Nepřijatý hovor

Probudila ji okenice. Pod poryvy větru zuřivě létala ze strany na stranu a sem tam vrzla. Rozespale otevřela oči a uvědomila si, že bude muset vstát. Jinak asi zešílí. Zvuk se téměř nedal vydržet, navíc oknem otevřeným dokořán do místnosti proudil ledový ranní vzduch.
Blanka nechávala okno vždycky pootevřené. Jinak neusnula. Neměla ráda zatuchlý vzduch, raději se topila ve svěžesti a chladu. Ranní vítr ji dnes ale překvapil. Rozmrzele se vyhrabala z peřin a vydala se k oknu. Měli stará dřevěná okna, která by už nutně potřebovala výměnu. Jenže v paneláku, kde bydlela, se k tomu nikdo jaksi neměl.
Přibouchla okenici ze všech sil a uvědomila si, že už nemá cenu vracet se do postele. Došla do koupelny, opláchla si obličej a zakroutila hlavou nad svým vzhledem. Ráno vypadala opravdu jako rusalka. Zrzavé vlasy měla rozcuchané a rozházené do všech stran. Nenamalované oči vystupovaly z louky rozsypaných pih a zářily do dálky jako dvě studánky. Jemná pleť byla různě pomuchlaná a dotvářela obraz divého stvoření. Musela se sama sobě vysmát.
Netrvalo však dlouho a stal se z ní použitelný člověk. Vlasy zkrotila do ledabylého uzlu, přes záda přehodila lehký svetřík a vykročila vstříc novému dni. Zamkla dveře, seběhla pár schodů a stiskla tlačítko na přivolání výtahu. Dříve chodila raději po schodech. Poslední dobou ale neměla chuť a vlastně ani čas. A tak dala přednost pojízdné kabině.
Výtah si to šinul patro po patru a Blanka už ho netrpělivě očekávala. Najednou však cosi zaslechla. Zvonění? Sáhla do kapsy pro mobil. Nebyl tam. Zapomněla ho asi v ložnici! V první chvíli jí proběhlo hlavou, jak je možné, že vyzvánění slyší až sem!
Výtah právě dorazil.
Blanka chvíli přemýšlela, zdali se má pro mobil vrátit anebo ho ignorovat. Přece spěchala a výtah si mohl kdokoli přivolat do jiného patra. Pro ni by to pak znamenalo další minuty čekání. Zaváhala, nakonec však vyběhla schody a rychle začala odemykat zámek. Slyšela, že mobil stále neodbytně zvoní. Odemkla dveře, zula si boty a spěchala do ložnice, odkud zvuk zřejmě vycházel. V duchu se modlila, aby to byl důležitý hovor a ona sem nešla zbytečně. Jako bouře vběhla do ložnice. Mobil opravdu ležel na nočním stolku. V momentě, kdy se přiblížila, zvuk ustal. Tiše zaklela. Kruci, říkala si, táhnu se sem zbytečně. Neubránila se ale zvědavosti. Natáhla ruku pro mobil a pohlédla na displej. Neznámé číslo - zjevil se jí text. Naštvaně kopla do boty ležící vedle postele, zakroutila nechápavě hlavou a vydala se směrem z bytu. Nazula si boty, znovu zamkla a právě chystala seběhnout schody, když se ozvala rána. Děsivá. A další. Blanka stála na schodech jako přikovaná, neschopná pohybu. Nedocházelo jí, co se to děje. Rány nahradil děsivý skřípot. Tahalo ji to za uši. Dveře okolních bytů se začaly otevírat a vzbuzení či šokovaní lidé vykukovali, co se to děje. Skřípění bylo po pár vteřinách ukončeno další obrovskou ránou. Blanka ucítila, jak se dům jemně zachvěl. Párkrát mrkla a nevěřícně se vydala k výtahu. Snažila se otevřít dveře, ale nešlo to. Stisk tlačítka taky selhal. Teď už vše dávalo smysl! Výtah se zřítil a ona…mohla být v něm. Kdyby nezazvonil ten proklatý mobil, byla by zřejmě mrtvá nebo hodně potlučená. Bezmyšlenkovitě vytáhla přístroj z kapsy a vytočila neznámé číslo. Rozrušeně dýchala, očekávala hlas na druhém konci aparátu. Byla zvědavá, kdo jí volal, kdo ji to zachránil. Ozval se však jen neosobní hlas operátora a oznámil jí, že volané číslo neexistuje… Nechtěla tomu uvěřit, vždyť ona ho přece viděla na displeji! Zkoušela na něj volat ještě mnohokrát, ale výsledek byl stejný. Už nikdy se jí znovu neozvalo.
I když výtah brzy opravili, Blanka od toho dne chodila pěšky. Co kdyby se zase něco porouchalo a jí nezazvonil mobil?