Uvěznění

Skrz husté koruny mohutných stromů neprosvítal jediný sluneční paprsek. Z jediného místa se neozýval žádný zvuk. Toto místo nejevilo žádný život.
Ač denní světlo tyto kouty neprosvítilo již celá staletí, postačily obyčejnému smrtelníkovi pro orientaci obrovské houby. Černé siluety těchto hub byly velké a kouzelně krásné. Na kloboucích měly zelené fleky, jimiž unikalo jedovatě zelené světlo.
Neustále se táhnoucí ticho všemi směry bylo tak nesnesitelné, že by se z toho dokázal kdekdo zbláznit. On to však nesl.
Kráčel tímto hustým lesem, prodíral se obrovskými houbami, které mu sahaly až k pasu. Přitom jeho pohyby nevydaly jediný zvuk.
Bylo tu nesmírné ticho. Byl to ten nejnesnesitelnější zvuk vůbec.
Zpocen svou krví od nekončících zástupu kouzelných hub nepřestával hledat. Dral se pořád dál a dál, toto místo ho již několik nekonečných chvil ubíjelo a on ho nesnášel. Hledal východ z této džungle.
Šlápl na tenkou dřevěnou větývku, která se zlomila - avšak nevydala žádný zvuk.
Zrychlil.
Krev začala téci více z mnoha četných ranek na předloktích a nohou. Z tohoto kouzelného místa mu šla hlava kolem. Neustále ty samé houby svítící neustále tím stejným světlem do očí.
A neústupné ticho.
I když námahou funěl, i když řval zlostí. I když brečel zoufalstvím, nikdy nebylo nic slyšet.
I když křičel z lásky do širé džungle. Párkrát v mlhavém světle uviděl jedinou siluetu dámy v dlouhých šatech zeleně nasvícených. Párkrát ji viděl i blíže - ale přes obličej měla jemný neprůsvitný závoj. Byla jediná, kterou tu za ten dlouhý čas potkal. Nikdo jiný se džunglí netoulal.
Již téměř běžel. Krev crčela a za ním zůstávaly na poodstrčených houbách krvavé linie.
Světlo!
Na jeden krátký okamžik před sebou v malé škvíře za statnými kmeny stromů spatřil denní světlo!
Běžel. Věděl, že všemu již bude konec. Že se za chvíli opět uslyší, že bude vnímat, jako všichni ostatní i když netušil, zda někdo jiný vlastně vůbec existuje. Věděl, že vše bude jako v jeho snech.
Druhý záblesk světla! Tak dlouho odtud hledal východ. A zdá se, že ho konečně našel.
Mezi stromy již bylo značně vidět, že džungle se zeleně svítícími houbami končí. Najednou z dálky uslyšel i své vlastní kroky!
Stromy řídly, houby pomalu mizely. Již se ani neohlížel - chtěl tu hrůzu nechat všechnu za sebou a najít si lepší svět.
Poslední řada stromů! Zrak mu zářivé světlo nepobíral, musel zavřít oči. A pořád běžel.
Náhle narazil a ozvalo se kovové dunění. Oči prudce otevřel a zakryl si je zakrvácenou rukou.
Před ním se tyčily ohromné kovové mříže táhnoucí se odněkud někam. Za nimi na bílém pozadí byl, i když na něj svítilo světlo, temný kopeček s vykopanou dírou. Vedle díry byla zapíchnuta dřevěná cedule s nápisem "SMRT"
Celý zmatený uchopil mříže a lomcoval jimi co to jen šlo. To, že se za mřížemi nachází jeho vlastní smrt, ho nezajímalo.
Neustále jimi lomcujíc, kovové dunění neustávalo, si všiml něčeho dalšího. Za temným kopcem byl další, o pár set metrů vzdálenější, kopec s cedulí, avšak nápis na ní se dal přečíst jen velmi těžko.
"ŽIVOT".
Kovové dunění zesílilo, jak se snažil odtamtud dostat. Krev vytékající zároveň s potem utvořila pod jeho postavou malou kaluž.
Řval, ječel.
Pak se najednou mříží pustil, upadl na zem a rozbrečel se.
Vzdálené kroky ani nevnímal - jak by také mohl vnímat, když za celý svůj život nevnímal ani ty vlastní.
Náhle mu někdo položil ruku na rameno. Celý vyděšený se otočil za postavou, která nehybně stála se závojem přes obličej.
Možná by mohl být vyděšený - ale tohle bylo vše, co ho v životě zajímalo. Tamto nenáviděl a tohle miloval. Uklidnil se, otřel si do rukou slzy, a jemně se postavy dotkl na skvostných zářivě bílých šatech na ramenou.
Chvíli na ní jen koukal a zdálo se, že ona dělá totéž. Pak pomalu začal zvedat obě ruce k jejímu závoji, aby konečně zjistil, kdo to zde s ním celý život žije.
Postava se nebránila - stále stála nehnutě a zřejmě zírala.
Uchopil její hebký jemný závoj a strhl ho...




Možná, že to byla SMRT a také možná, že to byl ŽIVOT.

Na to musím ještě sám přijít...



Psáno z vlastní zkušenosti.