In nomine Patri et Fili et Spiritus sancti

In nomine Patri et Fili et Spiritus sancti

„I když půjdu roklí šeré smrti, nebudu se bát ničeho zlého, vždyť se mnou jsi Ty,“ přečetl pomalu, bezmála obřadně. S hlasitým klapnutím knihu zavřel a uvolnil prsty, které ji tiskly. Padla zpět na své místo. V prázdném kostele se rány rozléhaly v nepříjemných ozvěnách. Byla to Bible, z níž kněz či některý ministrant předčítá zástupům toužícím po slově Božím při mši stejně jako při pohřbu. Nyní spočívala na kraji ministrantské lavice. V celém kostele vládla tma, jen věčné světlo poblikávalo vedle oltáře. To však z barokní honosnosti Božího chrámu mnoho neosvětlilo, téměř nic. Sochy svatých a dětských andělíčků se utápěly v temnotě stejně, jako vyobrazení křížové cesty Ježíšovy; stejně, jako postava tyčící se nad Biblí. Měsíc, jemuž scházely do plného svitu pouhé dva dny, by sice barevnými i čirými skly mozaikových oken prostor trochu prosvětlil, kdyby ho ovšem před chvílí nezahalil šedočerný mrak.
Ze sakristie zrovna vyšel kněz, když rušivý zvuk dopadu knihy dozněl kdesi za poslední prázdnou lavicí. Zjevně se již převlékl do civilních šatů. Rozladěně zamžoural na mužskou siluetu stojící za oltářem. Vetřelcova ruka zrovna spočívala na oltářním plátně a i oči osoby, pokud mohl kněz soudit, pravděpodobně shlížely k prstům oné ruky. Jakoby zkoumal neexistující flek, jenž by v téhle tmě stejně neviděl. Kněz raději spolkl všechny nadávky – vždyť zrovna odcházel domů, zdržel se tu dnes tak dlouho, a ten drzoun si navíc pochoduje za oltářem jako v kterékoliv veřejné části kostela! Rádoby nenápadně si odkašlal. Přirozeně tak upoutal mužovu pozornost.
„Přejete si?“ nadhodil k stále jen černé siluetě. Necítil potřebu zapalovat byť jen oltářní svíce kvůli drzé pozdní návštěvě. Nepředpokládal ani, že by snad šlo o zloděje. Na to se choval přespříliš hlučně.
„Zpověď, otče…“ nechal neznámý vyznít do ztracena. Ruka mu plynule sklouzla z oltáře a zůstala svěšena podél těla. V okolní tmě teď vypadal jako oválný černý přízrak.
„Takhle pozdě? Nepřijdete zítra?“ Kněz znepokojeně přešlápl. V duchu se ujistil, že Ďábel – a tím méně jeho služebníci – nemá do domu Páně přístup. Strach má velké oči…
„Obávám se, že to není možné,“ pronesl muž. V hlase mu zaznělo cosi podivného. Možná trpce ironického? Kněz to nedokázal rozpoznat.
„Tak dobrá, pojďte,“ vzdychl svatý muž nakonec rezignovaně.
Prkna, jež tvořila zpovědnici, útrpně zaskřípěla do kostelního ticha, jakmile kněz usedl na fialovým sametem potažené sedátko. Neznámý na své straně, najednou až nepřirozeně tichý, neslyšně poklekl na stejně zaopatřené klekátko. Závěsy na okénkách každé z částí zpovědnice dovnitř znenadání proklouzly útlé paprsky mdlého měsíčního světla. Mrak musel odnést vítr. Ačkoli bylo toto světlo méně než slabé, kněze nevýslovně potěšilo. Ale skrze kovovou záštitu mezi komůrkami zpovědníka a zpovídajícího stejně tvář neznámého nezahlédl. Drobné dírky v ní uspořádané do malých kosočtverečků pouze vykreslovaly podivnou světelnou mozaiku bledých teček na obličejích obou.
„Co tě tedy trápí, synu?“ začal kněz důvěrněji. Měl za to, že je v takové atmosféře pro lidi snazší svěřit mu své prohřešky.
„Jak to jen říct…“ promluvil klečící muž a opět utichl. Přemýšlel. Knězi se však brzy jeho mlčení zazdálo přespříliš dlouhé.
„Než jsem za tebou přišel, citoval jsi část 4. verše 23. žalmu. Má pro tebe nějaký zvláštní význam?“ pokusil se neznámému pomoci.
„Oblíbená věta pohřbívajících, zdá se mi,“ usmál se tázaný. Pevným hlasem pak dodal: „Otče, zhřešil jsem – zabil jsem.“
„Co… Cože jste?!“ zalapal kněz po dechu a zcela automaticky začal muži opět vykat.
„Zabil,“ zopakoval tento s klidem až udivujícím.
„Já…“ Kněz nevěděl, co říct. Nakonec jen ochraptěle zašeptal: „Koho? Muže? Ženu? Dítě?!“
„Ty všechny a mnohé další. A budu zabíjet dál. Bez vyhnutí. Myslíte, že mi Bůh odpustí?“ zeptal se posměšně.
„Ehm… Synu, přeji odpuštění tvé duši; a také své… Tohle prostě musím nahlásit policii!“ rozhodl pevně kněz. Až posléze dostal strach o vlastní život. Ale nač by s ním vrah hrál tuhle komedii? Jistě už měl spousty příležitostí kněze zamordovat. Neudělal to. Snad má přeci jen nějakou úctu před Bohem a chtěl se pouze někomu svěřit. Kněz mu navíc za celou dobu neviděl do tváře a určitě by ho nenapadlo bránit muži v odchodu. Snad je tedy v bezpečí.
„Vaše upřímnost je chvályhodná,“ zamručel neznámý přetrhávaje tak proud knězových myšlenek. „Zpovědní tajemství… Co je to za dobu, v níž už ani tahle svátost neplatí?“ Rozesmál se. S opět vážným tónem pokračoval: „Věříte tomu? Verši 4…“ Kněz si v duchu zopakoval slova, která ho prve – ještě v sakristii – upozornila na přítomnost vetřelce. Konec konců, je to slovo Boží, jistěže tomu věří.
„Ano, věřím. Proč… Proč se ptáte?“ uhodil na neznámého podezíravě. Nikdo mu však neodpověděl. Přimhouřil oči, aby co nejvíce soustředil a zaostřil pohled. „Haló?“ zkusil to znovu. Žádná odezva. S vypětím sil dokázal poskládat z drobných dírek obraz. Protější místnůstku prosvětloval měsíční svit různých odstínů, které mu propůjčilo okno s výjevem ukřižování. Dveře mu nebránily ve vstupu. Místnůstka byla prázdná. „K čertu!“ zaklel a vyběhl ze zpovědnice. Kostel utopený v duze okenních maleb zel prázdnotou. Jestli zde neznámý stále zůstával, skrýval se. Pravděpodobněji však utekl, aby zmizel dřív, než kněz stačí zavolat policii. Ačkoliv se právě jistě setkal s člověkem, neopouštěl kněze pocit blízkosti něčeho nepozemského. Chvatně se pokřižoval a zašeptal slova určená Bohu: „Odpusť, Pane!“ Svižným krokem zamířil do sakristie, odkud zamýšlel zkontaktovat policisty. Každý krok zaklapal o kostelní dlažbu a nepříjemně ostře se mu vrátil zpět od okolních zdí. Upřel na své nohy zrak a snažil se kráčet co možná nejtišeji. Znenáhla mu výhled zahalil stín postavy. To kněze polekalo do takové míry, až uskočil pár kroků zpět. Stál nalevo od něj, tajemný neznámý vrah. Popošel ke knězi blíže – tichým krokem kočky.
„Nemáte snad čisté svědomí, otče? Měl byste jít ke zpovědi…“ zasmál se a odhalil tak svůj dokonale šelmí chrup. Ostré zuby mu bíle zazářily mezi rty. Kněze polil studený pot. Zbledl natolik, až téměř splynul s okolním přísvitem měsíce.
„Ty… Ty, ty, ty…“ zakoktal se. Neznámý sevřel rozesmátá ústa a pokročil ještě o krok blíž k ustrašenci. Stačilo mu natáhnout paži a sevřít kněze v železném objetí svých prstů.
„Ano? Chcete mi něco, otče?“ Muž se společníkovým strachem zjevně bavil.
„Ty neexistuješ! Věci jako ty nejsou! A, a… A nesmí vstoupit na svatá místa! Zmiz! Nech mě být!“ Kněz již téměř hystericky řval ze svého zoufalství. Jistě, jako správný zastánce svého úřadu nikdy nepopíral existenci pekelných sil. Věděl rovněž, že je v jejich moci posednout lidské tělo. Ale v něco věřit a stát tomu tváří v tvář, to je přeci jen rozdíl…
„Děkuji za objasnění. Bohužel pro vás, to, čemu vy věříte, mě nijak neovlivní. A víte co? Začínám mít vážně hlad.“ Neznámý se opět zazubil, nyní však téměř mile – až v tom úsměvu vypadaly dravčí zuby nadmíru nepatřičně.
„Ne!“ vykřikl kněz ve smrtelném odhodlání. To slovo se třepetalo v ozvěnách mezi stěnami ještě ve chvíli, kdy kněz v běhu rozrazil hlavní vstupní dveře kostela. Na sakristii, k níž mu přístup zahradil onen démon, ani nepomyslel. Ulice venku byly stejně tiché a liduprázdné jako chrám Boží, z nějž prchal. Vlastně ani nevěděl, kam utíká. Chtěl by prostě jen tak utéct démonu? Hloupost! Jak by to mohl dokázat. Chce snad najít jiného člověka, jehož by vytrhl z příjemné reality a donutil ho tuhle hrůzu sdílet? Ano, sdílet, protože to jediné by dělal – protože, jak by kdokoli mohl zastavit démona, který si troufá i na kněze? Přesto běžel stále dál. Nohy ho začínaly bolet, každý nádech řezal, jakoby vzduch byl plný poletujícího písku, a tlukot srdce se neúprosně zrychloval. Přirozeně, není už nejmladší ani žádný zdatný běžec. Při letmých ohlédnutích však shledal, že ho nikdo nepronásleduje. Může snad přece utéct? „Bože, díky! Děkuju ti, ó Pane!…“ drmolil šeptem přes vyschlé rty, aniž zastavil. Pak spadl. Zakopl snad o nadzvednutou kostku chodníku, možná se mu zasukovaly vlastní nohy. I přes oděv si sedřel kolena; dlaně a prsty mu krvácely z ušpiněných šrámů, jak je tělo automaticky nastavilo na obranu před tvrdou zemí. Nejspíš si vyrazil dech. Prvních pár nekonečně dlouhých vteřin nedokázal hnout ani malíčkem u nohy. Chtěl křičet bolestí a stejně tak vzteky, ale nemohl. Jen civěl na šedý povrch chodníku a střípek oranžového světla, který naň pronikl z pouličního osvětlení. Vzápětí se s pomocí stěny nějakého přilehlého domu snažil vstát. Bolelo ho celé tělo. Upřímná snaha však kněze opustila, sotva před sebou uzřel démona z kostela. Semknuté rty – mnohem příjemnější, než když odhalují zuby – zkroucené v úsměvu. Knězova kolena povolila a on opět klesal k zemi. Po celou dobu neovladatelně těžce oddechoval. Démon ho však zachytil. Přinucen nekompromisním sevřením jeho prstů, které knězi stále nepouštěly ramena, se napřímil.
„Otče, tohle jste přece nemusel,“ konstatoval ten tvor při pohledu na ušpiněného a strhaného člověka před sebou. „Měl byste se uklidnit,“ doporučil knězi důrazně. Pak ještě dodal s téměř učitelským tónem: „Splašená krev se špatně polyká.“
Bolest, kterou vzápětí kněz pocítil, byla bodavá, ostrá a trvala, dokud neztratil vědomí. „Snad v rokli šeré smrti najdeš svého Pána,“ zašeptal mu dravec do ucha, než nechal jeho chladnoucí tělo padnout zpět na chodník. Do krvavé loužičky, která se stačila pod mrtvým rozlít, ještě upustil část listu, již prve nezpozorován vytrhl z kostelní Bible. Rychle se barvila do ruda, jak nasávala kněžskou krev. Nakonec zůstal bílý jen vrchní okraj papíru, položený příliš vysoko, než aby ho rudá záplava směla pohltit. Tiskařskou černí na něm svítil nápis: “Žalm 23“.