Za svitu lucerny

Otevřela oči a natáhla ruku. Místo vedle na posteli bylo prázdné. Trhla sebou, rozhlédla se, až její zrak spočinul na hodinách. Bylo pět minut po půlnoci prvního říjnového dne, roku 1999. Nedokázala si vzpomenout, co se stalo včera, předevčírem, před rokem... Pamatovala si jedinou věc, jediné jméno. Jméno, které patřilo někomu, kdo tu měl být s ní. Nikdo zde však nebyl, po osobě tajemného jména zde zůstala jen rozhrnutá přikrývka. Nechápala, co se stalo, vstala z postele, oblékla si kabát a opustila byt.

Přímo uprostřed města se ve stínu okolních budov krčila malá zastávka. Místo s jednou na zeleno natřenou lavičkou a lampou, která svým stářím nezapadala do plánu novějšího města, den co den vyčkávalo příjezdu linky 16 sloužíc hrstce lidí. Přestože byla zastávka v samém středu města, téměř nikdo ji nevyužíval. Skoro se zdálo, že je něco špatně, že je navíc. Zvláštně pak působila svou starodávnou jednoduchostí a atmosférou. Obklopena vysokými domy, vyčnívala do prostoru ulice, jakoby ji někdo střežil, jakoby vydal zákaz zastávku přemístit. Vedle lavičky stála černá lampa se sloupkem ve viktoriánském stylu s šestiúhelníkovou lucernou, která stěží vrhala alespoň tlumené světlo. Skla lucerny již byla zastižena zubem času, zčernalá a vypadala na sto let služby. Snad právě i stáří lampy přispívalo k občasnému zhasínání světla, které tak mihotalo a vrhalo na zastávku temné stíny.

Doběhla k zastávce a usadila se na dřevěnou lavičku. Sychravou nocí se nesla pára vydechovaného vzduchu, stoupala a mizela. Sledovala, jak se šedivé obláčky rozplývají a mnula si ruce. Rychlost, se kterou se vlažné páry ve studeném vzduchu rozplývaly, ji donutila přemýšlet o pomíjivosti času. Pamatovala si jen málo z toho co v životě prožila, což si nedokázala vysvětlit, ale i těchto několik vzpomínek bylo nenávratně pryč. Ze snění ji vytrhl povědomý úderný zvuk. Otočila se od lavičky doleva, směrem k velkému náměstí s věží a kulatým ciferníkem. Hodiny právě odbíjely, černá ručička se posunula na bílém pozadí vpřed. Uvědomila si, že linka 16 má zpoždění. Hodiny utichly a její pohled se navrátil. Lampa na okamžik zhasla, rázem se však opět rozsvítila a vrhala nadále své tlumené světlo.

V protějším domě přímo před zastávkou zářila výloha malého obchůdku, hodinářství. Ve výloze bylo možno rozpoznat několik náramkových hodinek, budíků a nesmontovaných ciferníků. Na přítomnost krámku upozorňoval kromě světla i poutač umístěný nad výlohou, který mimo jiné oslavoval kulaté výročí od počátku prodeje. Nápis byl vyveden hnědým zdobným písmem na zlaté desce, přesně tak, jak by jej nechali zhotovit staří mistři hodináři. V tomto ohledu se nezapomnělo ani na kovanou kliku, která s poutačem ladila. Pohledem do hodinářství si krátila čas strávený na zastávce, mnula si prokřehlé ruce a přála si, aby se čekání tak nevleklo. Prostorem okolo zastávky se nenesl žádný zvuk, slyšela pouze svůj dech. Každé vydechnutí zatínalo hrot do náruče ticha a jindy neslyšný šramot lucerny se nesl tmou daleko od zastávky. Jako hrom pak tichem projel o poznání silnější, kovový zvuk. Od hodin se rozlehl na všechny strany, následovala odmlka. Odmlka se nesla jako věčnost, neměla konce a z očekávání dalšího odbití mrazilo v zádech. Další náraz kovu na kov a dalších několik vteřin ticha. Třetí a poslední rána. Zvuk se zaryl do hloubi mozku a zůstal zde jako nepříjemná ozvěna. Ozvěna, která jako jediná zní prázdným městem.

Začínaly se jí zmocňovat silné myšlenky. Nyní viděla, čeho si za času stráveného na zastávce nevšimla - byla zde úplně sama. Město jindy překypující nočním životem bylo pryč. Jakoby uvízla ve snu. Rozhlížela se na všechny strany, všude okolo sebe, ale nespatřila nikoho. Město bylo zcela opuštěné a ztemnělé. Sevřelo se jí srdce, nechápala, co se děje a nevěřila, že je to realita. Minuty, které se doteď vlekly, se snad zastavily. Poslouchala svůj dech, svůj tep a každý další očekávala v beznaději. Sledovala každé zákoutí, každý stín a blikající lucerna ji naháněla husí kůži. Nevěděla co si má počít, seděla jako přikovaná na dřevěné lavičce, sama ve velkém městě. Podívala se k nebi a k temně olověným mrakům snad pronesla i několik slov v naději na pomoc. Současně s obavami se však mísil i optimismus, který jí pomáhal uvěřit, že se nejedná o nic neobvyklého. Nedokázala se však zvednout a jít mrtvým městem. Musela vyčkat na příjezd linky 16. Mezi temnými siluetami domů se začala snášet mlha.

Odněkud za blokem baráků zaslechla povědomý hřmot. Hluk navíc postupně sílil a tak si začínala být jistá, že nezůstala sama. Začala si urovnávat kabát, prohrnula si vlasy a pomalu se zvedala. Upřeně hleděla směrem k náměstí a k věži s hodinami, na křižovatku před nimi a na roh domu, odkud slyšela rachot vycházet. Mlhou zahalené siluety staveb se pak začaly pozvolna s rostoucím hlukem osvětlovat, dva kužely světla se maximálně zvětšily a pomalu se otáčely. Nakonec ji zdroje této záře oslnily natolik, že musela odvrátit pohled. Vyrazila však světlu naproti, toužila co nejdříve zmizet v útrobách železného autobusu a na nepříjemné minuty zapomenout. Náhle se zastavila. Autobus zpomaloval. Něco nebylo v pořádku, už téměř stál, nebyl však ani v půli cesty mezi zatáčkou a zastávkou. Se skřípotem brzd se kolos zastavil. Dva světelné kužely řezaly mlhu, uvnitř autobusu však byla tma. V tom okamžiku ji přestalo tlouct srdce. Stála jako zmražená a... v tom okamžiku k jejím uším dolehl ten příšerný zvuk. Hodiny odbíjely první hodinu nového dne. Kovové dunění však tentokrát udeřilo s neskutečnou razancí. Téměř trhalo ušní bubínky, dralo se do mozku. Okamžitě si rukama zakryla hlavu. Vše se s ní točilo. Jako výsměch uslyšela další údery hodin stejně nahlas, v hodinářství se daly do pohybu všemožné přístroje, ciferníky se začaly protáčet, všechna kolečka cvakala. Zdálo se jí, že padá do mdlob a pak... tma a nic než tma. Zhroutila se k zemi, obličejem vzhůru, ruka zavadila o nějaký tvrdý předmět. Myslela, že umírá.

Bylo to několik dlouhých minut, kdy ležela osamocena na studené dlažbě, s očima otevřenýma do tmy. Nyní to byla však tma, jakou ještě nezažila. Neviděla ani siluety, ani nebe, neviděla nic, pouze tušila, že dva světelné kužely jsou stále na místě, kde je viděla naposledy. Za tu dobu dokázala pouze rozpoznat předmět, o který si zranila ruku - dřevěný okraj lavičky. Zády jí prostupoval chlad a kabát do sebe nasákal vodu z kaluže. Lampa nad ní celých několik minut nesvítila a nyní, když se do míst s lucernou dostal její pohled, zjistila, že na vršku září malé nažloutlé světýlko. Otočila se na bok a opírajíc se o stožár lampy se zvedla. Nahlédla do lucerny. Uvnitř plápolal malý plamínek a čím déle se do něj upřeně dívala, tím více zářil. Nedokázala tomu uvěřit. Byla ještě živá? Sáhla si na mokrý kabát. Pak se otočila. Rozhlédla se. Viděla jen plamének v lucerně a stále svítící autobus. Rozeběhla se k němu. Čím blíže však byla, tím zoufaleji se cítila. Podvědomí jí varovalo, že se nemá přibližovat, autobus zel prázdnotou. Prošla podél něj až k zadní části, kde se ulice barvila do ruda odrazem brzdových světel. A pak se v místech, kde si pamatovala hodinovou věž rozsvítil další plamen. Další plamen na další lampě shodné s tou u zastávky. Jediná historická lampa bývala u zastávky, u věže nikdy žádnou neviděla. Byla zcela zmatená. Její strach už nemohl být větší, ale v okolní tmě se zdála další lucerna jako jediné místo, kam může jít. Tušila, že to může být past, ale rychlou chůzí vyrazila vpřed. Klapot kroků se rozléhal po prostoru. Dorazila k lampě. Nacházela se někde v průchodu pod věží a prohlížela si nevěřícně ohýnek, který zde plál. A když se podívala k náměstí za branou, zjistila, že lucerny nejsou pouze dvě. Pět ohýnků plápolalo za sebou, seřazeny po úhlopříčce dělící náměstí na poloviny. Vydala se podél nich, mířila k poslednímu a za ohybem domu se zjevila další lucerna. Dorazila i k poslední a rozhlédla se. Vpravo na rovné cestě mezi starými domy hořela další světýlka záříc do tmy a v dáli viděla několik dalších. Lucerny ukazovaly směr.

Už nešla, zrychlila tempo, snad běžela. Každý dopad boty na kamennou dlažbu v ní vyvolal úzkost, každá rána, která se rozezněla prostorem upozorňovala na její pozici. Běžela rychle, od lampy k lampě, už si je ani neprohlížela. Všechny byly stejné, černé, ve viktoriánském stylu a v malých šestiúhelníkových lucernách zářily oranžové plaménky. Byly rozmístěny daleko od sebe, mezi dvěma po sobě následujícími ležela temnota a její stín se s pohybem smršťoval, posléze roztahoval do neuvěřitelných rozměrů po dlažbě. Už nepřemýšlela nad okolnostmi, běžela podél luceren mezi starými domy, skrz valící se mlhu. Proběhla kovanou branou, u které stála další lampa. Před sebou viděla ještě dvě světla, stojící v podivném parku mezi kmeny letitých dubů. S listím si pohrával studený vítr, ze všech stran se šířil šum. Cítila se tak malá! Položila ruku na mokrou kůru stromu a oddychovala. Rozhlížela se po temném parku. Už neviděla bránu, kterou sem přišla, zahlédla jen několik ohňů. Světlo luceren nezhasínalo, ale větrem zmítané větve, zasahující do světelných koulí, vrhaly všemožné tvary na zem. Naposledy oddychla a znovu se dala do pohybu. Minula černou lucernu a mířila k další. Před ní byla již jen tři světla. Doběhla k prvnímu a začala rozpoznávat podivné předměty všude kolem. Podivné tvary ležící v blízkosti ohňů hrozily již pouhou přítomností. Hlavou jí probleskl nápis z kované brány. Zavadila nohou o kořen a upadla přímo na jeden z náhrobků.

Vyjekla hrůzou. Rukou se opřela o mrazivou žulu, odrazila se a co nejrychleji couvala zpět. Z nohy se do celého těla drala tupá bolest, promnula si holeň zkrvavenou nárazem na roh hrobu. Přes veškerou bolest, fyzickou i duševní, vstala a spěchala k posledním lampám s podivným tušením a očekáváním. Dvě zbylé lampy stály blízko u sebe, dělily je pouhé dva metry. Cesta, kterou přicházela vedla přímo mezi oba sloupy, stojící nehybně na místě a vrhající světlo do kruhu. Dva stožáry stály jako strážci před největší kamennou hrobkou v okolí. Zpomalila. Na pár metrech před hrobkou se zastavila a bez pohnutí oka zírala na náhrobní desku, která visela u vchodu do kamenné stavby. Na desce stálo vyryto jediné mužské jméno, které znala, neznámé datum narození a datum úmrtí 1. října 1899. Podlomila se jí kolena, klesla k zemi. V prachu na dlažbě tak mohla spatřit prstem psaný nápis: Ještě se setkáme.