Skřítkovská válka o čas

Oslavy a veřejné veselí zní ze všech hospůdek, barů i rodinných obydlí. Alkohol teče proudem, chlebíčky i jednohubky mizí z táců jako ďas, všichni se na sebe usmívají, tančí a hodují. Zbývá už jen pár hodin do ledna nového roku 2000.
Jediný, kdo neuznává oslavy konce roku je starý pan František.
"Ztište si tam nahoře laskavě tu hudbu a přestaňte mi dupat nad hlavou," rozčiluje se ten starý konzervativní pán a násadou od smetáku marně tluče do stropu. Už mu musí být notně přes šedesát let, stářím mu na hlavě nezůstal jediný vlas a jeho věčné úšklebky mu za ta léta vyryla do tváře nápadné vrásky. Je oblečen jen do své bílé noční košile a ve svých dědečkovských bačkorách nervózně šoupe po bytě. Bydlí sám, nemá děti, ani manželku, ba dokonce ani jediného dobrého přítele. Celé dny pobývá ve svém bytě na předměstí, čte neuvěřitelně tlusté knihy o Tibetu nebo opravuje pokažené hodiny. Z domu vychází nejčastěji, když potřebuje navštívit svého doktora nebo dokoupit prášky na tlak či na srdce, kterých s jeho věkem stále přibývá. "Co to je za moresy? Tomu se říká rušení nočního klidu. Za našich let by si nikdo nic takového nedovolil. Raději si půjdu dám ještě jeden prášek a znovu se pokusím usnout," brumlal si pro sebe starý pán František, splácnul hrstku pilulek sklenicí čisté vody a uložil se ke spánku.
" … šest, pět, čtyři, tři, dva, jedna … " všichni ostatní sborově odpočítávají vteřiny do půlnoci. I s hlučným povykem otevírají lahve šampaňského, někteří se k sobě přibližují rty za účelem novoročního polibku, sklenice na stopce o sebe narážejí a dělají cink-cink, zvony místního kostela odbíjí bim-bam, bim-bam. Netrvá ten okamžik nějak moc dlouho? Velká ručička věžních hodin se ještě neodlepila od dvanáctky. Čas se zastavil a všichni zůstali stát v jedné pozici, jako když na videu zmáčknete tlačítko pauza. Ta chvíle bude věčná!
Jen panu Františkovi čas ubíhá jako voda v potoce. Stále nemůže usnout. Kromě povyku oslav ho ruší i zvony místního kostela, které pomateně zvoní už více než půl hodiny. Už po několikáté vstane František z postele, posilní se několika prášky proti únavě a rozhodně se, co by starý hodinář a kastelán, opravit onu pomatenou, stále zvonící mechaniku místních věžních hodin. Obrovským svazkem klíčů uvolní František zámek dveří a vystoupá po točitém schodišti až nahoru k srdci hodin. Hlučná ozvěna zvonů zdá se být téměř nesnesitelná, kamenné schodiště se jen hemží bílými krysami, jenž na hřbetě nosí zapálenou svíčku, zdi věže jsou protkány barevnými pavoučími sítěmi, pavouci svítí jako fosfor. "Snad se mi to jen zdá," podivuje se František a nalačno spolkne ještě několik tablet proti závrati. Hluk zvonů se mění v harmonickou klidnou hudbu. František otevře skříňku s mechanikou hodin. Všechna ozubená kolečka do sebe dokonale zapadají, Františkovi se zdá, jakoby se díval spíše skrz kaleidoskop. Kromě hudby slyší v pozadí pisklavé zvuky. Až na samém ciferníku hodin spatřil František tři drobné, okem téměř neviditelné postavičky. Přes lupu vypadali jako skřítci.
První tlačil velkou ručičku proti jejímu směru. Byl oblečen do světle modrého, téměř průsvitného hábitu a bílého kloboučku. Jistě miluje vzpomínky, nesnáší jakékoli změny, někdy je až příliš citlivý, rád sní a jmenuje se Minulost.
Proti němu, po směru času tlačil do ručičky druhý skřítek. "Jmenuji se Budoucnost," představil se Františkovi. "Jsem nepředvídatelný a tajemný, některé věci si plánuji dopředu a jiné nechávám napospas osudu. Nic mě nerozhodí, miluji změny a společnost, dá se říct, že jsem sangvinik," dořekl skřítek Budoucnost a plno silou se zapřel do ručičky.
Poslední skřítek seděl uprostřed ciferníku v místě, kde se obě ručičky protínali. Byl oblečen do černobílého pláště a tvářil se trochu uspěchaně. "Dobrý den, jmenuji se Přítomnost. Jsem spíše realista, mám přehled o všem co se děje a jdu s dobou. Vůbec nerozumím oné hádce těch dvou skřítků. Jeden chce vrátit čas zpět, druhý posunout dál. Prosím vás pane, rozsuďte je, ať může čas klidně plynout dál," prosí Přítomnost pana Františka. Ten se se svou lupou nakloní ještě blíže k Minulosti a promluví k ní. "Dobrý den Minulost. Proč chceš za každou cenu vrátit čas zpět? Je to přece tak nepřirozené a navíc bys tím ublížil spoustě lidí."
"Chci vrátit čas abych napravil to, co jsem zkazil. Kdysi dávno jsem udělal chybu a kvůli té jsem se dostal do této opuštěné věže. Když už jsem to nevydržel, začal jsem se hádat s Budoucností," hájila se Minulost a po tváři se jí skutálela slza jako hrách.
"Možná ti přece jen rozumím," soucítil František s Minulostí. "Také bych chtěl vrátit čas. Našel bych si rodinu, přátele a nemusel bych trávit celé dny sám jen se svými knihami, které jsou beztak nudné jako neděle," posteskl si František a odložil lupu.
Do dialogu se vmísila Budoucnost. "Co to povídáte za nesmysli, vy dva snílkové? Představy a vzpomínky budou přece vždycky krásnější než holá skutečnost. Musíte se díval i do budoucnosti. Ty, Františku, přece nejsi ještě tak starý, aby sis nemohl najít přátele."
"Asi máš také pravdu, moje milá Budoucnost. Měla by ses usmířit s Minulostí a obě byste měli žít v souladu s Přítomností tak, jak to vymyslel Bůh."
Oba dva skřítkové přestali proti sobě tlačit velkou ručičku. František k nim přiblížil svou dlaň a skřítci na ni přelezli jako berušky. Potom se usídlili v kapse starého pána. Velká ručička se uvolnila a rychle poskočila směrem dopředu. Zvony v tu chvíli přestali odbíjet a život v městečku pokračoval dál.
Snad se mi to všechno jen zdálo, pomyslel si František a spolknul další pilulku proti únavě. Mezitím Skřítek Přítomnost okusoval příbalové letáčky na nichž kromě jiného stálo: Nadměrné užívání preparátu způsobuje halucinace. Aniž František cokoliv tušil, podařilo se mu zachránit svět a zbavil lidstvo obav před koncem světa.