Příliš zvláštní

Kolem les. Tmavý les. Větve mi čechrají vlasy. Jsem sama, ale má obrovskou potřebu utíkat. Obklopuje mě vůně jehličí a já jsem o trochu klidnější. Všude je šero a mlha.
Zastavuji se. Najednou mi vadí že nevím, kam vlastně běžím. Před tím šlo o volnost, jen o ten pocit útěku - ted se vrací rozum. Rozhlížím se a hledám něco povědomého. Nenacházím nic.
V krku mám knedlík. Ochromuje mě zvláštní dusivý strach. Běž, kříčí mé tělo. Utíkej, říká. Poslouchám. Dávám se do zběsilého úprku. Objímá mě lehký třes, jsem vyděšená. Běžím a běžím,když se zastavím, umřu, cítím to. Jsem tak vystresovaná, až si nevšimnu větve před sebou. Samozřejmě jsem zakopla. Zem mě vítá s doširoka otevřenou náručí starého lístí. Ten pád zvyšuje můj strach, ale ani to nijak zásadně nebolí. Neslyším jediné křupnutí, tedy kromě pár menších větviček.
Okamžitě se zvedám. Rozhlížím se jako vyplašená srnka a zrak mi padá na objekt v dálce. Vypadá to...to nemůže být pravda! Jenomže je. Rozebíhám se ke krásnému klavíru se stoličkou, bílému, kontrastujícím se tmou lesa. Je tak krásný, mám nutkání se k němu posadit a hrát. Prsty přejíždím po klaviatuře, vychutnávám si to.
Neodolám a začínám hrát melodii, kterou mě naučila maminka. Strach už úplně vymizel,nahradil ho smutek, protože tato písen je velmi smutná. Sedám si pro větší pohodlí, ruce už neovládám, samy kloužou a hrají. Unášejí mě vzpomínky,příjemné i bolestné. Chvíli pláču, pak se hystericky směji.
Už je po všem, dohrála jsem. Nedokážu se pohnout. Jen si dokola přehrávám melodii matčiny písně.
Kdosi mě chytá kolem ramen. Úlekem nadskakuji a otáčím se. Stojí tam muž. Má rozcuchané tmavé vlasy a stejně neuvěřitelně tmavé oči. Dívá se na mě zvláštním pohledem. Něžně mě posazuje zpět a otačí zpátky ke klavíru. Rukama mi hladí ramena, jemně krouží až k mému krku. Naskakuje mi husí kůže. Jeho rty mě laskají tam, kde předtím ruce. Nemluvíme, neptáme se. Poznáváme se jinak. Dokud se neprobouzím...