Hotel v Jádru srdce

Hotel v Jádru srdce

Hotel v jádru srdce

Nebudem trpět,nebudem zničení,neunavíme se a nebudem zbyteční
nevidám se do nicoty,nechám všechno
co jsem začal a skončím to,od konce po začátek
Nový den přichází a já jsem konečně volný
30 seconds to Mars

„Holy, tak už pojď.“zavolala na malou hnědovlasou holčičku její matka.
„Mě se tam nechce.“řekla vzdorovitě Holy.
„Neboj, budeme tam jen týden a určitě to tam bude hezké.“přesvědčovala jí máma stále. Ale sama tam nechtěla. Nechtěla jet s manželem na jeho obchodní jednání, ale poslední dobou ho podezřívala z nevěry. A nechtěla ho opustit i když by nejradši zůstala doma.
Holy se na ní zamračila, opustila svůj hrad, se kterým si hrála a poslušně odešla za maminkou.
Bylo jí teprve sedm let. Někdy jí štvalo, jak se maminka s tatínkem hádají. Někdy, když se hádali utekla do pokoje a plakala, protože nevěděla co má dělat. Byli jako dva světy a někdy to vypadalo, že se nemají rádi a jindy se od sebe nemohli ani odtrhnout.
Táta už čekal s nastartovaným autem před domem. Vypadal trochu naštvaně, protože měli trochu zpoždění a navíc se mu nelíbilo, že tentokrát jede s celou rodinou.
Odjeli na letiště. Zaparkovali auto a zaplatili parkovací poplatek, pak si nechali odbavit zavazadla a hodinu čekali na letadlo, které mělo zpoždění. Holy mezi tím usnula a do letadla jí musel Peter Wood přenášet, ale nevadilo mu to. Holy se do přistání neprobudila. Když přistávali, začala plakat, protože jí začali hrozně bolet uši. Ale jakmile přistáli, uklidnila se.
Počkali na svá zavazadla a pak odjeli taxíkem do hotelu. V Texasu už byla tma, ale uvnitř hotelu se svítilo. Typický hotel – aspoň tak vypadal dokud nevkročili dovnitř.
Nebyl tam nikdo, kdo by jim odvezl kufry do jejich pokojů, nebyl tam nikdo, kdo by jim předal klíče. Na místě, kde obvykle bývá recepce stál dopis.
„Dobrý den.
Srdečně Vás vítáme v hotelu Inside, váš pokoj je ve druhém patře. V prvním patře je jídelna. Snídaně jsou vždy od 7:30 do 9:00 hodin, obědy jsou vždy od 12:00 do 13:30 a večeře jsou od 18:00 do 19:30. Noční bar náš hotel nenabízí, kvůli dřívějšímu obtěžování personálu a agresivnímu chování.
Děkujeme za Vaši návštěvu, doufáme, že se Vám tu bude líbit.“

Peterovi Woodovi vyletělo obočí, co nejvíce to šlo a mírně pootevřel ústa. V tom Dopisu stálo vše, co mu měl říct personál, ale žádný tu nebyl. Na dně obálky ležel jejich klíč od pokoje. Bylo na něm napsáno velkým jemu povědomím písmem 202.
Klíč hodil do kapsy od bundy a dopis složil a dal ho do té samé kapsy. Jenifer se na něj nechápavě podívala. Už měla opět pocit, že ho podvádí a teď, že je dokonce ve stejném hotelu jako jeho milenka.
„Co ti tam napsali tati?“zeptala se ho Holy.
„Jen kde máme pokoj a kdy máme chodit na jídlo.“řekl a usmál se na dcerku. Jenifer po něm vrhla nepřátelský pohled, ale on ho nezaregistroval.
Pak se všichni odebrali k výtahu.
„Můžu zmáčknout tlačítko?“zeptala se Holy. Oba rodiče přikývli a Holy ho zmáčkla.
Nahoře na display se objevila malá 4. A čísla se snižovala a když už tam byla jen nula, dveře od výtahu se otevřeli, rodinka nastoupila dovnitř. Holy zmáčkla další tlačítko – tentokrát do druhého patra. Zavřeli se dveře a výtah se rozjel.
Pod recepčním pultem se něco pohnulo. Vylezli z pod něj 3 lidé.

Pokoj rodiny Woodových byl nádherný. Holy měla vlastní postýlku a oni měli nádhernou manželskou postel. Celý pokoj byl velký a připomínal tak trochu palác. A možná to tak trochu i palác byl.
Holy se rozesmála a skočila na svou postýlku. Měla na ní připravenou hračku. Jednu takovou měla i doma. Mickey Mouse s červenými kalhoty a žlutými knoflíky.
„ Tak jak se ti tu líbí princezno?“zeptala se jí Jenifer.
Holy se jen zasmála a přitulila se k Mickeymu. Steven s Jenifer se na sebe usmáli. Ten den šli všichni spát brzy. Byli unavení cestou usnuly téměř hned co si lehly do postele.

Zatím, co spali, se na chodbě otevřeli dveře od výtahu. Na chodbě se začali ozývat tiché kroky, ale nikdo ze spících na pokoji 202 je neslyšel.
„Co tu děláme mami?“zeptala se ta nejmenší.
„Pst Holy, jen se podíváme.“
Za okamžik se otevřeli dveře do jejich pokoje. Velká mužská postava je pootevřela a potichu vkročila dovnitř. Bál se, aby je nevzbudil, ani si nedokázal představit, co by se stalo, kdyby se probudili a zjistili, kdo u nich je. Byl u nich v ložnici, prohlížel si je jak spí. Usmál se na spící Holy, ale nebyla to ta, která na něj čekala za dveřmi. A pak potichu odešel zpátky a nechal je spát.

Druhý den odešla spokojená rodina do restaurace. Stůl měli u okna a v restauraci nikdo nebyl. Nikde nebyl žádný číšník, žádný jiný host. Jen měli přichystané jídlo na stole a to bylo všechno. Jídla bylo dost a bylo dobré.
„Je to tu divný, viď tati?“zeptala se malá Holy.
„Není zlato, jen netradiční.“odpověděl jí. Jenifer se ušklíbla. Chtěla mu říct nějakou ironickou poznámku o tom, že ne každé dítě má prostudovaný slovník cizích slov, ale odpustila si to. Nechtěla se s ním hned ráno hádat.
„A co je to netradiční?“zeptala se znovu Holy.
„To je jiný než ostatní.“usmál se na ni. Snídaně byla tichá – ostatně jako jejich celá domácnost. Holy byla téměř to jediné, co je drželo pohromadě, protože manželské povinnosti, už neplnily.
Ale Holy si dnes chtěla povídat, protože jí to místo začalo zajímat. Bylo jí jedno, že půjde odpoledne s maminkou do kina, když bude tatínek pryč. Bylo to zvláštní místo, cítila z něj zvláštní atmosféru. Skoro kouzelné.
„Mamí, a tady nejsou žádní číšníci?“zeptala se znovu.
„Já nevím, asi ne.“odpověděla jí stroze.
„A to jsme tady jen mi?“
„To určitě ne, nemusíš se bát. Určitě tu nejsme sami.“odpověděl jí táta.
„Ale vypadá to tak.“stála si Holy za svým.
„Ano, vypadá.“
„Říkala jsem ti, že jsme měli jet do toho hotelu v centru města. Tady když se nám něco stane tak po nás neštěkne ani pes.“pronesla Jennifer suše.
„Říkala jsi, že chceš šetřit. Tenhle hotel je levný a má všechno, co jsme chtěli. Jen tady není obsluha, ale to snad není nic tak hrozného.“
„Obsluhu bych pochopila, ale proč jsme tady jen mi, to nechápu.“
„Já taky nevím, proč jsme tady sami, ale společnost si můžeme dělat sami.“
„Tatí, ale ty si říkal, že tu nejsme sami.“vložila se do toho Holy.
„Teď ne Holy.“řekl jí otec a trochu se zamračil.
„Má pravdu, tak proč jí umlčuješ?“vyjela na něj Jenifer.
„Protože teď se bavíme my dva a já nechci, abys do naší hádky zatahovala někoho dalšího.“
Holy poslouchala jak se hádají. Myslela si, že je moc brzo na to, aby se hádali, ale pro ně asi nikdy nebylo dost brzo. Padlo pár nadávek, několik výhružek a taky narážka na Holy. Holy se to hodně dotklo. Nechala jídla a utekla. Sice pořádně nevěděla, jaký mají pokoj, ale doufala, že ho najde a když ne, tak by se taky nic nestalo. Mají celý hotel pro sebe, tak je jedno, kde bude plakat. Našla cestu k výtahu a zmáčkla číslo 3. Nevěděla, kde je jejich pokoj, jen věděla, že někde poblíž toho tlačítka to bude.
Když vystoupila z výtahu, přišlo jí všechno povědomé – každé patro vypadalo stejně. Trochu doufala, že narazí na ostatní lidi, ale nikoho nepotkala. Skoro jako by to ani nebyl hotel. Jako kdyby si ten dům jen pronajali. Šla chodbou, která byla podle ní správná, když najednou uslyšela něčí zpěv. Zpěv někoho, kdo jí byl povědomí, jako by ten hlas už někde slyšela, ale nebyla si jistá.
Chtěla vědět, kdo to zpívá a rozběhla se za hlasem. Byla nedočkavá, protože doufala, že najde někoho, kdo jí pochopí. Běžela jak jen mohla. Ten hlas se ozýval z nějakého pokoje. Už byla blízko a konečně stiskla kliku těch správných dveří.
„Haló? Je tu někdo?“řekla trochu bojácně.
Z vedlejší místnosti se ozvali kroky. Až ze dveří najednou vykoukla malá holčička. Měla stejně hnědé vlásky jako měla Holy, měla stejné pihy v obličeji jako měla Holy a měla dokonce i stejně zelenohnědé oči jako měla Holy. Celkově vypadala jako Holy.
Koukali na sebe jako na zjevení. Prohlíželi se. Holy zjistila, že ta holčička, co vypadá jako ona má na sobě stejné šaty, které ale nechala doma.
„Ty jsi já?“ zeptala se jí ta holčička, která do tohohle pokoje zřejmě patřila.
„Ne, ty si já. Já jsem Holy.“
„Vypadáš stejně, ty musíš být já. Já jsem taky Holy.“
Obě dvě se k sobě přiblížili a podali si ruce.
„To není sen.“řekla holčička.
„Třeba jo. Ve snu se taky můžeš někoho dotknout.“doufala Holy
„Ale ty máš dole maminku s tatínkem a můj tatínek s maminkou tady taky někde jsou.“
„Jak to víš?“zeptala se nechápavě Holy ačkoliv to tušila.
„Včera jsme vás viděli, když jste přijeli. Vypadáme všichni stejně.“
„A jak to, že jsme se ještě nepotkali?“zeptala se Holy.
„Nebuď hloupá. Vždyť jsme tu teprve první den. Možná, že se časem budeme potkávat všichni, ale neměli bysme. Mohlo by se něco stát.“řekl ten Holy obraz.
„Co by se mohlo stát? Moji rodiče jsou hodní.“zeptala se Holy.
„Vím toho víc než ty a přece jsme jen jedna. Moji rodiče nejsou tak úplně hodní a ti tvoji taky ne. Myslím, že by odešli do jiného hotelu. Je to nebezpečné, mohlo by se něco stát. Moji rodiče mi řekli, ať se vám neukazuju.“
„Ale já tě vidím.“namítla Holy.
„Ty bys mi neublížila, ale ostatní by mohli, kdyby zjistili, kdo jsem.“
„Moji rodiče by ti taky neublížili. Jsou hodní.“
„Jak moc jsou hodní rodiče, kteří nechají svojí sedmiletou dceru běhat samotnou po hotelu?“zeptala se holčička.
Holy jen nevěřícně zakroutila hlavou.
„Ty nejsi já, já takhle nemluvím, ani se tak nechovám, ty jsi za mě jen převlečená.“
„Ona je ty.“ozvalo se za Holy.
Holy se lekla, rychle se otočila, aby uviděla majitele toho starého hlasu.
Za nimi stál starší pán. Vlasy už měl úplně šedivé a na hlavě nosil malý černý klobouk. Byl vysoký a příjemně se usmíval.
„Neboj se, já jsem majitel tohohle zařízení. Jak se ti tu líbí Holy?“zeptal se přátelsky.
„Líbí.“odpověděla trochu zaraženě Holy.
„Nelíbí.“řekla rázně ta druhá holčička. Holy se na ní otočila a věnovala jí nepřátelský pohled.
„Vysvětlím ti to Holy. Ta holčička, která stojí za tebou je ty, ale je trochu jiná, jak sis určitě všimla. Ona je jaká jsi skutečně ty – bez veškerých přetvářek, které chováš k rodičům nebo k okolnímu světu. To jak se chová ona, to jsi ty. Dám ti příklad. Před chvilkou se tvoji rodiče pohádali a ty si se k nim stále snažila mluvit, abys je odvedla od hádky, odešla jsi až pak, když už jsi to nevydržela. Ale ta Holy, která stojí za tebou by jim řekla, ať se nehádají, ačkoliv by dostala pohlavek. Teď jste ještě malé, takže se vaše jádro s tím jak se chováte moc neliší, ale časem bude. Tak jako je to u každého člověka.“
„Takže moji rodiče jsou jiní?“zeptala se opatrně Holy, protože stále ještě netušila co od toho pána může čekat.
„Oni nejsou jiní. Nejsou ani zlý ani dobří. Jsou takový jací jsou. A každý člověk je jiný než ten vedle něho. Neznám člověka, který se nechová jinak než on sám skutečně je. Ale prozatím jim neříkej. Nejsou schopni se srovnat ani s okolím natož potom se sebou. Ale vy dvě můžete být spolu, vám se nic nestane. Jen vás nesmí nikdo vidět.“
„Proč ne?“zeptala se holčička za Holy.
„Někdy se lidé chovají zmateně, když zjistí, jací jsou. Když se s tím nechtějí srovnat, může je ovládnout panika. Ale teď už musím jít. Dávejte na sebe pozor.“řekl a zmizel.
„Holy? Kde jsi?“ozval se hlas Jennifer.
„To je tvoje maminka?“zeptala se Holy.
„Já nevím.“řekla zoufale holčička. Na to, jak mluvila před tím téměř dospěle, byla teď vyděšená téměř k smrti. Třásli se jí ruce a chvěl se jí hlas.
„Tak já se půjdu podívat.“řekla Holy a připadala si o krůček dospělejší a statečnější.
„Nechoď tam, bojím se.“
„Čeho, říkala si že tvoji rodiče jsou hodní.“namítla Holy.
„Jenomže já je znám od včerejška. Nevím pořádně jací jsou.“
„To ale neznamená, že jsou zlí.“
„Znamená to, že nevím, co od nich čekat.“
„Holy? Kde jsi? Ukaž se!“hlas už se ozýval blíž.
„Půjdu tam a zjistím, ke komu patří. Ty zůstaň tady a po večeři se sejdeme v tomhle patře u výtahu.“řekla holčička a aniž by počkala na odpověď odešla a zavřela za sebou dveře. Ozvalo se jen: „Tady jsem mami.“, a pak společně odešli k výtahu.
Holy seděla v prázdném pokoji, nevěděla, co má dělat, ani co má od těch druhých rodičů čekat. Nakonec se rozhodla, že se po hotelu ještě rozhlédne.
A tak šla, hlavu měla plnou svého opravdového já a nevěděla co si má myslet, aby se nezbláznila. Všechny dveře byli pootevřené. Ve čtvrtém patře našla konečně dveře, které byli zavřené. Neozývali se z nich žádné zvuky, jen byli zavřené. Holy začalo strašně zajímat, co je za nimi ukryto, protože všechny ostatní dveře byli otevřené a nic neskrývali.
Holy zaklepala. Neozvalo se žádné vyzvání ke vkročení, ale stejně šla dál. Zajímalo jí, co tam na ní čeká a zajímalo jí to, co skrývají její rodiče.
Když vkročila, praštila jí do nosu vůně, kterou pořádně neznala. Byl to alkohol a cigarety. A uprostřed postele seděl muž, který vypadal jako její otec. Seděl rozvalený na posteli a koukal na televizi. V ruce měl flašku nějakého pití a ve druhé ruce držel cigaretu a kouřil. Zbystřil, když se otevřeli dveře. Trochu s sebou cuknul, ale když zjistil, kdo to je, byl klidný.
„Co tu děláš?“zeptal se. Ale jeho hlas zněl jinak než hlas Holyina opravdového tatínka – toho tatínka, kterého zná tak dobře. Ten by si nikdy nezapálil, ten přece cigarety a alkohol nesnáší. Jeho hlas zněl odporně rozmrzele a pohledem ji zaháněl pryč.
„Jen jsem se na tebe přišla podívat tati.“řekla omluvným hlasem Holy.
„Vypadni, tady nemáš co dělat.“řekl naštvaně.
Holy couvla, ukopla se a spadla na zadek. Nebolelo to, jen se lekla a po tváři jí začali stékat slzy. Ten muž na posteli se začal šíleně smát. Holy se naštvaně zvedla a s pláčem odešla. Jen za sebou bouchla dveřmi.
Sedla si o kousek dál, opřela si bradu o kolena a plakala. Doufala, že ten muž vyjde ven a omluví se jí, ale nic takového se nestalo a ona se nemohla uklidnit. Plakala, protože zjistila, že tatínek, který říká, že jen zlí lidé kouří a pijí alkohol, je asi taky zlý. Netušila, jaká je maminka, ale možná to ani vědět nechtěla. Nalhávala si, že to není pravda a nevěřila tomu, snažila se na to všechno nějak zapomenout. Probudit se. Přestala vnímat, co je skutečné a co si vymyslela.
Byla vysílená, nevěděla kolik je hodin a měla hlad, možná i žízeň a nevěděla, co má dělat, protože pokud je to její skutečný tatínek, tak jí asi nemá rád a pije alkohol a kouří cigarety a to přece hodní lidé nedělají. Za chvíli usnula v sérii vzlyků.
„Holy? Holčičko, probuď se. Holy, no tak vstávej.“
Holy pomalu otevřela oči a hned potom pocítila strašnou bolest v zádech. Pořád ležela na studené hotelové podlaze a na tvářích měla stopy po zaschlých slzách. Podívala se na ženu, které ten hlas patřil.
Vypadala jako její maminka, ale nebyla si jistá jestli je to vážně ona, když tu bylo všechno dvakrát. Nevěděla, co od ní má očekávat.
„Mami?“zeptala se a doufala, že jí potvrdí, že tohle je její maminka a né žádná žena, co byla jen napodobeninou.
„A kdo jiný? Nevíš, kde je táta?“zeptala se znovu. Holy cítila, že tohle asi nebude její maminka – alespoň ne ta pravá – protože její maminka se chovala chladně, ale tahle paní je na ní hodná a ptá se po tátovy a jakého tátu vlastně myslí? Toho co pije tady někde v pokoji alkohol a kouří nebo toho co je někde na služební cestě.
„Viděla jsem ho tady v pokoji.“řekla rychle Holy ačkoliv nevěděla ke komu si má koho přiřadit, ale nakonec by to možná vyšlo na stejno – oni na to stejně přijdou, chce to jen trochu času a přijdou na to. Není to tak těžké, stačí jen hledat někoho jiného nebo si prohlídnout hotel a hned zjistí, že tu něco není v pořádku – přišla na to sedmiletá holka tak proč ne oni?
Jessica poodešla ke dveřím, na které Holy ukazovala. Pootevřela je a zjistila, že Holy má pravdu, byl tam nějaký muž a nepochybně k sobě patřili, protože Jessica jen přikývla, zavřela dveře a vrátila se k Holy.
„Tatínek to asi zase trochu přehnal, tak pojď ať ho nerušíme. Půjdeme dolů na večeři.“ Řekla, vzala Holy za ruku a odvedla ji do výtahu. Zmáčkla správné číslo a výtah se vrátil do té samé restaurace, kde ráno snídala. Netušila jak dlouho spala, ale asi hodně dlouho, když prošvihla i oběd.
Ta paní, co vypadala jako její maminka jí usadila ke stolu a sedla si hned vedle ní.
„Tatínek nepřijde?“zeptala se Holy.
„Možná později, teď spí.“řekla jí a pak obě začali jíst. V půlce jídla je přerušili známé hlasy, jeden zněl jako Holy, jeden jako ta paní, co seděla vedle ní a jeden jako tatínek.
„Holy, co se to s tebou dneska děje si od rána protivná, jestli se tak nepřestaneš chovat tak tě s sebou přestaneme brát.“ozval se povědomý ženský hlas. Byl to tentýž hlas jako měla ta paní, co seděla vedle Holy.
„Holy musíme jít. Nesmí nás vidět.“řekla ta paní co seděla vedle té pravé Holy.
„Proč ne? Co by se stalo?“zeptala se Holy.
„To ti vysvětlím později teď buď potichu.“řekla.
Pak vzala Holy za ruku a opatrně se proplížili do zadní části prázdné restaurace. Ti tři lidé, kterým se tak podobali, si sedli úplně dopředu.
Holy viděla, jak si porozhlédli jinak prázdnou restauraci – museli je vidět nebo aspoň část jich ano. Protože viděla jak se její tatínek na chvíli pozastavil a sledoval místo, na které se ukryli. Možná, že je viděl.
Holy se s tou paní pomalu a potichu blížili ke dveřím, když se ozvala strašná rána a ze dveří vylezl ještě podnapilá kopie tatínka – toho tatínka, který je prý pravý a bez přetvářky.
„Panebože!“vyhrkla ze sebe paní vedle Holy.
„Co budeme dělat?“zeptala se Holy.
Mezitím si už všichni všimli opilého vrávorajícího muže, co vypadal úplně přesně jako Peter Wood. Dokonce i on sám si toho všiml. S úžasem i vyděšením vyvalil oči jak to nejvíc šlo a pusa se mu začala sama otevírat. Obočí bylo najednou strašně vysoko a jeho hnědé vlasy jako by ztratili barvu.
„Já nevím, co budeme dělat.“řekla paní, co se schovávala u stolu s Holy.
Holčička, co seděla u stolu a vypadala jako Holy jen zavrtěla hlavou – věděla přesně, co se stalo. Připadala si trochu bezradná protože i ona je jednou z těchhle lidí bez přetvářky a proto mají ostatní pocit, že se dnes chová jinak.
„Petre? Co to má znamenat?“ zeptala je Jessica.
„Já nevím.“řekl Peter Wood strnule.
Teď se zastavil i ten vrávorající muž.
„Všichni jsme tu dvakrát, to je jasný.“prohlásil sebejistě.
„A kde jsme mi dvě?“zeptala se Jessica znovu.

Zavřeli se všechny dveře a okna – všech šest postav zůstalo zavřených v jedné místnosti bez možnosti úniku. Tři kopie, tři skuteční a reální lidé – nikdo jiný. Když se to stalo, Holy i žena vedle ní, už neviděli důvod proč se skrývat. Vstali, aby se porozhlédli, co se vlastně stalo.
„Co se to děje?“zeptala se Jessica, když viděla svojí dvojnici i dvojnici svého dítěte.
„Mami, to je v pořádku.“řekla Holy.
„Ne, to není v pořádku, já nejsem tvoje matka. Ty nejsi Holy.“zaječela hystericky Jessica.
„Uklidni se, miláčku, třeba se to nějak vysvětlí.“chytil jí za ruku Peter.
„Miláčku? Vždyť už se ani neznáte.“řekl Petrův dvojník.
„Co ty o tom víš?“štěkl na něj Peter.
„Ví o tom víc, než si myslíte. Vědí o vás totiž všechno.“ozval se hlas, který v místnosti dosud nezazněl, ale Holy i ta holčička, co jí byla tolik podobná, už ho slyšeli a dokonce znali i původce toho hlasu.
Patřil onomu starému pánovi, kterého Holy viděla to ráno. Měl stejné vrásky v obličeji, stejně šedivé vlasy, na hlavě měl malý černý klobouk, ale tentokrát se neusmíval tak příjemně.
„Kdo jste?“zeptala se rozrušeně Jessica. Byla vyděšená k smrti.
„Jsem majitel tohoto zařízení. Jak už jste si možná všimli, tohle není obyčejný hotel-“ Peter už otevíral pusu a chtěl co si pronést „-hned vysvětlím. Jakmile přijdete do tohoto hotelu, vytvoří se vám dokonalý dvojníci. Ale přesto nejsou stejní.“ Potěšeně se usmál, jako by mu to dělalo dobře – a možná také dělalo.
Všichni ostatní stáli jako zařezaní. Neměli, co říct. Ani dvojníci lidí stojící v místnosti netušili, že někdo takový existuje.
„Je to prosté. Ti lidé, kteří tu teď s vámi jsou, jste vy bez jakékoliv přetvářky. Přiznávám, že je to smutné, ale jste to vy.“pokračoval dál nemilosrdně.
Holy pomalu poodešla ke dveřím a její dvojnice vyrazila pomalu a nenápadně za ní. Nikdo si ani nevšiml, že jsou najednou vedle sebe a už vůbec ne, že stojí u dveří. Všichni měli dost problémů s tím, aby se vyrovnali jací vlastně jsou. Jen tak tam stáli a nevěřícně mlčeli, koukali po sobě a prohlíželi se. Pak se na sebe podívali a potichu se z místnosti vytratili. Nikdo si toho nevšiml. Všichni jako by byli slepí narcisti zakoukaní sami do sebe.
„Petre ty piješ?“zeptala se najednou nevěřícně Jessica.
„Pije víc, než si myslíte. Pije hodně dlouho a hlavně hodně dlouho. Je zajímavé jak málo toho o sobě víte. Ano, on pije a vy už ho dlouho nemilujete a místo toho se jen staráte o dceru. Ano, správná matka, snaží se, aby se dcerunka měla dobře za cenu toho, že ona sebe se má mizerně. Obviňujete manžela, který vás ještě pořád miluje, z nevěry. Ano, věrná milující rodinka. Holčička je krásná a jediná bez přetvářky – jako jediná z vás je aspoň trochu čistá. Manžel, který vydělává tolik, že byste si mohli dovolit cestu kolem světa, kdyby se netopil ve Whisky. A nakonec dokonalá manželka, která už svého muže nemiluje, a k tomu dokonalá matka, tak dokonalá, že si ani nevšimla, že jí zmizela dcera. Krásná milující ironická rodinka.“
Krásná milující rodinka. Znělo Jessice v hlavě opakovalo se to, opakovala si, že je nemožná, protože ten zatracenej dědek, ať už je to kdokoliv má pravdu. Ona nemiluje svého manžela a drží to všechno pohromadě jen kvůli Holy. Počkat, Holy, co to vlastně říkal o Holy?
„Kam zmizela moje holčička?“zděsil se Peter a zběsile otáčel hlavou kolem dokola, aby jí našel. Všechny dveře i okna byli zavřené. Možná utekla s tou druhou holkou. Možná.

Mezitím

„Měli bysme něco udělat.“řekla dvojnice. Když utekli z té strašné místnosti plné zloby a nenávisti.
„Já se bojím.“řekla Holy trochu zmateně.
„Ne, ty se nebojíš. Když se nebojím já, tak se nebojíš ani ty.“řekla trochu panovačně holčička.
„Ale tohle je jiné. Tady jsou moji rodiče. Ty ty svoje lidi znáš jenom krátce. Já se bojím o tatínka a maminku.“řekla Holy.
„Copak si neviděla, kdo ti lidé vážně jsou? Neslyšela si toho dědu? On má pravdu. Všichni nejsou tak čistí jak to vypadá.“
„Ale já je mám pořád ráda.“
„Víš, co bysme měli udělat? Měli bysme to tu zapálit Holy, tohle není dobré místo. Možná není dobré poznat sám sebe bez přetvářky. Možná jsme jinak všichni zlý.“řekla dospěle holčička a Holy pocítila, jak by se v ní něco hnulo. Začala uvažovat jinak, ale sledovala to zvenku. Sílila a dospívala.
A v každém případě, měla pravdu. Ano, tohle je zlé místo. Je třeba ukončit to tu. Skončit všechno staré a zlé.
Holy kývla. Holčička nic neřekla. Jen jí vzala za ruku a někam jí vedla. Vedla jí k výtahu. Vyjely do třetího patra a pak společně běželi do pokoje, kde Holy viděla toho muže, co byl tolik podobný tatínkovi, ale tatínek to nebyl. Tam se na chvilku zastavily. Holy nevěděla, co tu dělají, ale nechtěla se zeptat protože když to ví ona, ví to i Holy sama.
„Mám ho!“vykřikla s trochou potěšení holčička a vítězoslavně zvedla ruku se zapalovačem.
Nebylo to těžké, neměl ani dětskou pojistku.
„Určitě tu bude ještě jeden záložní.“řekla holčička a dál se začala prohrabávat ve věcech, co tam jen tak leželi. Našla kalhoty, šáhla na dno kapsy a znovu se usmála.
„Tu máš.“řekla a podala jí zapalovač.
A pak už to bylo jednoduché. Zapalovali závěsy a záclony, protože to bylo nejjednodušší a za chvíli od nich chytli i ostatní věci. Takhle oběhli všechny pokoje. Třetí patro bylo v plamenech a už zbývaly jen dvě. Byli rychlé. Rozdělily si pokoje podle křídel a běhali od pokoje k pokoji. Sešly se znovu u výtahu, ale už museli pěšky po požárním schodišti. To bylo trochu obtížnější, ale nic co by se nedalo zvládnout.
Hlavní vchodové dveře byli elektrické. Požár už elektřinu vyřadil z provozu, což ale nebylo pořádně poznat, protože stále ještě bylo světlo. Bylo to poznat pouze na dveřích a na poplašném zařízení, které bylo taky ryze elektrické a z neznámých důvodů se tak či tak nezpustilo.
Jedno okno nechali otevřené, aby měli kudy utéct. Holy běžela, co jí nohy stačili zapálila bezmyšlenkovitě kuchyň pokračovala tou chodbou co byla vedle ní. Všechny záclony a závěsy už hořeli. V kuchyni toho možná hořelo víc. Pak se Holy podívala na jedny z dveří v oné chodbě. Restaurace. Ano, restaurace! Pořád tam byla maminka s tatínkem i ti další lidé, ale proboha! Vždyť tam byla maminka s tatínkem!! A Ať už byli takový či makový, Holy je měla ráda. A možná že to nějaká její část (nejlépe ta část, která se zde zhmotnila) nechápala, tak to tak bylo – alespoň si to myslela.
Pořád se tam bavili, hádali se s tím dědkem, vrčeli na sebe, prskali, nadávali si – někdy svým dvojníkům, někdy sami sobě. Jako kdyby si nikdo ani nevšiml, že tam Holy není – ale všimli si toho. Jen je něco nepustilo jít jí hledat.
Najednou Holy vtrhla do místnosti. Vypadala vyděšeně.
„Mami! Tati!“křičela. Byla ráda, že je s nimi. Konečně na blízku někdo, koho má ráda.

Mezitím už celé druhé i třetí patro hořelo. Dokonce i to první patro, kde teď všichni byli z velké části hořelo. Oheň byl téměř nekontrolovatelný. Holčička, co byla tolik podobná Holy už byla venku a netrpělivě čekala, kdy přijde i Holy. Chodila sem tam jako lvice zavřená v kleci. Byla netrpělivá a byla i trochu vzteklá. Po pár minutách pochopila, že Holy už nepřijde. Celý hotel Inside byl zaplaven plameny. I kdyby Holy chtěla nejspíš už nemohla ven. Zůstala tam někde se svými rodiči i těmi druhými lidmi.
Ze vnitř už se ozývalo pouze praskání ohně a zvuky jenž označovali pád nějakého trámu případně, když žárem prasklo sklo. Ohromně to smrdělo.
Když děvče zjistilo, že na Holy je už asi marné čekat sedlo si k jednomu křoví kolem. Netušila, jestli někdo zavolal hasiče, ale bezpečně věděla, že ona ani nikdo jiný z hotelu to být nemohl. A tak tam jen tak čekala a nevěděla ani co má dělat ani co bude dál. Nikdy nežila opravdový život a stejně ho chtěla poznat. Jen vědět, kde začít. Seděla, nohy měla skrčené a rukama se opírala o kolena. Moc dobře si uvědomovala co udělala. Nechala uhořet Holy i její rodiče. I majitele toho pochybného zařízení i svoje rodiče. Tohle všechno hořelo necelých 15 metrů od ní a ona cítila ten žár. Po tváři jí tekly slzy. Vzlykala a měla proč.
Holčička nevěděla, za jak dlouho, ale přijeli hasiči. Ona pořád vzlykala a pořád seděla u křoví.
„Není ti nic? Nestalo se ti něco?“zeptal se jeden z hasičů.
„Všichni jsou zrůdy! Všichni jsou zrůdy!“opakovala potichu pořád dokola. Pak se ozvalo prasknutí skla a holčička zmizela.


Snažil jsem se být někým jiným
ale nic se nezměnilo
teď vím, takovýhle uvnitř opravdu jsem.
Nakonec jsem se našel
bojuju o šanci
Teď vím, takovýhle opravdu jsem!
30 seconds to Mars
Autor Albík, 24.07.2010
Přečteno 347x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
© 2004 - 2024 liter.cz v1.7.2 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí ⋅ Osobní údaje ⋅ Provozovatel