Bohren & der Club of Gore
Bohren & der Club of Gore
Anotace: inspirováno Bohren & der Club of Gore
* * *
Noc. Mlha. Chlad.
Něco jako opravdu malé náměstí. Jen pár metrů po každé straně. Co budova to ostrý neon.
Lidé? Ano, jsou to lidé. Krčí se ve stínech samy pro sebe, trosky, přetvořené bytosti těchhle stok. Jeden na mne stočí zrak, já se schoulím pod kabát, nesnesu to.
Je tu zima, vše je promočené, v kalužích odráží se barvy světel. Močí a ethanolem jako had skulinkami plazí se plná vůně. Tabák. Drahý, prvotřídní. A tichá ozvěna jazzu. Pomalá, krásná a na pokraji vědomí.
Cítím se divně. Přes ostrý zrak, jako by vše postrádalo kontury, nedá se říct, kde jedno začíná a jiné končí, vše je jedno, jen ne úplně.
Jazz. Libé tóny saxofonu a hravý smutný klavír.
A ten tabák.
Něco mi dali. Drogu nebo…něco.
Co je tohle za místo? Odtržené od zbytku světa. Má svůj čas a svoje zákony, cítím to.
Musím pryč, musím dál. Někdo po mně jde, jsem v nebezpečí.
* * *
Náhlý záchvat paniky mě pomalu opouští, ale srdce mi stále buší. Co je to za místo? Jak jsem se pustil jednou z úzkých temných uliček, už jsem je neopustil. Jsou mi v zádech! Někde. Každou chvíli cítím, jak zpoza rohu vychází osoba, nebezpečná, temná.
A nic, není tam.
Zapálil bych si, ale bojím se toho malého světélka, majáček v temnotě moře.
Viděli by mě.
Odkud slyším tu hudbu?
* * *
Mají mě, už jsou blízko.
* * *
Běžím, běžím dlouhou uličkou, zakopávám. Stěna.
Ach bože, ne, prosím!
Přitisknu se ke zdi a se slzami v očích hledím zpět. Tady tě nikdo nezachrání, nikdo se o tobě ani nedoví, až tu budeš ležet, anonymní tělo bez duše.
Cihlové stěny nekonečné ve své výšce, pod pokličkou tmy.
Srdce mne kopne do hrudníku, když mlhy zpoza rohu konce ulice prorazí černá silueta. Stojí a čeká. Já křivým tvář, pláču, jak děti nepláčou a v duchu prosím ať je konec. Náhle se postava stočí čelem ke mně a jakási souhra světel, kdoví odkud, odhalí jí tvář.
Rudé vlasy, rudý nos, pomalovaný bílý obličej. Klaun! Příšerný, hrozivý. Směje se! Směje se a za břicho se popadá. Hledí na mne.
A náhle zmlkne a jak se objevil, tak zmizel.
Někde v dáli je slyšet saxofon a cítit drahý tabák.
Komentáře (3)
Komentujících (2)
Doporučit
Tisk
Ach tak :)
Potom chápu, proč je to takové uspěchané a proč jsem to nepochopil.
Ono je dost těžké obsáhnout pocity z atmosféry, kterou cítíš poprvé, přirozeně.
Pokud budu mluvit za sebe, při čtení se mi v hlavě vybavil nějaký šílený bar, kde se všichni sjíždí a z toho vznikají tyto paranoie a halucinace... Zajímavé :)
Díky za odpověď a pokud u tebe v Administraci uvidím pokrok, s radostí se ozvu ;)
10.09.2010 16:14:00 | Gafrad
Gafrad:
Ah, tak tomu říkám komentář! :)
Tak postupně.
- Nebyla to snaha vytvořit poetický nádech, i když vím, že to tak často může vypadat. Z nějakého důvodu mám prostě potřebu takto psát, ale je jasné, že se to nemusí líbit.
- Chyby? Dost možná, jsem češtinářské prase. Četl jsem to, ale našel jsem jen jedno mě -> mně (což jsem snad neopravil ze správného na špatné :)).
- Bylo to asi takhle: Objevil jsem skupinu, podle které jsem dílko nazval a celý večer jsem ji poslouchal, přičemž jsem cítil zvláštní atmosféru, kterou jsem se tímto snažil vyjádřit. Neměla to být ani báseň ani povídka. Nechtěl jsem děj, ale atmosféru. S těmi přechody máš ale samozřejmě stejně pravdu, není to poprvé, co jsem udělal tuhle chybu - v mé představě je víc, než ve výsledku dám na "papír", a tak ve výsledku rychle skáču aniž bych to správně popsal atd.
Děkuji za komentář! Snad se nějaké další/příští dílko bude líbit více.
10.09.2010 16:07:00 | Demo
Snaha vytvořit poetický nádech úměrně zhoršovala kvalitu díla.
Našlo se pár chybek, doporučil bych si to po sobě několikrát přečíst a popřípadě se obrátit třeba na mě, rád pomůžu, v případě zájmu.
Jinak záhadnosti bych řekl, že je až příliš, protože jsem v podstatě ani netušil, o co jde. Náhlé zjištění, že po hlavním hrdinovi někdo jde apod. jsou tak urychlená, že se ani nestihám rozkoukávat.
A jak krásně by se to dalo sepsat... želbohu
10.09.2010 15:39:00 | Gafrad