Mraveniště

Dvě tlapy padly vedle sebe v dokonalé synchronizaci. Čtyři tlapy tvořící kostrbatý lichoběžník. Čtyři body v rovině a ocas, který je stíhal v prohraném závodu, neschopen výhry.
Netřeba vysvětlovat proč jsem lidem nedovedla porozumět. Jejich materiální návyky, nutnost ničit své okolí, stát se nejlepším z nejlepších - nejlépe prezidentem - a bez myšlenky na rodinu vraždit ve válkách - jak se psalo v novinách, mi nelezly do hlavy stejně snadno, jako příroda, která mne již obklopovala, a já, v němém úžasu jsem musela házet oky odlesky štěstí.
Byla jsem dál, tam, kde se místo smogu a pramínků cigaretového kouře na nebi tyčily koruny stromů, jejichž větvičky se splétaly v milenecká sevření a tvořily zelenou bránu plnou života. Tu bylo poupě, ty už zralý květ.
Byla jsem doma.
V lese.
Mech už zvlhl ranní rosou když jsem míjela můj - náš - dub a přešla pomyslnou hranici rodinného opevnění - rozpadlá chatrč uprostřed zpustlé mýtiny. S tou vzpomínkou jsem musela zmučeně vzdechnout.
Nepamatovala jsem si toho nejvíc, první vzpomínky jsem v mysli četla kolem roku 92, když mi bylo 8. Do té doby nic, než prázdno. Nostalgie mládí, rodiče v prachu a ona...a pak rázný výbuch.
Výbuch a on... A další exploze.
Do tohoto lesa jsem prvně vstoupila, když mi bylo deset. Jako vyděšené vlče jsem matně bloudila a vyhledávala porozumění u místních veverek, které mi dodnes proto házely naštvaně šišky na temeno hlavy. Byla jsem vetřelec. Evidentně.
Se zkřiveným rtem bolesti v mysli jsem dala končetinám novou funkci a ony převažujíc hmotnost těla zpět 'na dvě' ji přijmuly, bez známek rozrušení. -Dva týdny do úplňku-.
*Jak jsem již řekla, neměla jsem mnoho vzpomínek. A těch pár, které mi zbyly, bylo značně mlhavých.
Ten večer, první z mnoha.
Večer plný překvapení. Hrůzy.
Večer plny zpěvu. Křik.
Večer plavby po bouřlivých vlnách slz.
Zůstaly jsme dvě. Dvě na to všechno. Samy.
"Nebreč."procedila přes prsty. Jak já ji nenáviděla. Nějaká blonďatá pucka mi bude říkat co mám dělat. Jdi spát. Jdi se učit. Ukliď si v pokoji. Vypni to rádio. Přestaň konečně brečet. A neřvi už.
"Polib mi."vyzvala jsem ji honosně a ukázala dost neslušný posunek, obzvláště pak v mém věku.
Jen zakroutila hlavou a oči neodtrhovala od své sklenice vína, "Mám tě v péči týden,"vypila celý obsah sklenky a divoce mlaskla, "a už se z tebe stává divoch a barbar."
"Vždyť se jenom opičím?!"nechápala jsem a zvědavě přičichla k rudému nápoji.*
Ze zvyku jsem pěstí zaklepala na ztrouchnivělé dveře, ale odezvu jsem čekat nemohla. Přesto následné ticho bortilo lešení nuceného optimismu. Místo něj jsem tedy jen vytrhla dveře z pantů ( evidentně jiná možnost nebyla) a foukla mezi dvě vzduchem plápolající pavučiny, které se vlivem mnou neznámého fyzikálního zákona spojily v neohrabaný copánek.
Nehnula jsem brvou a několika kroky je nechala vplést se do chumlu nečesaných kudrn.
I sama místnost byla jako 'po výbuchu'. Židle po zemích ležely jako bezvládná těla vojáků a krvácely šedivým prachem, jehož nános byl tak silný, že nebýt té spousty popadaných došků, nevydržela bych v pokoji víc než pět minut. Rozbitá okna pouštěla dovnitř lesní hmyz, který si chytře vytvořil v levém rohu - v kuchyni - mraveniště. -V kuchyni bylo mraveniště-. Bože co jsme to byli za rodinu, Same?
Opatrně jsem obešla dálnici stavařů a vynadala větší sílu pro otevření zásuvky, ze které jsem opatrně vytáhla dlouhou kudlu. Co ta už toho zažila, vzpomínala jsem a ze zájmu otevřela i druhý šuplík. Myslela jsem, že to kluci vyklidili se vším všudy, ale, nevím proč, v šuplíku zapomněli nejspíš úmyslně vodorovnou hladinu nábojů a z nich se nořící zbraň. Asi pro potřebu nouze, zavřela jsem šuple, aniž bych z něj cokoliv sebrala - taky, proč?
Místo toho jsem v podřepu zaťala ostří nože do mé nové knihy a vyřezala v ní přísný obdélník. Ideální klenotnička. Nenápadná, praktická, elegantní,...usmála jsem se na tmavý přebal Čaroděje ze země Oz a do otvoru vhodila stříbrný řetěz. Opravdu -praktický- šperk.
-Dva týdny do úplňku-.