Strážce

Už jako malá jsem si tam hrávala. Tyčící se zdi, hliněné, vystavěné z podivných pálených cihel obehnaly člověka jako vysoké hradby a nepustily jej dál. Chtěly si uchovat svá tajemství, v tomhle starodávném, zapomenutém labyrintu. Když jsme pobíhali bezcílně sem tam a hledali cestu, nevydal nám je. To jsme až jednoho dne, po bůhvíjak dlouhém hledání, našli cíl tohohle bludiště.

Stála jsem teď před ním znovu, po tolika letech. Z dítěte se stal skoro dospělý člověk. To obrovské vězení už nepředstavovalo takovou hrozbu, a přesto jsem se ho bála víc, než kdysi. Skrývalo opravdu mnohé. Vzpomínky, i věci, které měli zůstat ukryté, byť byly odhaleny a věci, které mi nebylo dovoleno odkrýt. Už jsem neměla strach z jejich výšky jako z toho, co se za nimi schovává.
Nejistě jsem vykročila vpřed. Nechala jsem se vést tím, co bylo kdysi a ani trochu se neobávala, že bych snad nedošla do cíle. Jako dětem nám nedocházelo, že jsme se tady mohli klidně ztratit a už se nikdy nemuseli vrátit zpátky. Nezacházeli jsme příliš hluboko, až ten jeden jediný den. A ten den budu mít vyrytý do mysli ještě mnohá léta.
Ani jsem nevěděla jak – snad bylo nemožné tu cestu zapomenout – ocitla jsem se v cíli. Zákeřnost tohoto místa byla v tom, že tahle ulička ani nevypadala na nějaký východ či konec. Na druhém konci byla zahrazená zdí. Ale přece jen v ní člověk našel něco zajímavého – malé vrypy do zdi, i po tolika letech celkem jasné.
Přišla jsem k nim blíž a přejela po nich prsty. To my jsme je tu zanechali. Já, můj bratr, naši přátelé… Prohlížela jsem si tu spoustu slov, které jsme psala. Zvláštní, říkala jsem si. Jako bych u spousty z nich už neznala význam. Jako by patřili minulosti a ta už je nevydala.
Přešla jsem ještě o kus dál. Tady bylo to, co jsem hledala. Tenkrát, když jsme vyrývali znaky do stěn, narazily jsme na jednu, která nám otevřela vchod. Vchod do tmavého, hustého lesa. Které dítě by odolalo vidině dobrodružství, byť mělo strachem srdce až v krku? Prošli jsme skrz, ušli necelý kilometr a objevili pravý poklad labyrintu.
Před námi se zjevil chrám. Docela veliký a úplně skrytý mezi stromy. Vypadal jak nějaké staré útočiště mnichů, co jsem vídala na obrázcích. Zel však prázdnotou. A lákal, lákal nás svou atmosférou. Tak velký klid, průzračný a stojatý, jako by se čas zastavil. Až posvátný. Ale dovnitř jsme se nepodívali a víckrát se k němu nepřiblížili…

Za sebou jsem uslyšela ten stejný dech jako tenkrát. Naháněl hrůzu. Mráz mi přejel po zádech. Věděl, že přijdu. Strachy jsem strnula. Ten nakřáplý, chraplavý zvuk mi bil do ušních bubínků a otupoval můj mozek. Měla jsem strach… Bála se jako kdysi, ochromená děsem. Věděla jsem, komu patří. Strážci svatyně. Neměla jsem sílu na něj pohlédnout, já moc dobře věděla, jak vypadá. Jeho obraz se mi vypálil do paměti jasně a ostře.
Byl malý, jako my v dětských letech. Shrbený, naprosto vyhublý a celý bledý. Kůži měl tak světlou, celou našedlou, povadlou, jako by se tam ukrýval snad celé věky. Pár vlasů překrývalo kostnatou tvář se zapadlýma malýma očima. Snad to kdysi mohl být člověk… A uměl se zničehonic objevit a znovu zmizet. Náhle.
Ani nemusel říkat, abych odešla. Neslyšela jsem ho nikdy promluvit. Jen ten jeho dech. Prudce jsem se otočila a pohlédla na něj, jen na vteřinu. Vyzíval mě: „Odejdi. Odejdi, nebo poneseš následky. A nikdy se nevracej.“ Pochopila jsem. Tohle místo nesmí nikdo rušit. Jeho klid je zakázaný, zapovězený lidem, nebo možná mě. Rozeběhla jsem se pryč, moje nohy mě unášely. Ani jsem nevěděla, co se děje. Srdce mi bušilo, krev se nahrnula do spánků a dýchala jsem tak prudce, jako by ve vzduchu nebyl žádný kyslík a já po něm bezmocně lapala.

A tak si chrám ponechal svá tajemství a podivný klid. Na to místo už jsem se nikdy nevrátila.