Sen

To ráno, stejně jako všechna ostatní, mi zazvonil budík. Bylo brzy, tma a díky střešním oknům jsem slyšela i déšť. Jemně bubnoval na skla a já jsem velmi neochotně vstala.
Autobus mi jel zhruba za hodinu a já jsem stejně jako obvykle nestíhala. O několik minut později jsem otevřela domovní dveře a s nelibostí vyšla ven. Déšť mezitím zesílil, což jen zhoršilo moji náladu.
Bylo pochmurné a sychravé, podzimní ráno a nad krajinou se vznášela mlha. Cestou autobusem jsem se dívala z okna a snažila se tu všudypřítomnou tmu prohlédnout. Autobus ospale projížděl zastávkami se stejně ospalými cestujícími a blížil se ke konci své cesty.
Při takovýchto ránech se člověku honí hlavou spousta myšlenek. Okna autobusu byla zamlžená a pokrytá miliony kapiček deště, které se třpytily a rozpíjely do všech stran. Pozorovala jsem, jak jedna po druhé stékají dolů, do stran a v hlavě se mi začal odvíjet příběh. Příběh tak živý a zároveň děsivý, až jsem se bála, že by se mohl opravdu proměnit ve skutečnost. A při tom začínal docela obyčejně, všedně, jako můj dnešní den…
Bylo sychravé, podzimní, listopadové ráno. Déšť bubnoval do střech a první ranní mrazíky oznamovaly, že zima už brzy rozevře svou ledovou náruč. Alice se vzbudila a stejně jako každý všední den neochotně vylézala z vyhřáté postele do chladného rána. Jen pouhý pohled z okna stačil na to, aby její nálada klesla ještě níže. Nejen, že bylo vlezlé a pochmurné počasí, ale nad krajinou se pozvolna snášela šedobílá mlha, obklopená černočernou tmou.
Alice přešla od okna do koupelny, potom do kuchyně a za chvíli se pomalu vydala na cestu do školy.
Bydlela až na samém okraji města, v části, kde bylo už jen několik rodinných nebo prázdných domků, které dnes vypadaly ještě neutěšeněji než jindy.
Když Alice procházela ulicemi, zdálo si jí, že město je dnes nějaké jiné, zvláštní, podivné…Nežilo zde mnoho obyvatel, ale i přesto tu bývalo docela živo. Ale dnes? Procházela prázdnými ulicemi a přepadal ji stále stísněnější pocit. Něco se změnilo, něco je jiné, něco tu chybí…A v tom jí to došlo. Město bylo opuštěné, temné, prázdné. To lidé tu chyběli. Za celou cestu nepotkala jediného člověka. Neslyšela žádný zvuk, ruch, auta v dálce…nic. Jen hrobové ticho, přerušované jejím zrychlujícím se dechem. I mlha začínala houstnout čím dál víc. Lampy podél cest jen slabě zářily nebo problikávaly a Alice začínala mít doopravdy strach. Obklopovala ji černá tma, ve které se mohly skrývat desítky nebezpečí.
Ulice byly naprosto prázdné, jen v korunách stromů začalo tiše šelestit podzimní suché listí. Město bylo úplně opuštěné, ukryté pod závojem mlhy a …mrtvé. Ano, mrtvé je to správné slovo. Jako by se zde život zastavil v jednom jediném okamžiku…
Alice pomalu kráčela tmavou ulicí, snažila se zachovat klid a zároveň prohlédnout tu, najednou neuvěřitelně hustou, mlhu. Už byla téměř na konci ulice, když přeci jen zahlédla nějaký pohyb. Byl nepatrný, téměř neviditelný, jen ve slabém světle se mihl nějaký stín. A v tom ho uviděla. Z mlhy, jen několik metrů od ní, vystupoval obrys vysokého muže v černém. I na tu dálku, v úzkém pruhu světla, Alice viděla jeho postavu a tvář. Byl vysoký, urostlý, a přesto štíhlý. Celý zahalený v černém plášti, který mu sahal až téměř na zem. Vlasy měl černé jako uhel, úhledně sčesané dozadu, kde mu sahaly až na krk. V obličeji byl bledý, téměř průhledný a přesto neuvěřitelně krásný.
Krůček po krůčku se k němu váhavě přibližovala. A on jen nehnutě stál a díval se na ni. Vypadal velmi mladě a Alici se zdálo, že se jeho pokožka ve světle lampy třpytí, jako tisíce diamantů. I když jí něco podvědomě varovalo, ať se k němu nepřibližuje, Alice šla i přesto dál. Jako by ji k sobě přitahoval nějakou magicku silou…
Nyní je od sebe dělilo jen několik kroků. Takhle zblízka byl ten neznámý ještě krásnější a tváří se mu mihl úsměv. Jeho rysy byly naprosto dokonalé a souměrné a nejjasněji z nich vystupovaly jeho oči. Ty oči! Byly černé stejně jako vlasy a nekonečně hluboké. Tak hluboké, že se jich až Alice lekla. Nikdy neviděla krásnější, temnější, hlubší a zároveň studenější oči. V těch očích bylo něco, co ani nedokázala pojmenovat. Byly neskutečně uhrančivé a vpíjely se přímo do těch jejích. A stejně tak Alice od něj nedokázala odtrhnout svůj pohled. Cítila, že by se jí mohl pokusit ublížit, ale nějak tomu nedokázala uvěřit. Věděla, že by měla raději jít dál, utéct, ale nešlo to, nedokázala to. A neznámý se teď přiblížil ještě o kousek blíž… Teď už jasně viděla každý detail na jeho tváři, o které byla přesvědčená, že krásnější nikdy v životě neviděla. ,,Alice“ oslovil ji neznámý sametovým hlasem, při kterém se jí podlamovala kolena. ,,Alice, tak dlouho jsem tě hledal, snad celou věčnost. Bloudil jsem světem a konečně jsem tě našel! Ty teď tady stojíš, přímo přede mnou a já už tě nikdy nenechám odejít.“ Alice byla jako v transu, naprosto neschopná cokoli udělat, říct, pohnout se. A ten neznámý muž se k ní začal přibližovat a naklánět ještě víc, jako by se ji chystal políbit…Pootevřel ústa a v tom je Alice spatřila: dlouhou řadu bělostných zubů, z nichž nejvýrazněji trčely ven dva dlouhé, ostré špičáky. Terpve teď ji to začalo docházet, teprve teď si byla jistá tím, že musí okamžitě utéct pryč…Ale bylo pozdě. Muž už ji svíral v náruči a skláněl se k jejímu krku. Chtěla se bránit, křičet, ale věděla, že je to zbytečné, beznadějné…Věděla, že tady není nikdo, ani jeden jediný člověk, který by jí dokázal pomoci. Věděla, že jediné, co ji teď čeká, je smrt. Bolest a smrt. A v tom okamžiku ji začala pohlcovat tma…
Autobus se zasyčením zastavil v konečné stanici a já se probudila. Ten sen byl tak živý, tak skutečný, že se mi samotné už nikam jít nechtělo. Po takovýchto snech a představách se člověk vždycky na chvíli zamyslí, zastaví a přemýšlí, jaký měly význam a smysl. Ale jedna věc je jistá: Až jednou půjdete sychravým listopadovým ránem sami, opuštěným a temným městem a najednou v mlze spatříte osamělou postavu, dobře si rozmyslete, co uděláte. Mohl by to být jen neškodný, obyčejný kolemjdoucí, ale také vrah nebo upír…