Stíny tmy - Kapitola třetí

Stíny tmy

Kapitola III.


„Včera večer byl zavražděn John Kruk. Někdo mu probodl srdce.“ Pravila Elizabeth Peterovi.
„Ach, už to dokazuje, že se v tom vrah vyžíval.“ Pousmál se.
„Nemyslím, že je to důvod k smíchu. Navíc mu někdo…zní to špatně, ale někdo mu – doslova vyloupl oči… no a na nás je, abychom toho vraha našli.“
„Hm. A jsou nějaké stopy, důkazy?“ Zeptal se Peter.
„To nám právě ztěžuje práci. Ten muž byl celý domlácený, někdo ho před tím mučil, ale nenašli jsme otisky. V okolí mrtvoly nebyly žádné stopy a to je to nejdivnější, protože oběť ležela za městem na zablácené louce u cesty.“
„Aha. Takže tady je problém. Elizabeth, kdo chodí a přitom po sobě nezanechává stopy?“ Usmál se Peter.
Elizabeth se zamračila. Neměla zrovna příjemný pocit, když Peter vtipkoval při tak ohavných věcech. Bohužel, už ho asi nespraví.
„To prostě nejde, Petere. Já nevím, jak se to mohlo stát, proto potřebuji tvoji pomoc.“
Peter bleskurychle odskočil od stolu, u kterého popíjeli čaj, ke knihovně. Chvíli se prohrabával knihami, až jednu velkou tlustou černou vytáhl.
„Mám to!“ Usmál se, „ Jak to tak vypadá, náš vrah nechodí.“ Řekl a sedl si zpátky k Elizabeth.
„Promiň, ale to úplně odporuje zdravému rozumu…“ Ona však nestihla doříct svoji větu, Peter ji totiž přerušil: „Zdravý rozum není vše! To si pamatuj. Á, tady to je! Podívej se,“ přiblížil Peter knihu k Elizabeth, „Tady se to jasně píše: Démoni nepocházejíc ze světa lidí, nýbrž ze světů temnějších, se pomocí síly své kouzelné dokážou pohybovat vzduchem. Je to tam černé na bílém. A tenhle lexikon mě ještě v životě nezradil.“ Znovu se pousmál a pokračoval v řeči: „Máme co dočinění s nadpřirozenou bytostí… lépe řečeno – s démonem… fascinující, že?“
„Já z toho takovou radost nemám. A myslím, že ani ty ji nebudeš mít, až ti povím, že ten muž, John Kruk s námi kdysi spolupracoval… Velice dobře si to pamatuju. Jenom doufám, že nás ta zrůda nestopuje. Už jsem si od těch pekelných zrůd odvykla.“
„Elizabeth, snad se nebojíš. Dříve jsme se s nimi setkávali neustále… a když na to teď tak pomyslím, pomůžu ti. Už jsem dlouho neviděl žádného démona… A možná i vím, jak přesně určit jeho podobu.“ Přemýšlel nahlas Peter.
„Jak?“ Zeptala se ho Elizabeth.
Peter se na ní podíval s lišáckým úsměvem: „Pojď se mnou na půdu!“

***
Starý pan Frank seděl potmě ve své kanceláři. Potichu kouřil doutník. Najednou ho z klidu vyrušilo nepatrné zaklepání na dveře.
„Vstupte.“
Do místnosti vešel muž v kabátě. I když byla v místnosti tma, pan Frank ho poznal.
„Vítám vás, příteli.“ Pozdravil muže Frank.
„Dobrý večer. Jak postupuje plán?“ Zeptal se ho muž.
„Poslal jsem ji za ním. Určitě ji poslechne, má na něj velký vliv.“ Odpověděl.
„To doufám, je naše poslední naděje… Franku, dávejte si pozor, On se vrátil a nehodlá jenom tak rychle odejít. Mohl by nám pěkně ztížit plány. Tak ať se ti dva pořádně snaží.“ Šeptal hlubokým hlasem muž.
„Na ně je spoleh, nebojte se.“

***

Elizabeth vedena Peterem vstoupila na černočernou půdu v půli probodnutou úzkým světlem z malého okna.
„A jsme tu.“ Řekl Peter.
„A co tu budeme jako dělat?“ V Elizabeth to začínalo pěkně vřít.
„Nic složitého. Běžný rituál.“ Pronesl nenápadně Peter.
„Cože? Promiň, Petere, ale ty ses docela zbláznil.“
„To vím taky. Teď ale neváhej, skoč dolů a někde tam sežeň mísu… jo a nalij do ní vodu.“
Elizabeth spráskla ruce: „Raději se nebudu ptát, co tu budeš provádět. Jdu pro tu vodu.“
Peter mezitím nachystal na malý stolík pět svící a zapálil je. Nalistoval ve svém lexikonu hledanou stranu a už jenom čekal na Elizabeth, až donese mísu s vodou.
„No, konečně. Už jsem tu málem… zapustil kořeny.“ Poděkoval svým způsobem Peter Elizabeth.
„Nemáš zač.“ Zašklebila se na něj.
„Tak… už jsi někdy slyšela o zrcadlech času? Jsou to hladiny vody. Stačí je jednoduše očarovat a můžeš v nich vidět cokoliv a to v jakékoliv době.“
„Tohle celé je bláznovství. Ty mi chceš říct, že na hladině týhle vody uvidím, co se tehdy v noci stalo s Johnem?“ Pochybovala stále Elizabeth.
„Samozřejmě,“ usmál se na ni Peter, „tedy, neříkám to já, ale tady lexikon. Takže, všechno připraveno a teď pronesu jen ta slova, která hladinu vody oživí. A kdybys byla tak hodná, nemluv při tom, potřebuji klid.“
„Můj Bože, to snad není pravda...“ Vzdychla Elizabeth.
Peter se naklonil k vodě. Chvíli se na ni upřeně díval a pronesl tato slova: Exhibeo acetas anteactus.
Hladina vody najednou zčernala. Elizabeth vyjekla zděšením.
Peter stále opakoval stejná slova: „John Kruk… John Kruk…“ Na hladině se objevil nějaká záře. Byl to měsíc. Elizabeth začala rozpoznávat obraz na hladině. Nějaká louka, svítil měsíc a byli tam dvě postavy! Jedna z nich ale nestála na zemi. Vznášela se ve vzduchu nad ležícím Johnem.
„Panebože… to je nějaká zrůda… ano! Probodla ho dýkou! Máme to! Už víme, jak vypadá.“
Peter pouze pronesl: „Eventus.“ A hladina vody znovu zprůhlednila. Všechno z ní zmizelo.
„Petere, jedeme na komisařství, za panem Frankem. Už víme, co hledáme.“