Odpočívej v pochopení

Odpočívej v pochopení

tvůj odraz, který já jsem vymazal
jako tisíc uhořených včerejšků
věř mi když se navždy loučím
je to pro dobro

byl to sen?
byl to sen?
je tohle jediný důkaz, který to dokazuje
fotografie tebe a mě
30 seconds to Mars

Poslední, co viděl Tomáš před sebou byla prudká zatáčka a déšť. Pak nic, možná jen jakési rozmazané obrazy okolního potápějícího se světa, který černal. Chvíli po té, co se jeho světlo definitivně zhaslo a nebylo už na co koukat ani kam jít, nemohl nic dělat a všechno nechal za sebou.
Jediné, co mu zůstalo byli myšlenky. Chvíli po té, co se svět zřítil do černé díry a on nic neviděl, se rozsvítilo světlo. A Tomáš měl najednou pocit jako by se k němu z velké dálky něco řítilo. Snažil se vysledovat jakýkoliv směr odkud by to mohlo mířit. Neuvědomoval si, že je na nějaké pomyslné druhé straně. Prostě byl někde a to mu stačilo.
Někdo mu poklepal na rameno. Rychle se otočil, jako by se lekl. Za ním poblikávalo takové malé modré světýlko.
„Co to je?“zeptal se Tomáš jako by sám sebe.
„Já jsem ztělesnění tvého myšlení.“
„Cože?“
„Slyšel jsi.“
„Kde to jsem? Co se to děje?“
„Už se nic neděje. Právě, že už všechno skončilo. Jsi mrtvý Tome. Teď jsme někde, odkud můžeš jít dál, když se něčeho malého zbavíš.“promluvilo znovu to světlo.
„Tohle je jako očistec? To si mám něco uříznout abych šel dál?“ptal se Tomáš nervózně. Ve skutečnosti byl spíš vyděšený. „Tomu nevěřím.“
„Nevěříš tomu, že jsi mrtvý? Nebo snad tomu, že teď si jen něco jako duch? Ale ano, jsi něco takového. Je jedno jestli tomu věříš nebo ne, ale nikdy se nedostaneš dál, pokud se nevrátíš na zem a neuděláš něco, čím by ses mohl očistit od trápení na další cestě.“proneslo světlo rozhodně.
„Co mám udělat? Říkal si, že jsem duch, nemůžu dělat přece nic.“
„Nemáš dělat nic s okolním světem. A taky s ním nic neuděláš. Musíš jen najít cestu jak jít dál bez veškerých překážek, kterým bys musel čelit. Hodně štěstí.“řeklo to světlo a seslalo ho zpátky na zem.
Objevil se kousek od svého těla. Viděl se i když zrovna tohle za potřebí neměl. Na chvilku ho napadlo, že by si do něj zkusil znovu vlézt a třeba i oživnout, ale pak se na sebe podíval znovu a radši nechtěl vědět jaké bolesti by musel prožívat, kdyby se o to aspoň pokusil. A hlavně – tak nějak se štítil toho člověka, co ležel u jeho nohou zkrvavený, tvář svraštělou v jakémsi gestu bolesti a strachu. Jako by to ani nebyl on. Někdo jiný, koho by radši neznal.
Bylo u něj hodně lidí. Záchranáři, hasiči a lidi z aut, kteří jeli kolem a zavolali pomoc. Pozdě – byl na místě mrtvý a nikdo mu nemohl pomoct. Bylo to moc rychlé a moc bezbolestné.
A taky asi moc rychlé a moc bezbolestné na to aby mohl jít jen tak dál bez jakéhokoliv zastavení se nad tím, co bývalo. Možná, že neměl bolestivou smrt, ale vidět sama sebe mrtvého taky bolí a ne málo. Zahodil veškeré iluze, těžké věřit v nebe, když ho nebe tak trápí. Jestli to ovšem nebe bylo. Nikdy na nic nevěřil, tak proč nemohl prostě jen umřít – jen přestat cítit, vidět a slyšet. Jen nechat zmizet svoji duši, jako se vytrácí přebyteční lidé.
Nevěděl, co má tady dělat, ale pro zatím se rozhodl, že neopustí svoje tělo a snad ho potom něco napadne nebo se pokusí jít tu cestu spolu s trápením. Jen tak tam stál a když přijelo auto, které jeho zohavené tělo odvezlo, svezl se s nimi. Sice už ho nepoutalo uvnitř, ale nějaké pouto tam bylo.
Hledal vzpomínky a usmíval se – ale nikdo ho neviděl. Usmíval se nad svou střední i vysokou školou. Když byl živý pracoval jako architekt, ale stýkal se pořád se stejnými lidmi z vysoké školy i ze střední školy. Chodili spolu do hospody a na různé akce. Nejradši z nich měl Honzu, protože se spolu vždycky skvěle bavili a seznámil ho s hodně skvělými lidmi, o kterých se opravdu dalo říkat, že to jsou přátelé.
Taky si vzpomněl na Janu. Jeho novým objektem zájmů. Byla krásná. Dlouhé hnědé vlasy, kouzelné šedivé oči, krásný úsměv a vždycky krásně voněla. Byla milá, vtipná a on cítil, že to mezi nimi jiskří. Taky se seznámili díky Honzovi. Několikrát byli spolu na večeři, někdy na diskotéce, ale většinou nebyli samy. Vždycky jich bylo aspoň pět a on nemohl sebrat odvahu na to, aby ji pozval někam, kde budou konečně sami.
Pár dní putoval společně se svým tělem. Měl spoustu času přemýšlet o tom, co bude, až přijde na to, co ho pošle dál a jestli vůbec má cenu jít dál nebo tady zůstat navěky jako neklidný duch, který nemůže najít cestu dál, protože sám nechce. Ale on chtěl a v tom byl ten problém. Nedokázal si představit, že by zde zůstal déle než pár měsíců, neschopný se čehokoliv dotknout, neschopný se s někým bavit, protože je mrtvý. Postupem času by určitě zjistil, že všechny příběhy se opakují a nakonec nikdo nezůstane sám i když to tak někdy vypadá.
Za 4 dni měl pohřeb. Seděl u pomníku a sledoval celý ten proces. Koukal se na svoje příbuzné, jak ho oplakávají a pak uviděl i něco, co ho zaujalo. Uviděl Honzu, jak stojí v tom hloučku lidí a po tváři mu tečou slzy. Bylo to poprvé, co ho viděl brečet a najednou si začal myslet, že ho někteří lidi měli mnohem víc rádi než to vypadalo. Nikdy by si nemyslel, že by se kvůli němu Honza rozbrečel a už vůbec en, když má vedle sebe kamarády a Janu. Jana tam taky byla, taky plakala a opírala se o Honzu. Dělal jí oporu jak psychickou, tak fyzickou. Věděla, že Tomáš pro něj taky hodně znamenal a pro ní taky. Cítila, že jí Honza nezklame.
Tomáš sledoval dál jak kněz říká ta prázdná slova, která jemu nikdy nic neříkala a nikdy na ně nevěřil. Dokonce si myslel, že i kdyby na ně věřil, tak stejně by skončil takhle. Seděl by jako duch u svého hrobu a sledoval by jak na něj hází zemi a říkají mu, aby odpočíval v pokoji.
„ Do háje tady není žádný pokoj!“zakřičel na ně a postavil se. „Podívejte se na mě, nemám žádný pokoj, nemám kam jít a nevím co dělat a vy si všichni myslíte, že mi narostli křídla a lítám někde nahoře. Není žádné nahoře je jen cesta dál, když se na ní dostanete. ŽÁDNÝ POKOJ TADY NENÍ!“ječel zoufale dál. Nikdo ho neslyšel. Všichni se dál koukali střídavě na faráře a střídavě na hrob, kam od té doby patřilo Tomášovo tělo. Ale to, že jeho duch byl hned nad ním a křičel už nikoho nezajímalo. Nikdo ho neviděl ani necítil, jako by tam nebyl.
Obřad skončil. Lidi se rozjeli do všech stran a Tomáš se rozhodl, že zůstane s Honzou dokud mu něco neřekne, co dál. Ale žádné světlo už ho neprovázelo, nic k němu nemluvilo, zůstal sám uprostřed celého davu. Lidi jím procházeli a on procházel lidmi. Šel za Honzou stále dál, sedl si k němu do auta.
Dokonce i Jana se rozhodla, že zůstane s Honzou – alespoň na oběd a odpolední kafe. A tak jeli. Jana s Honzou si mysleli, že jsou sami a Tomáš byl rád, že jede s někým, kdo je mu blízký a kdo komunikuje – protože už dlouho nikdo nemluvil o normálních věcech – všude jen samá pitva a prázdná slova kněze, který za pár let skončí stejně tak jako on a pochopí, k čemu mu ta jeho celoživotní absence života zaplněná vírou v něco, co nás posílá zpátky na zem a řekne nám jen: „Najdi si cestu dál“, k čemu mu to vlastně je.
„Nikdy jsem si nemyslela, že Tomáš věřil na boha.“řekla Jana, když jeli k Honzově oblíbenému podniku.
„Taky nevěřil. Ten obřad byl náboženský jen kvůli jeho rodině, která věří. Kdybych měl tohle šílenství organizovat já, tak by dostal pěknou urnu a možná bych ho nechal rozprášit někam do volný přírody, aby se cítil volnej.“
„Děkuju.“pronesl Tomáš vzadu v autě. Nečekal odpověď.
„Myslíš, že by to takhle chtěl?“zeptala se ho Jana.
„Doufám, že jo. Nikdy jsme se o tomhle nebavili. Vlastně jsme se skoro nikdy vážně nebavili skoro vůbec. Pár vážných debat bylo, když jsme se oba zpili jako dobytci a pak jsme polemizovali o tom, jakou chceme mít svatbu, jaká je ideální žena a tak podobně, ale nikdo z nás si na to moc nepamatuje, protože to většinou přebyla ranní kocovina.“řekl Honza a trochu se usmál.
„Já si to, ale pamatuju. Říkal jsem ti, že chci být pohřben přesně tak, jak jsi to říkal. Všechno si to pamatuju Honzo.“řekl Tomáš. Tentokrát trochu doufal, že ho uslyší a něco mu na to řekne, ale neudělal to. Dokonce ani Jana se neotočila.
A tak pomalu dojeli do Honzovo oblíbené restaurace. Líbila se mu, protože patřila jeho kamarádovi a taky proto, že mu tam bylo příjemně a většinu akcí a jiných zážitků prožil právě tam.
Tomáš si trochu ostudně sedl k nim a poslouchal jak si povídají. Povídali si o tom, jak je v práci, jaké mají plány a taky jejich řeč často spadávala k Tomášovi. Byl skoro zoufalý, když slyšel, jak by ho vlastně popsal jeho nejlepší kamarád a jak ho vnímala ta, o které tajně doufal, že bude jeho. V tu chvíli si uvědomil, že ona k němu cítila totéž, co on k ní a uvědomil si to i Honza. Pořád si měli o čem povídat. Tomášovi se zdálo jako kdyby jim nikdy nedošli slova. Oběd trval skoro dvě hodiny a pak ho Jana utla, protože si potřebovala ještě něco zařídit do práce a „ještě něco měla“ jak sama řekla.
A tak Honza udělal to, co udělá většina mužů, když žena první utne schůzku – pozval ji na další – tentokrát do kina. Tomáš skoro nevěřil vlastním očím. Jak je možné, že i přes to, co všechno Honza ví a přes to, co ona cítí si s ní klidně randí?
Tomáš se odhodlal věřit, že to bylo něco, co by udělal asi každý. Pak s nimi znovu odešel do auta. Honza odvezl Janu až k jejímu domu.
„Děkuju za oběd. Bylo to pěkný. Až na ten pohřeb.“řekla smutně a na očích se jí trochu blýskali slzy skoro jako by ani nevěřila tomu, co dělá. Jako by to nějaká její část odmítala.
„Pohřby nikdy nejsou lehký a je mi líto, že to byl zrovna Tomův pohřeb. Byl to skvělej člověk. Tak se pak uvidíme. Ještě ti zavolám.“odpověděl jí přátelsky.
„Určitě se ozvy. Zatím ahoj.“řekla, zamávala mu, on jí také zamával a pak odešla domů.
Honza taky odjel domů. Jeho černý peugeot přímo letěl domů. Chtěl se tohohle dnu už zbavit. Měl po krk toho věčného truchlení i když on sám z nich byl asi nejsmutnější. Chyběl mu jeho parťák pro seznamování, pro pořádání večírků a na večerní debaty plné lihu a smíchu, ze kterého bolí břicho. Chtěl se pořádně vyspat a druhý den zavolat Janě a pak …
Co vlastně pak? Co to vlastně dělá?
„Co to vlastně dělám?“zeptal se sám sebe nahlas.
„To by mě taky zajímalo Honzo.“odpověděl mu trochu nešťastně duch Tomáše.
Za nedlouho dojeli k Honzovi domů. Tomáš si prohlížel znovu a znovu ten jeho malý útulný byteček s těmi věcmi, které tak důvěrně znal. Byl tu skoro jako doma. Znal jeho zvyky, věděl, kdy chodí spát, kdy vstává. Věděl, co se může a co je u něj zakázané. Na jeho krémové pohovce spal už asi tisíckrát a už si ani nepamatoval kolikrát vlastně koupal jeho fretku a kolikrát si dělal kafe v tom starém kávovaru nebo kolikrát umýval ledničku, kterou někdy stihli totálně zřídit.
Honza ale nešel hned spát. Bylo na něj moc brzo. Bylo jen pět hodin a to nebyla hodina, kdy by se ukládal ke spánku. Tak si prostě sednul k televizi a chvíli na ní tupě koukal. Potom si přinesl k sobě obří krabici, kterou asi jedinou Tomáš, který seděl vedle něj, nikdy neviděl. Byla to červená krabice, kterou měl Honza pečlivě uschovanou ve své ložnici asi někde pod postelí.
Honza si k sobě přivolal svojí fretku, která se mu posadila na břicho a za chvíli spokojeně usnula. Honza jí spánek záviděl, ale moc dobře věděl, že on v tuhle denní dobu neusne i kdyby chtěl. Jeho fretka Charlie spala skoro pořád. Někdy se bál, jestli není mrtvá, ale vždycky se vzbudila.
Honza opatrně otevřel krabici, skoro jako by se jí bál. Nechtělo se mu, ale přece jen byl zvědavý. Tom si nervózně usedl vedle něj a čekal, co z krabice vyskočí.
Ale Honza ještě chvíli váhal. Na okamžik složil hlavu do dlaní a vypadalo to jako by brečel, ale nebrečel, jen se mu nechtělo tu krabici otevřít. Tomášovi docházela trpělivost. Nevěděl, co má dělat. Byl zvědavý víc, než kdy předtím, ale sám nemohl dělat nic. Za okamžik se Honza vzchopil a krabici otevřel. Tomáš se okamžitě předklonil, aby se podíval blíž. Byli v ní fotky. Spousta fotek. Byly rozdělené na skupinky a každá skupina byla řádně omotaná gumičkou, aby se náhodou nesmíchali.
Honza si začal prohlížet fotky od těch nejstarších. Byl tam on, byl tam i Tomáš, když byli ještě malý. Byli to přesně ty fotky, které mu dala jeho máma. Prohlížel si je pečlivě. Mnoho fotek, které obnažovali mnoho zážitků. Skoro jako kdyby byli ti dva nesmrtelní. Našel fotku, když je někdo vyfotil spolu u školy. To byl jejich první den ve škole. Oba dva byli strašně malí a strašně se těšili na jejich první školní den. Vypadali tak opravdově a tak živě, skoro jako kdyby ten den měl být navěky. Honza si pamatoval jak přišel k Tomášovi a zeptal se ho jestli nebudou nejlepšími přáteli, protože se Honzovi strašně líbilo Tomášovo autíčko, které si vzal s sebou.
A od té doby spolu skutečně byli nejlepšími přáteli. Dalo by se říct, že si říkali skoro všechno. Honza věděl o každém Tomášově trapasu, znal jeho historky, znal jeho odpovědi. A teď zrovna chtěl vědět taky jednu odpověď na jeho otázku.
Prohlížel si fotky a řadil je zpátky do skupin, kde byli už předtím. Plakal, ale nevzlykal, protože mu Tomáš doopravdy chyběl a nikdy si ani nedokázal představit, že by spolu nezašli v pátek večer na pivo, neřekli si, co se stalo v uplynulým týdnu a nenaplánovali něco na sobotu a neděli. A pak to přišlo. Ani mu nezavolali jeho rodiče – moc se nemuseli od doby, co téměř zdemolovali jejich chatu. Jen mu prostě přišlo parte a už s tím nemohl nic dělat. Bylo to jako když jde člověk na dostihy a vsadí všechno co má na jednoho koně, který ale během dostihů spadne a zlomí si nohu. Umře on i všechno, co ten člověk do toho koně dal i naději, kterou pro něj představoval.
Tomáš byl právě jedním z Honzových koní. Tomáš byl ten kůň, kterého si Honza sám odchoval jen aby spolu mohli chodit po světě a odolávat beznaději. Ale teď byli oba dva spolu a zároveň sami. Každý v jiném světě a každý sám. A Honzu začala trápit ta otázka, kterou si nemohl už dlouho připustit. Myslel na ní i když byl Tomáš ještě na živu, ale teď to bylo skoro jako kdyby dostal další příležitost.
Honza začal listovat poslední hromádkou, která mu zbyla. Byla z poslední akce, kterou spolu zažili a bylo to před dvěma týdny. Jak je možné, že se toho od té doby tolik změnilo? Tomáš byl vedle Honzy zoufalý. Sledoval ty fotky a byl rád, že k tomu nemusí nic říkat. Bylo mu do pláče a možná by i brečel, kdyby duchové mohli brečet. Honza mohl a taky brečel. Ještě před 14 dny měl nejlepšího přítele, měl dokonalý život, protože měl někoho, kdo by se za něj mohl prát. Teď má jen kupu malých přátel, kterým se pořádně bojí říct, co je nového v práci, protože to nikoho opravdu nezajímalo.
Honza dal jednu fotku stranou. Položil jí na místo, kde seděl Tomáš. Tomáš se jen smutně podíval jak Honzova ruka prošla jeho nohou jako kdyby tam nebyl. A on si přál, aby tam nebyl, tak moc si to přál, ale nešlo to. Protože musí nejdřív pochopit cestu, která vede dál. Nikdy nevěřil na nějakou cestu, která nás dovede dál nikdy žádná taková cesta podle něj nebyla.
Tomáš si začal pořádně prohlížet fotku, která ležela pod ním. Byl tam on a Honza. Jen oni dva. Muselo být někdy po půlnoci, protože si to už moc nepamatoval. Drželi se za ramena a každý měl v ruce půllitr piva. Oba se usmívali a byli strašně opilí. Ani jeden už si nepamatoval, jak ten večer vlastně skončil. Usnuli s pocitem, že ten večer byl skvělý a ráno se tak i probudili.
Honza si tu fotku vzal znovu do ruky. Znovu si jí prohlížel i když na ní nebylo nic nového pořád jen ten starý Honza s tím starým Tomášem, který tady nebyl a přesto nějak existoval. Co je to vlastně za existenci, která nemůže dát najevo city, protože jí ostatní ignorují nebo ji dokonce ani nevidí?
Honza pak odložil fotku na stůl naproti gauči. Zavřel krabici a doufal, že když jí zavře, zavře i dveře za všemi těmi zážitky a vzpomínkami, které na něj měl. Pak ji uklidil zpátky odkud jí vzal. Znovu se nervózně podíval na fotku, která mu ležela na stolku a pak z psacího stolku vytáhl černý rámeček. Fotku dal do rámečku a rámeček pověsil nad televizi.
„Díky kámo.“pronesl Tomáš do ticha, které se tím nijak nezměnilo.
Honza si sednul zpátky na gauč a pustil si televizi. Za chvíli usnul.
Tomáš se podíval na Honzu jak spí a v tom okamžiku byl znovu někde na začátku u světla.
„ Hej, co to děláš? Snažím se na to přijít.“řekl naštvaně Tomáš, kterému bylo celkem jasné, že dál zatím jít dál nemůže.
„ Nesnažíš. Zatím jdeš pořád špatným směrem.“
„A jakým směrem vlastně jdu?“zeptal se Tomáš a znělo to trochu uraženě.
„Jdeš směrem sebelítosti. Já ti nemůžu radit, ale takhle se k cíli nikdy nedostaneš. Vidíš to, co dělá tvůj přítel. Možná bys ho měl napodobit.“
„Měl bych potapetovat nějaký pokoj našima fotkami? Když nemůžu na nic sahat?“
„Na něco hodně podstatného si zapomněl. Koukáš se na to úhlu pohledu, který chceš. Ten přístup, kterým by ses mohl dostat dál stále odmítáš. Protože se bojíš, že na tebe zapomenou.“
„Jaký přístup odmítám?“
„Sleduj to dál, tak jako si to všechno sledoval do teď a až to pro tebe bude moc dlouhé, tak si na mě vzpomeň a třeba se opravdu dostaneš dál.“
A Tomáš ho poslechl, vrátil se a sledoval vše, přesně tak, jako to dělal první den. Bylo to náročné, protože mu bylo čím dál víc líto, že toho kolotoče se už neúčastní. Stýskalo se mu po chození do práce, po každé minutě, kdy se mohl nadechnout a po každém úderu srdce a hlavně po komunikaci s okolním světem, kdy mohl promluvit s vědomím, že ho někdo slyší a že mu někdo i odpoví.
Každý den sledoval Honzu. Doprovázel ho do práce, na večírky, smál se vtipům, které slyšel, dokonce s ním chodil i na různé schůzky. A hlavně na schůzky s Janou, kterých bylo čím dál víc. Až se nakonec stalo to, co se dalo předpokládat a Tomáš se toho už od začátku bál. Honza a Jana spolu začali chodit. Tomáš byl pořád s nimi a připadal si jako, že teď by tady už opravdu neměl být. Nevěděl, kam má jít. Nevěděl, co má dělat. A chtělo se mu utéct někam hodně daleko a už se nikdy nevrátit. Pořád se snažil udělat něco, aby mohl jít dál, ale nic ho dál nepustilo.
Bylo to už několik měsíců od jeho pohřbu – skoro půl roku a on pořád bloudil mezi živými. Venku bylo krásně a Honza s Janou a všichni lidé, které viděl si uměli den užít – protože byli živí, mohli se dotýkat, ochutnávat, mluvit, a mohli dělat spoustu věcí a žili a to jim Tomáš záviděl. Ale v jeho mysli se začal stále častěji objevovat jiný pocit – začal se bát, že tu ztracenou cestu dál nikdy nenajde, že bude dál bloudit kolem jako stín. Cítil se podveden, protože si nikdy nemyslel že by ho jeho nejlepší přítel dokázal takhle zklamat. Myslel si, že toho není schopen, když věděl, že se mu líbí, že by s ní chtěl chodit. Ale nějak se zmýlil.
Zkusil to zašeptat, jestli to Honza uslyší, jestli mu třeba nezačne hlodat svědomí, že dělá něco, co by neměl.
„Zklamal jsi mě, Honzo.“zašeptal potichu do místnosti, kde ho stejně nikdo neslyšel. Ale přesto doufal, že se to k Honzovi nějak dostane.
Nedostalo. Stalo se něco jiného. Zkusil to zašeptat znovu.
„Zklamal jsi mě, Honzo.“znělo to nějak jinak. Znělo to zle.¨
Ale uvědomil si, že ho vlastně nezklamal. Jen se přenesl přes, to co se stalo s ním. Honza to nemyslel zle. A dokonce na Tomáše a na jeho slova o Janě nezapomněl, jen se přenesl přes to, že Tomáš už tady není. A sice to neznamená, že musí nutně začít chodit s Janou, ale to, že s ní chodí byl jasný důkaz toho, že už se z toho prvotního smutku dostal a může pokračovat dál. Tomáš si uvědomil, že by měl udělat to samé. Měl by se přestat litovat, a přenést se přes vlastní smrt, která ho ani nebolela. Netrpěl agonií, neměl záchvaty, nic ho nebolelo, cítil jen tlak, možná ránu, ale bolest tam nikde nebyla. V podstatě to nebyla špatná smrt. Najednou bylo lehké smířit se s tím, že už nikdy nebude žít.
„Promiň, Honzo. Já nechtěl.“zašeptal trochu provinile. Ale už měl lepší pocit. Najednou doufal, že spolu budou hodně dlouho. Připadal si jinak, když odložil veškerou sebelítost stranou a začal se dívat jinam.
Jako by člověk byl jen uvězněn ve svém těle, tak jako on právě teď. A konečně našel způsob jak se z toho dostat. A povedlo se to.
Viděl světlo kolem sebe. Milion světel kolem sebe. Cítil se volný, nespoutaný a byl to dobrý pocit po tom bloudění. Tohle byl jeho cíl. Ocitl se někde neznámo kde, ale věděl, že tady je konečná a že je tu konec. Ztratil své tělo a vzdal se života na Zemi. Byl svobodný.


Zamkl jsem oba zámky pod oknem
Stáhl jsem roletu a otočil se

Některá řešení nejsou tak prostá
Někdy je sbohem jediná možnost
Linkin Park