Víkendový vrah

Chodbou v 2. patře gymnázia se nesl odporný zápach, stejný, jako na počátku každého týdne. Po chodbě se procházely hihňající se studentky, ovšem jen do chvíle, než je přes nos praštil charakteristický odér: ,,Fuj, to je zase něco.“ Postěžovala si jedna z nich, ale dál to nikdo nerozváděl.
Zůstává otázka, proč se tento zápach objevoval na školní chodbě právě v 2. patře a proč právě jen na začátku týdne. Odpověď je nasnadě, zanesené trubky. Ovšem nikdo netuší, že za tím je mnohem více… Příběh plný děsu, krve a smrti. Ale nepředbíhejme.

Bylo slunné odpoledne. Vál jemný větřík, pohrával si se zeleným listím v korunách stromů, proháněl se v ulicích a přímo vybízel k podniknutí procházky. Po ulici vykračovala mladá žena. Byla ve městě nová, přistěhovala se teprve před pár týdny, a připadala si osamělá. Pravidelně chodila na procházky do zámeckého parku, občas si sedla na lavičku a četla si, jindy si rozložila deku na udržovaném trávníku a slunila se. Někdy potkala nové známé, jindy se procházela zcela sama. Dnes šla sama. U brány parku potkala muže. Něco jí na něm zaujalo na první pohled. Snad to byl jeho tajemný pohled, nebo snad vyzývavý úsměv, či snad nedbale rozcuchané vlasy, které mu dodávaly uličnický, ale zároveň přitažlivý vzhled. Ačkoliv ho zde spatřila poprvé, měla pocit, jakoby se již někdy setkali. Muž ji zaregistroval a upřel na ni svůj pronikavý pohled. A pak se vydal jejím směrem: ,,Smím se přidat?“ Optal se hlubokým, sametovým hlasem. Ani se neobtěžoval pozdravit, ale mladé ženě to nevadilo. Přikývla a pokračovali dále spolu. Celou cestu si povídali. Ačkoliv muže vůbec neznala, postupně zjišťovala, že mají mnoho společného. Po dlouhé době potkala spřízněnou duši. V srdci se jí rozlilo zvláštní teplo. A také radost. Chodili parkem dlouhé hodiny a neustále nacházeli nová témata k hovoru. Když ji pak neznámý chytil za ruku, neuhnula, ačkoliv neznala ani jeho jméno. Vlastně o něm nevěděla skoro nic, a zároveň tak mnoho. Slunce už začalo pomalu zapadat, vítr zesílil a ochladilo se. Muž ženě nabídl doprovod domů. V tu chvíli ženě přejel mráz po zádech. Sama nevěděla, co to bylo. Jeho oči se změnily. Zračilo se v nich něco, co ani nedokázala pojmenovat. A rozhodně to nebylo to tajemno, které ji odpoledne upoutalo. Jakoby se všechna ta něha a vášeň z jeho očí vytratila se západem slunce. Trochu váhavě souhlasila, ačkoliv něco uvnitř jí našeptávalo, aby jeho nabídku nepřijímala. Vyšli z parku a pokračovali dále ulicí. Když došli před poštu, muž ji náhle pevně sevřel dlaň. Ženy se zmocnila panika, ale nedokázala odporovat. Přešli silnici a pokračovali do kopce směrem ke gymnáziu: ,,Ale já bydlím dole u potoka.“ Namítla tiše žena. Muž se jen zašklebil. Ten úšklebek v ní vzbudil hrůzu. Snažila se neznámému vyškubnout, ale nešlo to. Držel ji pevně a ulice byla pustá, okna okolních domů zatažená nebo prázdná: ,,Můžeš křičet, ale nikdo tě neuslyší.“ Poznamenal. To už se blížili ke gymnáziu: ,,Vy jste školník?“ Zeptala se roztřeseným hlasem. Muž se zasmál: ,,Ne.“ Žena se pokoušela muži vysmeknout, ale byl příliš silný. Vší silou vymrštila nohu, ale muž uhnul: ,,Tohle na mě nezkoušej.“ Upozornil ji. To už ji táhl k zadnímu vchodu do sklepa. Rozkopl dveře a chtěl ženu shodit ze schodů, ale v tu chvíli se v jeho oběti vzedmuly poslední zbytky síly, volnou rukou chytla tyč, která byla opřená u dveří a vší silou násilníka udeřila. Skutálel se ze schodů a dveře se za ním zabouchly. Žena utíkala rychle domů.
Když se probudil, všude byla tma. Pohlédl na hodinky. Blížila se půlnoc. Celý byl jako v ohni a hlava ho bolela jak střep. Co se stalo? Proč je tady? A kam zmizela ta žena, kterou přivedl, žena, která měla být jeho další obětí, kterou měl v úmyslu nacpat do odpadových trubek? Pomalu se zvedl a rozhlédl se okolo sebe, aby našel spínač. Když ho konečně nahmatal a stiskl, světlo jen zablikalo a vzápětí zhaslo. Zvenku se ozvala rána. Blížila se bouřka. Chvíli poté místnost ozářil blesk, jehož jas sem pronikl malým zamřížovaným oknem. Na chodník pod oknem začal bubnovat déšť. Z blízké kostelní věže se ozvaly údery ohlašující půlnoc. V tu chvíli místnost ozářil další blesk, vše se zatřáslo a u stropu se zjevilo mihotavé světélko, které se zvětšovalo. Muž ochromeně pozoroval, co se to děje. Vedle světélka se objevilo další. A další. A začaly dostávat tváře. Muži zamrzla tvář v němé hrůze. Ty obličeje znal. Nevěděl, zda sní, či bdí… Pak se zatřásla skříň a spadla mu přímo na hlavu. Muž omdlel. Tváře, nehmotná těla nad ním začaly kroužit a zlověstně syčet. Přišla jejich hodina. Pomsta. Muže od té doby nikdo nikdy nespatřil a také záchody ten týden smrděly naposledy…