Mé největší přání

Probudil mě studený pot, kterým bylo mé tělo zmáčeno. Napřímil jsem se na posteli a uvědomil jsi, co se mi ještě před chvílí zdálo.
Stanul jsem na místě, jež svou chmurnou atmosférou ve mně vzbuzovalo strach. Ostrý vítr jako led mi ošlehával líce a čechral čupřinu. Zima mnou prostupovala až do morku kostí. Ve svém srdci jsem cítil podivný chlad. Prázdnotu pro mé pocity neznámou. Můj pohled prolétl nejbližší okolí. Krutý podzim už tu značnou dobu panoval a sčesal stromům veškeré listí, které teď leželo na zemi s lehkou námrazou. Přímo přede mnou byla hora čerstvě vykopané hlíny. Hlavou mi problesklo, že dotyčný musel vynaložit značné úsilí, aby promrzlou hlínu vykopal. Vedle hlíny se válela pohozená lopata. Orezlá a lety zašlá. Na první pohled bylo jasné, kdo tu to omšelou lopatu používá. Její děsivý vzhled prozradil majitele. Hrobník, snad stejně starý a zašlí jak ta lopata, postával opodál a svými popraskanými rty žmoulal už skoro dohořenou cigaretu. Tušil jsem, před čím se nacházím. Však strach mi nedovolil pootočit hlavu směrem, kterým hrobník pohazoval hlavou. Chvíli mi upřeně zíral do očí. Jako by naznačoval, zmuž se a pohlédni na svůj osud. Mlčky jsem přikývl. Zrak spočinul na čerstvě vykopaném hrobu. Nad dírou se tyčila náhrobní deska. Nápis prozrazoval to, z čeho mi tuhla v žilách krev. Zde spočinul Martin Šafka (29. 4. 1990 – 29. 4. 2040). Rozhlédl jsem se a nespatřil nikoho, kdo by stál u mého hrobu a projevil aspoň trochu soucitu s mým osudem. Byl jsem tam jen já a starý hrobník. Pak jsem si všiml krátké věty pod letopočty mého života. Byla napsána tak drobným písmem, že mé oči na tu dálku větu nedokázaly přečíst. Přistoupil jsem blíž. Sklonil se. Věta byla krátká a přitom tak úderná. Žij dobrý život. To bylo vše.
Dočetl jsem poslední písmeno a v tu chvíli má noha uklouzla. Tělo padalo do hrobu jako kus studeného masa. Poslední mou myšlenkou bylo „Přeju si žít dobrý život!“. Pak můj zrak zasypala hlína, jež padala na mě z hrobníkovy lopaty.