Pavouk

Pavouk
Dvanáctá odbila. Byla tma tmoucí, měsíc byl pod mrakem a cestu v parku osvětlovalo jen pár plynových lamp. Dívka se vracela domů. Měla za sebou dlouhou šichtu v hospodě. Pracovala od rána, nosila jídlo a pití. Odpoledne však přišla celá četa vojáků, oslavit úspěch na bojišti a tak bylo třeba, aby zůstala do noci. Aspoň, že za to dostane zaplaceno. Byla unavená a tak si cestu krátila přes park. Co se mohlo stát? O půlnoci všichni spali nebo se opíjeli a město bylo liduprázdné.
Štěrk pod nohama chrastil. Ještě chviličku a ulehne do peřin. Na zítra navíc dostala za dobře odvedenou práci volno. Štěrk ovšem nechrastil jen pod jejíma nohama a dívka uslyšela i cizí kroky. Poděšeně se otočila. Za sebou viděla postavu v plášti s kápí. Podivila se, že tohle ještě někdo nosí. Zvlášť, když ani nepršelo. Postava kráčela rychlým krokem za ní. Asi máme stejnou cestu, pomyslela si dívka a vyrazila dál. Kroky se rychle přibližovali. Podle výšky, šlo rozhodně o muže, takže nebylo podivné, že dívku dohání.
Dívka kráčela dál, byla přiliš unavená, aby se o muže starala. Beztak jen projde okolo a bude. Nohy bolely a tak se dívka zastavila u lavičky a posadila se. Jen si na chvilku odpočine, pak půjde dál. Muž mezitím došel na její úroveň a zastavil se. Neotočil se k ní, jenom tak stál. Dívka nevěděla co teď. Najednou jí projel mráz po zádech. Uběhlo několik vteřin a muž tam jen tak stál na úrovni dívky.
“Dobrý večer,” prohlásil najednou a dívka leknutím poskočila. “Neměla by jste se tu po večerech zdržovat,” dodal monotóním, chladným hlasem. “Není to bezpečné,” ukončil svůj krátký monolog.
Dívka najednou dostala strach. Necítila se bezpečně. Pocit hrozby, však nepřišel od muže, ale z okolí. Pocit jakoby jí pozorovaly cizí pohledy. Dívka si objala ramena a začala se nervózně rozhlížet.
“Nehýbejte se,” řekl najednou muž. Jeho hlas by stále bez emocí, ale dívka věděla, že bude lepší ho uposlechnout. Najednou byli slyšet další kroky po štěrku. V dálce, ale bylo jich mnoho. Dívka se stále rozhlížela a začal si všímat postav, vcházejích s temnot na lampami osvětlenou cestu.
Postavy vypadali lidsky, ale pohybovaly se pomalu a kolébavě. Jejich oblečení vypadalo otrhaně a dívka byla ráda, že jim nevidí to obličeje. Šly z zprava a nebylo jich málo. Muž před ní nehnul ani brvou. Byl tak strnulý, že to vypadalo, jakoby ani nedýchal. Dívka chtěla vstát a utéct do skrytu temnoty a stromů mimo cestu, ale zjistila, že se nemůže pohnout. K lavičce jí držela jemná bílá vlákna, pevnější než všechny námořnická lana. Byla vlákny doslova pokrytá od ramenou až ke špičkám prstů.

Loudavé postavy došli na deset metrů a dívka konečně viděla odulé bílé obličeje a špinavé oblčení se stopami krve. Postavy neměli oči a vypadalo to, že v důlkách se cosi hýbe. Měla pocit, že i slyší slabé bzučení.
“Konečně jsi v mých sítích hmyze,” prohlásil muž a pomalým krokem vykročil k postavám. “Odporné mouchy, všechny vás zničím. Zemřete hnusní lejnolezové,” pokračoval muž.
První postava se najednou rozeběhla kodrcavým během. Po pár krocích však narazila do neviditelné stěny. Šlo o stěnu z jemných a tenkých vláken, okem skoro neviditelných. Muž bez oči sebou v síti nitek zoufale škubal. Muž v kápi k němu tiše přišel, skoro jakoby se kradl. Jeho kroky najednou nevydávali, žádný zvuk. Dívka viděla, že nejde po zemi, ale asi deset centimetrů nad ní po síti z vláken. Pomalu došel dva kroky k zmítající se oběti. Jemně jí uchopil za hlavu, jako by šlo o vzácnou vázu. Ruce, které vyjeli z pod pláště byli podivně dlouhé a tenké, celé zakryté tmavými rukávy a černými rukavicemi. Muž uchopil hlavu po stranách a pak prudce dvakrát trhl. První trh otočil hlavou dozadu a druhý jí oddělil do těla. Náhle se ozval odporný bzukot a z krku těla vyletělo hejno much a začalo se chytat do sítě.
Muž zahodil hlavu a utrhl jednu mouchu ze sítě. Moucha se zoufala třepotala, když jí muž vkládal do temnoty kápě. Dívka to sice neviděla, ale bylo jí jasné, že muž mouchu vložil do úst. “Mmm,” byl slyšet jeho spokojené předení. Pavouk chytil svou první dnešní mouchu.
“Jsem rád, že vás přišlo tolik,” řekl a pak se chladně zasmál. “Dnes nebudu o hladu a svět bude otravovat míň odporných zrůd,” dodal a chytil se sítě. Jeho nohy se pod pláštěm pokrčila podivně dlouhé ruce vyjeli z pod hábitu celé. Začal šplhat vzhůru po síti a přitom se stále smál. Postavy na druhé straně sítě začali panikařit, pár se rozeběhlo zpět aby se pochytali do další sítě. Pavouk mezi tím, vylezl na vrchol sítě a skočil. Dopadl na jednu z muších postav a jeho plášť jí pohltil. Byl najednou podivně vělký a moucha pod ním zmizela celá. Pod pláštěm se to mlelo a bylo slyšet hlasité, zoufalé bzučení. Pak se plášť rozevřel a vypadlo z něj prázdné, vyschlé tělo.
Muž poté trhl rukou ven z pláště směrem k dalšímu tělu. To se sice dalo na útěk, ale najednou se okolo něj omotala síť. Pavouk škubl rukou a tělo najednou letělo k němu, aby zmizelo pod pláštěm. Když vypadlo prázdné jako jeho kolega předtím, ostatním mouchám došlo, že nemají šanci utéct. Pár pochytaných v síti se snažilo marně vytrhnout a ty, které chycené nebyli vytáhli od pasu dlouhé nože a vrhli se na pavouka. Ten najednou klesl na všechny čtyři, lokty a kolena vytrčené ven z pod pláště a pak skočil. Dopadl na jednu mouchu a ta skončila pod pláštěm. Naž k němu doběhla další Pavouk už odskakoval, zanechaje pod sebou prázdnou skořápku.
Pavouk dopadl vedle další mouchy, která po něm sekala nožem. Pavouk zachytil ruku v zápěstí a švihl rukou proti krku svého protivníka. Dlaň byla otevřená a malíková hrana, projela krkem jako máslem a odděla hlavu. Pavouk nastavil tělo tak, že mouchy z těla vylétávali rovnou do kápě.

Dívce začínalo být zle, když viděla masakr před jejíma očima. Těla obydlená mouchami a podivný hubený cizinec, který ty mouchy pojídal! To na ní bylo moc. Chtěla ječet, ale zjistila, že vlákno má i přes ústa. Přes ústa a i přes nos. Začala se dusit a před očima jí lítali kousky rukou, porcovaných těl. Kyslík opuštěl její tělo a mrákoty se blížili. Bála se že omdlí a až bude Pavouk hotový s mouchami přijde sníst i jí. Vysát její tělo a nechat jen vyschlou skořápku. Děs jí sevřel srdce a nedostatek kyslíku konečně přinesl jejímu tělu mdloby, které mohly být brány jako vykoupení.

“Vstaňte slečno,” vzbudil jí hlas. Poděšeně otevřela oči a posadila se. Byla stále v parku, ale po sítích, mouchách a pavoukovi ani vidu. Před ní stál londýnský strážník s vysokou přilbou. “Tady nesmíte spát,” řekl přísným hlasem bobík. Byla stále tma. Musela usnout na lavičce, když si chtěla odpočinou. Takže to všechno byl sen, jen noční můra.
“Omlouvám se, asi jsem usnula,” řekla dívka stydlivým hlasem a vstala. Policista jí přísně a káravě pozoroval.
“Něměla by jste po nocích chodit sama,” řekl a rukou si přejel po velkém kníru pod nosem. “Není to bezpečné,” dodal s významným pohledem a hlasem plným výstrahy.
“Ano strážníku, dám si pozor.” Odpověděla dívka omluvným hlasem. “Nashledanou a dobrou noc,” dodala a poklonila hlavu. Pak se rychlým krokem vydala domů.
“Počkejte, doprovodím vás.” Řekl strážník a šel krokem vedle ní. Najednou natáhl ruku a něco sebral z její ramena. “Vypadá to, že si na vás během spánku začal pavouk plést síť,” řekl pobaveným hlasem a ukázal jí pavoučí vlákna, visící mezi jeho ukazováčkém a palcem. “Ještě, že jsem vás včas vzbudil,” dodal se zasmáním.