Dalas mi růži..

Nebylas tady a přece. Mám Tvou růži mezi rty a jsem zcela ponořen v přítmí.. Přemýšlím, jak jsi zmizela, když jsi se mnou ani nebyla. Kdo jsi? Ze Země..
- Mlčím, protože Tě nechci znát. Ale miluji Tě. Řekla tak, že jsem to slyšel a neslyšel.
- Jsi první a poslední. Nikoho jsem nikdy nepotkal a ani nepotkám, víš? Odpověděl jsem, aniž bych věděl, zda mě slyší.
- Jdi do hvězd a dej pokoj. Země není Tvůj domov, tak zmiz, odkud jsi přišel, vysypala na mne spoustu slov, jež zanikaly v mé neschopnosti všechny je doslechnout.
- Ona je pozemšťanka a já? Co já vím. Kdo mi to poví, když ne Ona? Zavrávoral jsem a téměř bych upadl, kdyby mě nezachytila soucitná soudnost. Soudnost, držící se mě nití, tenkou jako vlas.
- Poslyš, odejdu. Počkej, ještě jednu otázku a odejdu. Zoufale jsem se snažil dopátrat pravdy. - Kdo, si myslíš, že jsem? Dodal jsem tiše a otazník snad ani nebylo slyšet.
- Nebudu s Tebou mluvit, jo? Ne.. a padej, jo? Jo? Tak jo?
- Dobrá, když nevím kam, ale dobrá, jdu.. někam, jo, někam dál, co já vím.. otočil jsem se a přede mnou se otevřela tma. Jak se může otevřít tma? Tehdy jsem spatřil kruhovou clonu otevírajíci se dovnitř fotoaparátu a bylo mi to jasné. Otevírání tmy pro toho, jenž s růží ve rtech má odejít tam, někam, neznámo kam, sám, s tou růží vlastně není sám, docela sám s tou růží, teda ne sám, ale s růží..
Osaměl jsem ve tmě. Růži jsem neviděl. Držel jsem ji v zubech, protože byla to jediné, co mi ještě zůstalo. Neviděl jsem zhola nic. Růže voněla a snad neuvadla. Nesmí uvadnout. Budu ji hýčkat svým teplem v ústech. Napájet svým vlhkem. Dotýkat se jediného jejího trnu jazykem, jenom z boku, protože uvízl v mezeře zubů. Aspoň ji neztratím i když usnu v letu tmou někam dál. Dál a dál, protože zpátky se nikdy nestrefím. Tma je hustá a nekonečná. Dokdy budu takhle letět? Světlo se ve tmě jen tak nenajde a tma je a je a je a je a je a je a..
Vzbudil jsem se na téměř neslyšitelný tikot hodin. Tik, tik, trik, trik, trrrik.. Ozývalo se po stěnách v šeru místnosti. Oči jsem měl zavřeny. Uvědomoval jsem si postupně, kde jsem. Pokoj byl v starším domě, vysoký jaksepatří a ulicí pod okny projelo auto. Růži jsem v ústech neměl, jakpak bych ji tam mohl mít? Sen, pouhý sen.
Zaspal jsem ještě a vzbudil jsem se podruhé asi v sedm hodin. Na chodbě byla uklízečka a tekla voda. Abych se zvedl.
Umyl jsem se, oholil, oblékl, vzal přístroje a.. odešel ven. Pokoj jsem nezamkl, protože uklízečka zrovna projevila přání uklidit jej.
- Brý jitro, máme dnes den, bude pršet, odpověděla na můj pozdrav a dala se do práce.
Vyšel jsem na mokrý chodník a řekl jen tak pro sebe:
- Už prší.. a bude celý den, že ano?
Na chodníku ležela růže. Bílá růže. Ta ve snu měla barvu, ale jakou barvu? Neznal jsem její barvu - nikdy ji nespatřil, letě v naprosté tmě. Hned jsem si nevzpomněl na sen a přišlo mi to podivné, proč teď a tady a zrovna růže leží přede mnou. Pak mi došlo, že já měl růži v ústech.
Najednou jsem jazykem nahmatal mezi zubama něco. Píchlo.
- Ach, trn!
Zvedl jsem kvítek ze země a.. měl na stonce ranku po vylomeném trnu..
Byla bílá. Tvoje růže.. Má růže