Stíny tmy - Kapitola první

Stíny tmy


Kapitola I.

„Život je jen ubohá hra. Natož lidský život… nenávidím lidi. Jsou odporní a ubozí… A stejně jako ty teď, neumí nic jiného, než škemrat o další kolo hry…Někdo je přívětivý, ale já rozhodně ne. Tady je konec a s koncem přichází utrpení, nenávist, zlo!... A já zlo miluju.“
Postava v temném rouše se vznášela nad připoutaným mužem.
Ten znehybněný chudák již neměl po dlouhém mučení sílu mluvit. Pouze pozoroval, jak se k němu pomalu blíží mrtvolně bílá ruka s dýkou.
Je už tak blízko! To jsou jeho poslední vteřiny… Dýka se ho dotkla.
„Konec dalšího nudného života.“ Zašeptala černá postava a vší silou probodla mužovo srdce.

***
„Ach, Elizabeth, tak dlouho jsem vás neviděl.“ Usmál se stařík na přicházející ženu.
„Pane Franku, a vy jste zase nepřestal být tak šarmantní jako před léty. Ale,… oba víme, že tu nejsme kvůli tomu, abychom vzpomínali, že? No, tak povídejte, co potřebujete?“
„Jste stále temperamentní a na všechno jdete po hlavě. To se mi líbí! Podívejte se, já jsem vám velice vděčný za ty roky, kdy jste pro mě pracovala a podávala jste naprosto profesionální výkon, ale jaksi … ty úkazy, které jste kdysi řešila, se zase objevili.“
„Co, prosím?“ Vyděsila se žena.
„Bohužel, máme tu zatím jednoho mrtvého, ale je to klasická rituální vražda. Někomu zase pořádně hráblo a jak vím, vy jste profík.“ Pravil starý muž.
„Pane Franku, asi jste opomněl jednu hodně důležitou věc. Já jsem nikdy nepracovala sólo a nezvládla bych toho tolik bez jedné osoby.“
„Vím, o kom mluvíte, ale on je jaksi… jaksi neschopen pracovat.“
„Je snad nemocný? Pokud vím, před vyšetřováním mu nikdy nic nestálo v cestě. Jedině rodina. Ta pro něho byla na prvním místě.“ Usmála se žena.
„Přesně tak! Rodina. A kvůli ní už ale nemůže, nebo spíš nechce vyšetřovat případy této charakteristiky… ostatně, odešel z kriminalistik úplně.“ Smutnil pan Frank.
„Chce se více věnovat své rodině? To byl odvážný krok odejít z téhle práce.“ Nechápala žena.
„Sakra Elizabeth, jak vám mám prostě říct, že mu před pár lety zabili manželku a děti jsou dodnes nezvěstné?“
Elizabeth to zaskočilo. „Cože? Kdo mu to provedl?“
„Byl to jeho poslední případ. Nejprve ji unesli i s dětmi. Myslel, že mu s tím pomůžete, ale vy jste měla odtud poněkud naspěch, nemám pravdu?“ Usmál se Frank.
„Vy víte velice dobře, proč jsem tenkrát tak rychle letěla z města! Pořádně jste mě naštval, na to nezapomínejte! A když jste mi volal v noci, kdy já jsem už dávno seděla v letadle a prosil jste, abych se vrátila, že mátě ještě nějaký případ, nenapadlo mě, že jde Peterovi o rodinu. Proč mi nezavolal on?“
„Strávil na vyšetřovně celé dny,… měsíce! A když zrovna nebyl tady, tak jezdil po všech státech a hledal svou ženu a děti. Byl tím posedlý. A jednoho dne ráno našel před domem rozřezané tělo své manželky…dočista se zbláznil. Strávil dva roky v psychiatrické léčebně. Dál už toho o něm moc nevím, uzavřel se do sebe. Znám pouze jeho adresu.“
„Dejte mi ji.“ Odpovídala pohotově Elizabeth.
Frank vyndal z kapse svého kabátu malý papírek. „Věděl jsem, že to budete chtít. Ale, prosím, Elizabeth, dávejte si pozor.“
„Nebojte.“ Vstala od stolu ještě jednou pozdravila a odešla.

***
Přijela před zapadlý tmavý domek. „Jsem tu.“ Řekla si pro sebe a vkročila malou rezavou brankou, která nebyla zamčena, na dvorek. Rozhlížela se po vysokých stromech, které budily hrůzu. Jakoby svými dlouhými větvemi říkaly: Uteč! Už se tu nevracej!
Ona šla ale dál. Stála u dveří. Byly otevřené, ale raději zaklepala.
Chvíli čekala, až po chvíli slyšela kroky. Zamrazilo ji v zádech. Hrozila se, jestli uvidí z kdysi ambiciózního muže trosku.
Bylo to tady – dveře se začaly otvírat.