Nápoj zapomnění

Jednou v noci ke mně pro radu si přišel, ten chlapec, jenž na lásku svou zapomenout chtěl. Přišel tiše, se smutným pohledem a srdcem rozervaným zradou. Přistoupil nesměle, do očí mi nepohlédl, když jsem se ho otázala, co ode mne žádá za pomoc, tichým hlasem pravil… „Jak zbavit se ženy, jenž zradí a poté se zpět vrátí, jak kočka prašivá?“ V hlase jeho, žal rozeznat šel a strach. Poprosil mne abych uvařila nápoj zapomnění, jenž vzpomínky na jistou osobu zatemní a jeho srdci tak dá klid. Rukou lehce přejela jsem mu po tváři, pohlédla do jeho ztrápených očí a otázku mu položila… „Jsi si hochu jistý, že právě tohle chceš? Zapomenout, a již nikdy nevzpomenout? Rozmysli se, přemítej v duši své, jestli nezaslouží si ta jistá ještě jednu šanci. Vždyť každý v životě chybuje a své chyby pak napravuje.“ Pohledem najevo mi dal, že svým konáním si je jist a já započala dílo své.
Do kotlíku nad ohněm vleju víno červené, jehož chuť je trpká, jako probuzení z krásného snu. K vínu jednu slzu, jenž z oka ukanula ledovému drakovi, přidám. Potom snítek šalvěje, tymiánu a meduňky. Do lektvaru vhodím zrnko durmanu a jedno oko vraní, jenž staré vzpomínky zahání. Pak stačí už jen muří dráp, pár tónů teskné písně vlčí a lektvar hotov je.
Podala jsem jej chlapci a pravila… „Jsi-li si jist, co chceš udělat, pak aby nápoj působil, musíš jej dát vypít černé kočce, jenž má jen jednu tlapku bílou…“ Chlapec vzal lahvičku s lektvarem a poprvé se do mých očí hluboce zadíval. Najednou stáli jsme naproti sobě, navzájem četli si osud a čas jako by se zastavil. Pak náhle zrak svůj sklopil a beze slova odešel.
Tu noc prazvláštní jsem měla sen. O chlapci a černé kočce, jenž v klíně mu ležela. Ráno do oken slunce zářilo a já na ulici spatřila jsem toho se smutnýma očima, jak dívce své květiny pestré nese…