PROKLETÝ - Kapitola III.

Prokletý

Kapitola III.


„Začnete nový život.“ Říkali nám.
„Zapomeňte na hrůzy války a vraťte se do svých domovů.“
Ale já nenáviděl svůj domov!
„Těm, co se nemají, kam vrátit jsme zajistili nové domovy. Budete žit po boku významných a slušných lidí.“


Vstoupil jsem do svého nového domu. Porozhlédl jsem se po krásné vstupní hale a na zem položil malý kufr. Měl jsem v něm všechny své věci. Většinou to byly věci z války.
Ze života před válkou jsem už nic neměl. Ani jsem nic mít nechtěl. Jediné, co mi zůstalo, byly vzpomínky.
Pomalu jsem se v domku zabydloval. Moc jsem z bytu nevycházel a okolní svět jsem pozoroval z okna. Nechtěl jsem se stýkat s lidmi. Bál jsem se toho, co by má zrádná mysl udělala.
Můj samotářský život ale jednou provždy ukončil onen den. Někdo zazvonil a já jsem šel otevřít.
Ve dveřích stál postarší muž v kabátě a v klobouku.
„Zdravím vás!“ Vykřikl na mě.
„Ehm…dobrý den.“ Odpověděl jsem mu.
„Jmenuji se Edmund Strauss. Jsem váš soused.“ Po těchto slovech mi přátelsky podal ruku.
Doslova mě to vyděsilo. Nebyl jsem na takové hezké zacházení zvyklý.
„Říkali jsme si s manželkou, že by bylo pěkné, kdybyste k nám dneska přišel na večeři.“
Panebože! Mám jít mezi lidi?! Co mám dělat?!
„No…,“ zamumlal jsem, „víte… nejsem si úplně jistý.“
„Nemějte strach! Však mi vás neukousneme!“ Zažertoval.
Jeho úsměv jsem ale neopětoval.
„Tak.. nebudu vás přemlouvat, ale jestli si to rozmyslíte, tak dneska v sedm. Budeme čekat.“ Usmál se a s pozdravem odešel.
Čas pomalu plynul a já byl ještě více rozpolcený.
Stál jsem v koupelně před zrcadlem a díval se do tváře… do mých černých očí, které jsem zdědil po otci. Nechtěl jsem na něj vzpomínat, ale stále se to vracelo! Stále ho nenávidím! Zabil mi matku a zničil život! Proč?!!
Řval jsem a mlátil kolem sebe. „Proč?!“
Hořel jsem vztekem a nenávistí. Rozbíjel jsem lahvičky s parfémy a když už jsem se neovládl, vší silou jsem vrazil pěst do zrcadla.
Zastavil jsem se… Má mysl pomalu zchládla a já se soustředil na mou pěst plnou střepů.
Slzy s potem mi stékaly po tváři…
Jsi blázen! Ubožák! Křičelo na mě svědomí.
Ne! Nejsem! Musím to dokázat! Půjdu na tu večeři, i kdybych měl umírat v krutých bolestech!
Okamžitě jsem otevřel kufr. Pokusil jsem se najít nějaké slušnější oblečení. Ošetřil jsem si ruku a do večera seděl u prázdného stolu a čekal.
Odbyla sedmá hodina večerní. Vstal jsem a vyšel jsem z domu…
Straussovi mě krásně přivítali. Necítil jsem se mezi tou smetánkou moc dobře. Stále si se mnou chtěl někdo podávat ruce.
Pochopil jsem, že to byl večírek pro samé zbohatlé rodiny. A co já? Vždyť jsem takový ubožák!
Pociťoval jsem stále větší a větší úzkost. Až… spatřil jsem JI… do místnosti vešla překrásná dívka. Byla to dcera pana Strausse. Má mysl se upoutala jen na ni… všechna tréma a strach ze mě opadla… a snad vrcholem mého blaha bylo, když přišla ke mně a podala mi ruku. Okamžitě jsem jí ji políbil a ona se na mě roztomile usmála… Cítil jsem se šťastný. Po tolika letech znovu šťastný! Byl to přenádherný večer, který mi do života vnesl nový směr.