Ďábelská posedlost

Zase se s ním zatočil svět. Náměstí nabývalo hrůzných rozměrů. Po tváři mu stékaly kapky deště. Nebo snad potu? Otáčel se jako blázen, neschopen cokoli dělat. Stál a před ním to, co nechtěl vidět. Déšť sílil, vítr se mu opíral do zad a nutil ho jít až k tomu. Netušil co je to. Naráz z oblohy místo deště začaly padat kapky krve. Cítil, jak mu krev stékající po tváři. Byl to nechutný pocit. To se jen zasmálo vysokým zvonivým smíchem. Přejel mu mráz po zádech. To se náhle začalo přibližovat k němu, ale on nemohl couvnout. Nikde nikdo. Tísnivé ticho se rozlévalo kolem. To se k němu přiblížilo s šklebkem, který mu nepřipomínal nic jiného, než úšklebek samotného ďábla. Snad to, že nikdo nepromluvil, bylo to nejhorší, co kdy on zažil. To jako by to postřehlo a rozevřelo čelisti. Uviděl v nich obrovské špičáky a řev, který to vydávalo, ho naplňovalo mrtvolným strachem. Neodvážil se udělat nic. Ani se hnout. To najednou promluvilo hlasem, při kterém tuhla krev v žilách: "Tak ty si myslíš, smrtelníku, že se dokážeš postavit moci ďábla? Že dokážeš překonat sám sebe?" a začal se smát tím svým ďábelským smíchem. On neřekl nic, jen na prázdno polknul. Krví už měl zmáčené celé šaty. Náměstí se znovu začalo točit. On jasně cítil, jak mu pot stéká po celém těle. To se začalo vzdalovat, on však cítil následky obrovského stresu ještě teď.
Obloha byla rudě zabarvena a z nebe dál stékala krev. Začal se mu zvedat žaludek a rozhodl se, že odejde. To se rozhodlo, že odejít ho jen tak nenechá. Ze zkrvaveného nebe vystřelil blesk...

On se s obrovským řevem probudil. Ležel ve své posteli, úplně zpocený a všude kolem něj jeho rodina..
Do smrti nezapomenou, na ďábelský pohled v jeho očích ani na jeho neustálou touho po pomstě a krvi po jeho osudném snu..