Stíny tmy - Kapitola druhá

Stíny tmy

Kapitola II.


Stál tam. Nepoznávala jsem ho. Už to nebyl ten seriózní parťák.
Ruce se mu třásly, tvář mu pokrývalo šedé strniště. Jeho kdysi uklidňující oči, které vyzařovaly pocit jistoty se nyní těkavým pohybem rozhlíželi po celém okolí… nedíval se mi do očí.
„K-kdo j.jsste?“ Zakoktal.
„Petere, copak mě nepoznáváš? Jmenuji se…Elizabeth.“ Odvětila mu.
Pomalu zvedl hlavu a za stálého třesotu si prohlédl její tvář.
„Elizabeth… proč jsi tady?“ Mluvil ke ní nejistým hlasem.
„Potřebuju tě. Ale nechtěla bych o tom mluvit tady… venku.“
„T-tak pojď dál.“ Otevřel dveře dokořán a Elizabeth vstoupila do jeho domu.

***
„C-co jsi ch… chtěla?“ Zeptal se Peter Elizabeth, když ji krátkou chodbou dovedl do temné místnosti, v níž dominoval černý klavír. Po zdech byly nalepeny stovky papírů s notami. Ty Elizabeth plně zaujaly.
„Petere, to jsi všechno napsal ty?“ Zeptala se ho.
„No… celé dny nedělám nic jinšího.“
„Tohle jsi dřív nedělal. Hrál jsi na klavír, to jo, ale že by jsi skládal?“
„P-přišla jsi kvůli notám nebo co?“ Rozčílil se Peter.
„Pamatuji si tě jako obrovského gentlemana. Peteře. Odkdy skládáš hudbu? Zahraj mi něco.“
„Ne! To ne!“ Vykřikl Peter.
„A proč ne?“ Zeptala se ho.
„Raději to hrát nebudu. A-a ty to taky n-nezkoušej! Zase bych to viděl…“
„Co bys viděl?“
„Já… nebudu se ti s ničím svěřovat!“ Byl ještě více nervózní.
„Peteře. Nepřišla jsem ti ublížit. Vždyť já tě mám ráda.“ Elizabeth ho objala. Peterovi začaly pomalu stékat slzy.
„Řekni mi, co bys viděl?“
„Já… když ty noty hraju… tak, to není obyčejná hudba. Je tomu dávno, co jsem začal úplně ztrácet paměť… vložil jsem všechnu sílu do těch cárů papíru. Pátral jsem v různých zvycích starých mágů a šamanů a nalezl způsob, jak si uchovat vzpomínky.“
„Nikdy jsi neprosazoval magii do života.“ Řekla mu. Peter ji ale ignoroval.
„Pokusil jsem se své důležité životní okamžiky zapsat do not a když je hraju, vidím je. Vážně. Jakoby se právě přede mnou staly. Je to staré a složité kouzlo, ale naučit se jej může téměř každý.“
„Peteře, to nemůže být možné.“ Elizabeth hodně pochybovala o tom, co mluví.
„Vždycky jsi byla vůči nadpřirozenu skeptická. A přitom jsme se s ním kdysi dávno setkávali každý den.“ Pravil Peter.
„Jestli si dobře vzpomínám, tak ty jsi byl z nás dvou ten největší pochybovač. Proto si nás tehdy pan Frank taky najal. Měli jsme těm odpornostem přít na kloub a to pomocí zdravého rozumu.“ Dívala se mu do očí.
„Jsem tady ve svém domě zavřen už deset let. Ven jdu jen abych si obstaral věci potřebně k hmotnému životu a věř mi, že jsem zjistil, že zdravý rozum neexistuje! Každý den hraju své noty a vzpomínám na všechno… jak mi kdysi bylo krásně…“
„Opravdu na všechno? I na to špatné?“ Zeptala se ho Elizabeth.
Peter k ní pozvedl oči: „Nepřipomínej mi to! Nechala jsi mě tu na to samotného! A ta hrůza, co se potom stala! To jediné… to jediné jsem nezvládl zanést do not. Asi by mi při tom puklo srdce. Miloval jsem svoji ženu! Miloval!“ Začal řvát.
„Peteře! Už se vzpamatuj! Já to velice dobře vím, ale není to moje vina! Já jsem nevěděla, že ti unesli rodinu! Frank mi volal, ale ani hláskou se nezmínil o tobě! Byla jsem na něho naštvaná, ale ty tou dobou taky! Vždyť víš, co nám provedl!“
Elizabeth sevřela Peterovu hlavu mezi své dlaně: „Poslouchej mě! Ať už jsi propadl nějakým kouzlům a magii… potřebuju, abys mi pomohl…“

***
Kostelní zvon svým dunivým hlasem právě oznamoval, že je půl noc. Mnich zdejšího řádu, jenž měl svůj klášter poblíž tohoto kostela z něj vycházel. Byl se tu sám pomodlit.
Spěchal malým prostranstvím směrem domů. Z okolní tmy na něj ale někdo promluvil: „Stůj!“ Byl to tichý a nepříjemný hlas.
Mnich se zastavil. Jeho oči signalizovaly tu záplavu strachu, kterou byl pohlcen.
„Kdo to byl? Kde jste?“ Vysoukal ze sebe mnich.
Elektrické lampy v okolí kostela najednou zhasly. „Co… co to je? Kdo to na mě mluvil?“ Začal mnich zmateně sápat v temnotě.
„Bojíš se tmy?“ Ozvalo se zase. „Ukažte se mi!“ Křičel mnich.
„Jak si přeješ…“ Odpověděl mu hlas a v tu chvíli začaly všechny keře, stromy a veškerá zeleň obklopující kostel hořet. Doslova vzplála jedním obrovským plamenem.
Mnich se ocitl v pasti. „Můj Bože, ochraň mě před temnými mocnostmi!“
„Teď ti nepomůže ani Bůh!“ Znovu kdosi zašeptal.
„Který zbabělec se mnou hovoří a ani se mi nepodívá do očí?“ Pronesl mnich.
Byly to ale jeho poslední slova. Z obrovských plamenů se vyřítil jakýsi stín a vší rychlostí svalil mnicha k zemi.
Ten nad sebou spatřil bytost v černém rouchu a s dýkou v ruce, jak se nad ním vznáší.
„Co jsi zač?!“ Křičel zoufale mnich.
„Já? Já jsem tvá smrt!“ Řekla bytost a dýku vrazila mnichovi do hlavy…