Prokletý - Kapitola IV.

Dotýkal jsem se jejích rtů… byla krásná a půvabná. Miloval jsem ji celým srdcem. Tohle je moje láska. S ní chci strávit celý život! Jenom s ní. Bez okolního světa plného nenávisti, zla a krutosti! Chtěl jsem, aby ode mě už neodcházela. Naše těla splývala v jedno a já pociťoval štěstí jaké jsem ještě neznal. Cítila ona to samé? Snad…

Díval jsem se jí do očí a ona do mých. Hladil jsem ji po tváři a přál si ať už to nikdy neskončí. Nikdy! Objal jsem ji… po tváři mi stékaly slzy. Byly to slzy štěstí? Lásky? Bolesti?

Při každém pomyšlení na to, že bude muset odejít, mi pukalo srdce. To už nemůže skončit! Zůstaneme na vždy spolu. Už navždy, ničím nerušeni…

Ona ale odešla. Vždy odcházela v tento čas a já už čekal na její překrásná slova : „Zítra se vrátím.“
„Miluju tě.“ Tak jsem jí vždy odpověděl. Nemohl jsem říct nic jiného. Cítil jsem to tak.

A když opustila dům, sedl jsem si před krb a čekal. Mnohokrát jsem tak usnul a probudil se druhého dne. Stále jsem snil jenom o ní.

A celý následující jsem chystal večeři. Pomalu jsem si uvědomoval, že jediným smyslem mého života je ona. Pouze ona. Zapomněl jsem na veškerou minulost. Na trápení a smrt. Doufal jsem, že s ní budu žít věčně. Smrt nás přece rozdělit nemůže! Ne! Ta není tak mocná jako naše láska. Pevně věřím, že má láska smrt překoná.

Čas s ní mi krásně plynul. Jednoho dne ale naše láska nabyla nových hodnot. Elizabeth přišla za mnou a řekla: „Dneska jsem se dozvěděla strašně krásnou zprávu.“

„Co? Povídej.“ Těšil jsem se na každé její příští slovo.
Do tváří se jí vehnaly slzy. „Čekáme dítě. Plod naší lásky…“

Ne, nedokáži popsat ten pocit. Já budu otcem… já, který jsem se ještě před pár lety válel na ulici… já, který jsem viděl umírat mou matku…já…

„To je… tak nádherné… Elizabeth… miluju tě.“ Objal jsem ji. Přemýšlel jsem nad tím děťátkem. Budu otcem! Ale… zvládnu to? Vždyť já jsem skutečného otce nikdy neměl! Nikdy! Nikdy jsem necítil lásku ke svému otci! Pouze nenávist… upřímnou nenávist.

A to mi do žil vehnalo novou sílu. Budu schopným rodičem! Dokážu to! Dokážu! A má matka na mě bude shora shlížet a věřím, že bude hrdá. Aspoň jednou. Věřím!

Týdny a měsíce utíkaly. Se Straussovými jsme se shodli. Budeme se brát, ještě než se děťátko narodí.

Čas už nebyl jako dřív. Celý dny mi utíkali jako vteřiny a momenty krásy a lásky se mi zdály být nekonečné.

A konečně nastal ten den, kdy jsme se měli spojit navěky.

„Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj.“ Pronesl kněz. Políbili jsme se. Byl jsem nový člověk! Od základů! Díval jsem se Elizabeth stále do očí a viděl v nich to štěstí. Políbili jsme se. Tím dnem se můj nový život potvrdil… alespoň jsem si to tak myslel…

Avšak můj život neměl být nikdy šťastným...jednoho večera vběhla do našeho domu uřícená matka mé manželky, ctihodná paní Straussová, a s pláčem nám sdělila zdrcující zprávu.