Ta mlha

Byl pátek, škola z neznámých důvodů zavřená… Brodí se melancholickou mlhou obklopující Qubeck. Město teď mělo pochmurný nádech…Mlha a všechno to vlhko se vsakovalo do všeho, co mělo aspoň kousek života…Požírala to.
„Smějeme se…Kouzlíme úsměvy, pojď mezi nás..!“
Ticho narušovalo ticho…Noviny, mokré a těžké tímto počasím vzlétly. Nemožné.
Tíživýmy kroky se došourá ke svému domu po snad celodenní cestě ze školy. Mlha se tu líně válí už druhé ráno…Na začátku září!
Vsouvá klíče do zámku, s odemykáním nikdy neměla problém, ale teď se ji tam klíč
„Nechoď tam, u nás by ses měla líp“
zasekl. Otec by měl nechat vyměnit zámek, takhle se nedostanu domů… Sedne si na lavičku, kterou mají před domem, je studená a dost oprýskaná…Nátěr už má svůj věk jako lavička celkově…
Chodbičkou, co vede do hlavní části domu jde –jako mrtvá- s tichými nášlapy. Neví proč. Předpokládá, že doma nikdo nebude, všichni by měli být v práci.
Že si vůbec mohla dělat naděje-samozřejmě, že celá rodinka byla doma. Otec seděl doma s pivem v ruce a koukal do prázdného televizoru, děda si četl noviny s přílohou o hřibech.Konkrétně o Satanovi, jak komické…Houbaření nesnáší. Noviny z letoška jeví známky stáří…Zažloutlé jak oko kuřákovo…plíseň zničila část novin.
On si je čte.
Co to má znamenat?! „Zdar starci!“ Snaží se prolomit ticho…Žádná odpověď.
…
Volala své kamarádce, doma být nechtěla, tak by mohly vyrazit na brusle…Tradičně se jí nedovolala, jak už je zvykem. Samotné se jí z domu vylézt nechce, tenhle den v ní probouzí dost zvláštní pocit, na
„Jen pojď…Usmíváme se, patříš k nám“
pažích ji naskočila husí kůže, mráz ji zalechtal na zádech, nuceně se vzpřímila… Oblíká se, připravena jít ven…Neví proč.
Neviditelná, existující harpuna se jí zabodla do mysli a táhne ji ven, pryč, daleko, za novým
„Už jdeš…Ty chceš jít, chceš…smích...“
poznáním… Odchází.
Jde pomalým krokem, špiní si boty, duši, mozek… Jde a nepřestává, neví kam jít. Má prázdno-všude, přesto jde, harpuna ji táhne…ona ji vede. Míří k řece, přes kterou
„Vidíš, jak to jde, hodná panenka, jen tak dááál.“
vede most. Osvobození? Vylézá na nejvyšší část mostu, dívá se na řeku odrážející stříbrné vlásky chabého slunce… Přemýšlí, lákavý hlas ji
„ Vítej, už jen krůček…malinkej krůček…“
volá.
Chce za ním…
V nečekaném šoku zavrávorá, hledá ten zvuk, co ji vyrušil…je to zvonek. Zvonek od kola… Z šedé mlhy se vynořila malá, culikatá holčička s jablíčky na lících a šťastným úsměvem dítěte… Jede na novém kole a vděčně cinká zvonkem na řidítkách…
To jsem já…a moje kolo…od táty k narozeninám…Proboha. Pomalu a stále vylekaně slézá dolů…holčička na ni zamrká a jede dál zpívaje si dětskou písničku…Nevěřícně na ni kouká dokud
„Však se ještě ráda vrátíš…smějeme se častěji!“
ji nezmizí z očí…
Mlha se potichu odplíží, slunce provoní vzduch… Začne se smát, směje se jako blázen…
Už jde.
Jde domů.