávali jako rudou stopu. Zůstalo po nich jen černobílé kolo a vrzající dveře.