První setkání

Půlnoc je hodně osamělé místo.
Osamělé místo pro mrtvoly. Nebo něco na ten způsob.
"Moje práce je vás vraždit a ne vás přivolávat na pomoc…" mumlal si pro sebe rozladěně muž zachumlaný v černém kabátu. Před několika minutami přestalo pršet, bláto bylo všude. I na jeho nových botách. Čert aby to vzal.
"Nápodobně, Lovče," hnědovlasá žena se sklonila nad mrtvolou bledé dívky v rudých šatech, která ležela před pootevřenými dveřmi kostela. "Nepochybuji, že jsi ve jménu vyššího dobra vyvraždil stovky jedinců našeho druhu. Upír neupír, tohle si klidně přiznám. Ne že mi zabodneš kolík do zad," dodala jen. Zlehka odhrnula dívčiny rty a odhalila tím sněhobílé špičáky. Uchopila jeden do rukou a zatáhla. Držel pevně. "Zajímavé," sundala si koženou rukavici z pravé ruky a přiložila bříško ukazováčku k zubu. Přitlačila. Špičák projel bledou pokožkou jako nůž máslem. Upírka si otřela fialovou kapičku krve o kalhoty, než si nasadila rukavici zpět a vstala. "Je to upírka."
"Zatraceně," Lovec si prohrábl vlasy. "Do poslední chvíle jsem doufal…jak je možné, že není na prach spálená?"
"To mi řekni ty," pokrčila rameny Heiko. "Možná jí nadopovali nějakou látkou. Tohle můj obor rozhodně není," strčila si ruce do kapes hnědého kabátu. Nahmatala dnešní zmuchlanou jízdenku z vlaku Praha-Brno. Do svítání se už nestačí vrátit do rodné Prahy a taky musí dostat tělo z ulic. Za pár hodin se začnou vracet opilci z hospod a nějaký snaživec si určitě všimne mrtvoly na schodech. "Vezmu to tělo do brněnské márnice a uděláme pár testů, abychom zjistili, co se to tady děje."
"Tak moment.."
Upírka netrpělivě mávla rukou. "Můj milý, je to našinec, máme plné právo vzít tělo.."
"Nenechala jsi mě to dokončit," zazubil se Lovec. "To tělo si vem, jaks řekla, je to váš našinec. Ale chci být u toho, až to budete pitvat. Na tohle máme zase právo my," uchechtl se potěšeně a vychutnával si upírčin rozzuřený výraz. Zírala na něj doširoka otevřenýma rudýma očima. Četl v nich, že by se raději dobrovolně nechala nabodnout na kůl, než aby…v tom okamžiku všechno zmizelo. Znovu ledová maska.
Pche, všechny upírky jsou stejné. Ledové vražedné královny.
Heiko si ho přeměřila od hlavy až k patě a napočítala třináct bodů, do kterých kdyby zabodla nůž, který měla schovaný za páskem kalhot v oblasti zad, tak by muž před ní padl k zemi mrtev dřív, než by stačil říct ´bublinka´. Ale udržovat relativně přátelské vztahy bude nejspíš lepší.
Vytáhla mobil, zmáčkla předvolbu 4 a přiložila si telefon k uchu. Třikrát to zazvonilo, než se druhá strana ozvala.
"Vstávej Davide..potřebuju tě do márnice. Jo, teď v noci. Však mě je to ukradený, že na rozdíl ode mě musíš ráno vstávat do práce. Ále, sklapni. Buď milý. Půjde tam se mnou i jeden z Lovců, tak si pokecáte jako člověk s člověkem…hele, vlez mi na hrb. Prostě tama tak za patnáct minut buď!" ignorovala uražené kňourání z druhé strany aparátu a hovor ukončila.
Onen zmíněný Lovec jí sledoval. "Ani ses nezeptala, jak se jmenuju," poznamenal.
"Protože mě to nezajímá," odvětila upírka.
Muž se pokřiveně usmál. "Petr. Jednou se ti to možná bude hodit, až budeš volat o pomoc," přidřepl si k tělu mrtvé upírky. "Jak ji chceš odtud dostat..Heiko?" dožadoval si upírčiny pozornosti. Hnědovlasá upírka totiž zatím s úsměvem znovu něco vyťukávala do telefonu. "Typický. Když mi bylo tak deset, myslel jsem si, že upíry nosí vysoký límce a dlouhý černý hávy a bydlej v strašidelných hradech. A ono nic. Dnešní upír nosí telefon, zbraň s laserovým zaměřovačem a ani bych se nedivil, kdybych jednou potkal nějakýho s atomovou bombou v kufříku!" stěžoval si Lovec melancholicky, zatímco upírka něco rychle drmolila do telefonu. Mluvila s dalšími upíry, to poznal. Žádný člověk by nebyl schopen pochytit tak rychlý sled slov.
Ani on ne, když jsme u toho.
Trpělivě čekal, až Heiko domluví. Když konečně domluvila, Petr už dávno hledal v kapsách pláště cigarety a zapalovač. "Asi emigrovaly do Ameriky," odhalila jeho úmysl upírka. "Kluci pro mrtvolku přijedou.. a ty," sjela ho pohledem od paty až dolů, "doufám, že máš auto!"