Zmizení - sága Spojené - 2. kapitola

Jeden z mužů, bylo jich 6, vrhl krátký pohled do našeho patra. Instinktivně jsem se přikrčila, ale pozdě. Viděl mně. Strčil do svého souseda a ukázal na náš balkón. Došlo mi, že se vrátí! A já tak nějak tušila, že policie mně neochrání… Popadla jsem batoh a vyrazila ze dveří. Muži vyšli zadním vchodem, já tedy šla hlavním. Policisté teď něco zapisovali do bloku. Vykročila jsem k nim.
,,Třetí patro,“ sykla jsem k mladé, tmavovlasé policistce. A než mohla odpovědět, otočila jsem se a rychlým krokem se od nich vzdalovala. Nepotřebovala jsem vzbudit pozornost. Já. Jessica Pare. „Lidi! Ta holka…“ vykřikla žena, ale nedokončila větu.
„Co je, Sue?“ zeptal se policista s tvrdým obličejem.
„Nic. Něco… Se mi zdálo,“ Sue vrhla krátký pohled k mému stanovisku. Pohled „Počkej“. Rozhodla jsem se počkat, horší už to být nemohlo. Byla jsem bez domova, moje sestra byla unesená a tetu zavraždili. Když mě nepodrazila předtím, už to asi neudělá. Ale to byly jenom domněnky. Samé domněnky. I přesto jsem zůstala, usadila se pod lípu a přemýšlela. Jak jen to může být horší?! Je to strašné! Jako by všechny zábrany, které mi zabraňovaly plakat povolily. Byly jako břehy u řeky. A teď se provalily, s já začala plakat. Proudy slz, nahromaděné za těch 13 let, strávených u tety, ze mě tekly. A já začala vzpomínat. Jak to bylo…
Moc si to nepamatuju. Byl večer, a my čekaly na rodiče. Hrály jsme si s panenkou. Jmenovala se Jane. Jako naše máma. A potom, přišla divná paní a oznámila nám, že rodiče se stali obětí rozsáhlé dopravní nehody. Jen tak, bez obalu. Nikdo s námi nezacházel moc hezky. A pak za pár měsíců, strávených v dětském domově, se objevila Julie. Tetička Jule. Tam jsme okusily skutečnou lásku a péči. Často jsme se stěhovaly… Julie říkala, že je to kvůli ošklivým, později zlým a ještě později příšerným lidem. Ale podle mě to bylo jinak. A navíc, když žila, klidně jsem na to zapomněla. Byla jsem totiž, navzdory všemu, šťastná. A teta umřela. Teď, před pár hodinami.
Zamyslela jsem se a potom zapnula laptop. Najela jsem myší na ikonku „ICQ“

Danger_Jessica

Přátelé:
Annie – Cute** (Offline)
Strange_Jill (Offline)
Nanny:) (Online)
Lady Caroline (Offline)

Bez rozmýšlení jsem klikla na „Zahájit konverzaci s Nanny:)“

Danger_Jessica
Ahoj, Naty

Nanny:)
Jéé! Ahooj, Jess!! J

Nanny:)
Půjdeš ve středu do školy??? ;)

Danger_Jessica
Asi ne – bolí mě v krku L

Nanny:)
LLL

Danger_Jessica
Až budeme zdravé, budeš první, kdo se to dozví ;)

Nanny:)
COŽE? Jill je taky…?!

Danger_Jessica
:D Jo

Nanny:)
No skvělé L Co jinak?

Danger_Jessica
To víš… Dnes jsem vařila.

Nanny:)
Jo? J A co?

Vymýšlela jsem vhodné jídlo, když mě z přemýšlení vytrhlo poklepání na rameno. Sue.
„Co děláš?“ zeptala se přátelsky.
„Vymýšlím omluvu, proč nepřijdu do školy.“
„He? Proč ne?“ zeptala se překvapeně, „Aha. Sorry. Teta.“
„Jo. To taky,“ řekla jsem.
„Taky? Co ještě?“
„Někdo nám rozstřílel byt, Julie to věděla už předtím, že tu jsou, a mou sestru unesli,“ řekla jsem sarkasticky. O mém vnášení nad vodou jsem pomlčela.
„To jo… Ale,“ zamyslela se.
„Já- ukážu ti to,“ řekla jsem, „Jen se rozloučím.“

Nanny:)
Hej, co je?

Nanny:)
To už není sranda!

Danger_Jessica
Sorry, musím dělat večeři. Ahoj. Zase někdy.

Vypnula jsem laptop. Gestem jsem pobídla Sue, aby mě následovala.
Za obchodem bylo příhodné místo. Ať to dokážu, pomodlila jsem se.
„Dívej se,“ řekla jsem.
Zavřela jsem oči. Soustředila jsem se. Pootevřela jsem jedno očko a podívala se dolů. Nic.
Znovu. Prosím, poprosila jsem mozek. Ucítila jsem, že mě už nic nedrží na zemi, a že jsem volná. Otevřela jsem oči.
„Jak- jsi to dokázala?“ vydechla Sue.
„Nevím. To se asi nedá vysvětlit, ne?“