Noční barvy

Noční barvy

Je noc, tmavá noc. Má být úplněk, ale měsíc nesvítí ani hvězdy se na nebi nezatřpytí. Všechnu tu noční krásu zastírají černé mraky. Černé jako roztažená havraní křídla. Ta temnota se rozprostírá všude i nad tmavým lesem, v kterém se u země povaluje bílá, hustá mlha a kde žije plno tajemných bytostí. Uprostřed tohoto lesa je malý kopec, na jehož vrcholku sedí malá holčička s hnědými vlasy a v černých šatech. Sedí a svýma hnědýma očima se dívá na tmavé nebe. Je smutná. Hledá měsíc, hledá hvězdy, avšak na nebi není nic, jen černé mraky. V tom začal foukat studený vítr, který hnal mraky směrem na sever od lesa, od kopce na němž seděla holčička. Její smutná tvář se rozzářila. V jejích hnědých očích se zaleskl měsíc, v jejích očích se zaleskla, neděje. Měsíc osvětlil vrcholky prastarých stromů v lese. Jeho paprsky pronikaly skrze větve stromů a dopadaly na chladnou zem. Všechny tajemné noční bytosti začaly vylézat ze svých úkrytů před světem. Začaly se radovat a tančit. Měsíc se odrážel na modré hladině vody malého rybníčku, okolo něhož rostlo rákosí, na kterém byly kapičky vody, které ve svitu měsíce hrály všemi barvami. Tmavá, studená zem pod kopcem, na kterém seděla holčička, se proměnila ve stříbrný oceán, s jehož vlnami si hraje vítr. Hvězdy se na nebi vesele třpytily, blikaly a měnily barvy. Ale v tom se objevily první studené paprsky slunce.

Měsíc už neosvětloval krajinu, hvězdy se netřpytily, noční tvorové zmizeli, holčička na kopci neseděla, už se neradovala. Nastal den.