Guilt

„Máš na rukou krev.“
Bezděčně jsem pohlédla na svoje dlaně. Byly čisté. Očima jsem po nich důsledně pátrala, ale nenašla jsem ani stopu po čemkoli, co by je zašpinilo.
„Není vidět, ale pořád tam je. A ty to víš, cítíš ji. Pořád je cítit.“
„Ty lžeš,“ ohradila jsem se slabým hlasem. Krev přece nijak cítit není. Ani chuť nedokáže člověk pořádně rozeznat, jen že je trochu železitá. Je to lež.
„Myslíš si, že není cítit? Tak se o tom přesvědč.“
Tělo se mi jemně chvělo, když jsem otočila kohoutkem a do umyvadla prudce vytryskl proud ledové vody. Bez váhání jsem si začala drhnout ruce. Jako šílená jsem je myla a přála si, abych to necítila. Měla jsem dojem, že si sedřu kůži a pořád to nestačí. Z přimhouřených očí mi v okamžiku bez varování stékaly slzy. „Ty lžeš, lžeš…“ opakovala jsem tiše. Znovu a znovu, pořád dokolečka. A přitom jsem si nepřestávala čistit ruce – prst po prstu, dlaň, pak hřbet.
Nevnímala jsem, jak dlouho to trvalo, než jsem se konečně uklidnila. Kůže mě pálila, celá rudá a podrážděná. Sem tam jsem na ní měla malou oděrku. Tohle nestačí.
Podívala jsem se do zrcadla a zjistila, že v něm už nic není. Je pryč. Nic tam není i on je pryč, oddychla jsem si úlevně. Automaticky jsem se opřela o umyvadlo a zírala tupě před sebe, dokud jsem nezahlédla cosi v odrazu. Za mnou. Naklonila jsem se blíž a uviděla stěnu pokrytou jasně rudou krví, ještě čerstvou a pak… pak jsem zahlédla ten obličej. Zvedl se mi žaludek. „Cítíš jí,“ slyšela jsem u ucha.
Prudce jsem se otočila, ale nikdo tam nebyl. Nic tam nebylo. Jen pár volných kabinek se záchody. Z úst se mi vydral zoufalý vzlyk, když jsem mokrou dlaní přejížděla po obličeji. Oči mi za tu dobu už slušně opuchly. „Nic tu není!“ vykřikla jsem zoufale.
„Není tu, ale cítíš ji. I když nejsou stopy, vinu nesmyješ.“