Jim

Jim byl prosťáček. Vesnický idiot. Jeho chování i vzhled v lidech vzbuzovaly posměch. Postavu měl jak žába. Hubené ruce a nohy doplňovalo podivně vypoulené břicho. Kaštanové vlasy měl rozcuchané do tvaru vrabčího hnízda. Vše završoval nepřítomný pohled blbce. Říkalo se o něm spousta věcí. Že zabil své rodiče a zbláznil se. Povídalo se, že je výsledkem zvrácené lásky dvou sourozenců. Pomluvy a klevety.
V Greenweedu byl Jim známou postavičkou. Ale nebyl jediný divný jedinec téhle vesnice.
Můj bývalý nadřízený, kapitán Doug Weid, říkal: „ Tady žijí jenom samí podivíni a degenerovaní blbci.“ pak si zapálil jointa a uvelebil v křesle jeho kanceláře místní policie.

Je tomu již osm let, co došlo k těm památným událostem. Jim začal tropit podivnosti. Začal se stále častěji motat kolem místního hřbitova. Ten byl na nejsevernějším konci vesnice, která byla živa z pěstování pšenice.
Pšeničná pole byla všude kolem. Každý dům měl své pole. Greenweed byla poměrně velká a soběstačná vesnice. Vlastní policie, několik obchodů a hospod. Rozlehlou vesnicí ale vedla jen prašná cesta, asfaltová silnice se sem nedostala. Domy stály daleko od sebe a ves tak působila tiše. Jak byly domy daleko od sebe, měli i lidé k sobě velmi daleko. Panovalo tu nepřátelství a závist. Když se třeba někomu povedla úroda víc než jiným, stalo se, že mu jí nějaký závistivec podpálil. Do hospody si nechodili chlapy popovídat, ale spíš jen poprat.
Hřbitov svou negativní podobou do vesnice výborně zapadal. Byl obehnán kamenou zdí porostlou mechem. Uprostřed hřbitova stála prastará vrba. Nikdo neví, jak je stará a říkají jí „strážkyně mrtvých“. Kolem ní jsou roztroušeny hroby. Nové, starší a staré několik desetiletí. Hodně z nich je poničených. Vyrvané náhrobky, skopnuté kamenné kříže. Tráva tu dorůstá do výše kolen. Hrobník své území příliš neudržuje. Většinou tu panuje bezvětří a teplota je nad pětadvaceti stupni. Ticho tu přerušují jen občasní návštěvníci, příbuzní pohřbených a někdy, jako třeba dnes, je pohřeb. Hrobník pohřbil mladou dívku ještě ráno. Byla osamělá, na pohřeb nikdo nepřišel.
Avšak už chvíli po tom se začal kolem motat Jim. Nejprve párkrát nesmyslně obešel hřbitov a pak se odvážil vstoupit. Spolu s ním vstupní brankou vešli i dvě staré babky. Když je míjel blázen Jim, ošklivě se ušklíbaly. Vypadaly jak staré ropuchy. Jim si to zamířil k novému hrobu mladé dívky. Jeho rozklimbaná chůze a roztažené ruce působily maniakálním dojmem. Měl dokořán otevřenou pusu a oči. Došel k hrobu a začal hrabat čerstvou zeminu. Byl rozkročen a rukama hrabal jako pes hledající svou schovanou kostičku. Byl svou činností úplně zabrán. Dvě staré babky, ošleháné stářím a hříchy, ho zahlédly.
„ Pomoc! Pomoc! Hrabe hrob.“ křičela šíleně jedna.
„ Nech mrtvé na pokoji úchyláku!“ nadávala druhá.
Z hřbitovního domu vyšel jeho obyvatel. Hrobník byl téměř dva metry vysoký a vypadal jako golem. Nad bodavě naštvanými panenkami očí se mračilo téměř srostlé a husté obočí. Hrozivý dojem umocňovaly ruce velké jak talíře, které držely lopatu. I s lopatou se golem rozběhl k Jimovi.
„ Hej, co tam děláš?!“ křikl hrobník.
Z dálky se mu ozýval Jim. „ Já musím, já musím.“
„ Já ti usekám pazoury!“
Jim se polekaně podíval na blížícího se muže a dal se na útěk. I přes jeho směšné pohyby byl dost rychlý a po chvilce zmizel za kamenným plotem hřbitova.
Hrobník funěl a nadával.
„ Měl jste ho chytit.“ sykla jedna z bab.
„ Starejte se o sebe bábo.“ utřel ji naštvaný hrobník.
Báby se zatvařily kysele a kráčely pryč.

I když byl Greenweed jen vesnicí, brzy se odehrál další pohřeb. Jim byl opět nablízku. Počkal až těch pár lidí, co přišli na pohřeb mladé dívky, odejdou. Dnes pršelo a to dost hustě. Jim, který byl promočený na kost, vešel odvážně na hřbitov. Půda pod nohama se měnila v bláto a vrána na zdi něco podle krákala. I přes mokro začal Jim hrabat. Bláto se mu zarývalo pod nehty. Pospíchal, mohutně oddechoval a sípal únavou. Za zády se mu objevil mohutný stín.
„ Co tu do prdele děláš? Před týdnem jsem tě vyhnal a jsi tu znovu?“ ptal se jízlivě hrobník. Jim neodpověděl, nikdy moc nemluvil a pokračoval v hrabání. Dostal ránu do zad. Popadl dech a pokračoval v hrabání.
„ To snad není pravda. Varování ti nestačí?!“
„ Já musím. Já musím.“ opakoval beznadějně a rozplakal se.
Chtěl hrabat. Musel hrabat.
Hrobník ho popadl za špinavé triko a praštil s ním o zem. Jim byl zbit. Plakal a šeptal:“ Je už pozdě.“ Odcházel zmlácený, zmatený a hlavně zklamaný.

Jim chodil po vesnici a nechápal, proč se mu všichni smějí. Nikde nebyl vítán. Vlastně ani nevím, kde přespával. Jen si pamatuju jak procházel zmateně hlavní ulicí a lidé na něj házeli zkažená vajíčka. Jen tak pro zábavu. Bolí mne u srdce, když si na to vzpomenu. Chtěl jsem ho vzít k nám, ale má první žena to zakázala. Ještě, že jsem tu bezcitnou mrchu zanedlouho vykopl z baráku.
Třetí úmrtí za tři týdny působilo divně, ale tak to někdy chodí. Jim se tentokrát blížil optarně, a na hřbitov vlezl přes plot. Zamířil k čerstvě zasypanému hrobu. Nic si nevšímal lidí pohybujících se po hřbitově. Dnes jich tu bylo dokonce deset. Staří lidé, co nemají nic na práci. Patrně si šli obhlédnout své budoucí bydliště. Jim klimbavou chůzí procházel mezi hroby a prodíral se trávou. Měl strach. Dostal se k hrobu a chtěl začít s hrabáním. Hrobník však na něj opět čekal s lopatou v ruce. Jim zůstal stát jako opařený. Pak zahlédl u východu ženu ve středních letech jak na něj mává, aby šel k ní. Rozběhl se a díval se na její usmívající tvář. Byl hloupý a tak nepoznal, že je to přetvářka. Jak k ní doběhl, chytla ho za ucho a silně tahala.
„ Tady je. Mám ho!“ křičela na hrobníka. Její usmívající tvář nyní měla rysy odporné falešné čarodějnice.
Hrobník čapl Jima za ruku a začal s ním mlátit o zeď. To už byli u branky shromáždění ostatní návštěvníci hřbitova. Pohled na týrání mladého hocha je činil šťastnými.
Štěstí, možná až nadpozemské, přivolalo Jimovi pomoc. Kolem hřbitova šel strážník Brick, jeden ze dvou zdejších policistů.
„ Co to má znamenat? Okamžitě ho přestaňte mlátit!“ nařídil hrobníkovi. Ten si odplivl a Jima pustil. Chlapec brečel a šeptal: „ Je už pozdě.“
„ Na co je pozdě?“ ptal se ho Brick.
„ Je pozdě.“ zněla odpověď. Víc Jim neřekl.
„ A co vy tady tak čumíte, vidláci?“ zeptal se směrem k přihlížejícím strážník. Dav se rozešel, přičemž si něco čumilové brumlali.
Jim utekl. Hrobník vše vylíčil Brickovi.
„ Dobrá, vždy, při každém pohřbu, tu budu hlídkovat.“ slíbil strážník, aniž by tušil, že to bylo pro celý příběh zásadní.


„Co to píšeš?“ ptal se mne poručík Perrish.
„ Jen sepisuji Jimův příběh. To co se stalo před osmi lety.“
„ O tom jsem četl ve spisech.“
„ Od té doby beru některé věci jinak. Člověk by měl jeden druhému více naslouchat.“
„ Brick naštěstí naslouchal.“ řekl Perrish a měl naprostou pravdu.
Znovu jsem se ponořil do vzpomínek na dobu, kdy jsem ještě nesloužil. Brick byl chlap ve středních letech a byl jeden z mála opravdu čestných lidí v Greenweedu.

Vím, že Brick měl jisté podezření a když zemřela další mladá dívka, měl zamotanou hlavu. Něco mu však unikalo.
Byl pohřeb. Hrobník zasypal hrob a společně se strážníkem hlídkoval. Opět panovalo bezvětří a čas jakoby stál. Brickovi byl hrobník nepříjemný. Nejen chováním, ale i pachem. Šla z něj cítit smrt.
„ Baví vás ta práce? Jste v konatktu jen s mrtvými, jste sám a jste lidem odporný.“ zeptal se strážník, tak trochu aby řeč nestála.
„ Neumím si představit lepší práci.“ řekl naprosto vážně hrobník.
Stáli u hřbitovního domu a hleděli vpřed. Na druhé straně si všimli vykukující hlavy. Patřila Jimovy. Ten pozorovatele také viděl, ale nakonec mu to nedalo a plot přelezl. Běžel k čerstvému hrobu a hrabal. Hrobník a policista ho následovali.
„ Já musím, já musím.“ opakoval hoch.
Hrobník ho začal škrtit.
„ Sakra pusťte ho. Jste normální?!“ zařval Brick. Hrobník nemusel odpovídat, jeho pohled byl plný nenormálnosti.
Jim opět hrabal. Tentokrát ho chytil Brick a dal mu menší facku. Hoch na něj vrhl nenávistný pohled, který se posléze měnil ve vyčítavý a nakonec v bezradný. Chlapec se rozbrečel. „ Je už pozdě.“ vzlykal hrozivě. Brick se cítil hrozně. Jima nechápal, hrobníka nenáviděl a žral ho pocit, že mu něco uniká. Hrobník odešel do svého domu. Brick Jima pustil. Ten stále plakal a houpavou chůzí opouštěl hřbitov.

Někdy si představuju, jak Jim zaleze do nějaké své skrýše a tam pláče. Opět bylo pozdě, opět nedokončil svůj úkol. Pláče nad hrůzou života, zlostí lidí a nevraživostí Greenweedu. To si asi jen namlouvám, jeho inteligence toho nejspíš nebyla schopna.
Brick se také trápil. Čtyři mrtvé dívky za měsíc. Ani jedna nezemřela násilnou smrtí. Nevýhodou té doby bylo, že se nedělaly pitvy a tak když lékař konstatoval smrt, šla mrtvola rovnou do země. Byly to osamělé dívky z neúplných rodin. Všechny chtěl vyhrabat ten blázen Jim. Je snad on tím viníkem?
Přišel desátý říjen a byl to den, kdy se vše vysvětlilo. V Greenweedu panoval podzim a cesty byly pokryté listím. Dokonce i foukal vítr. Vyjímečný den pečetil i jeden pohřeb. Brick byl na místě. Hrobník sic velký drsňák, působil nervózně. Mnul si ruce a rozhlížel se kolem dokola. Hledal Jima. Brick něco tušil a na pomoc mu přišel Doug Weid, v té době ještě obyčejný strážník. Na hřbitov přišlo i pár pozůstalých i zvědavců. Za pár chvil začalo představení.
Jim nepřišel, Jim přiběhl. Křičel. „ Já musím, já musím! Rychle!“
Hrobník ho chtěl zastavit, ale Brick jej zastavil. Pak udělal rozhodnutí.
„ Dougu, pomož mu.“
„ Cože?“ Doug se vyjeveně podíval na svého kolegu.
„ Kopej, hned! A pan hrobník bude kopat s tebou.“
Doug už vzal lopatu a kopal. Jim kolem skákal a nabádal k rychlosti.
Hrobník, i když neochotně, se musel přidat.
„ Něco mi totiž dochází. Pan hrobník byl u všech těch mrtvých dívek první.“
„ Co tím chcete říct?“ vztekal se kopající hrobník.
Jim pomáhal rukama. Zemina mizela a napětí stoupalo.
„ Všechny dívky žily sami nebo měly jen hrstku příbuzných. Byly důvěřivé, a jak by mohly tak mladé dívky zemřít jen tak? S lékařem jste přátelé, že ano?“ Brick cítil, že rozkrývá pravdu, zatímco Doug odkrývá hrob.
Hrobník už jen stál a vražedně zíral na Bricka. Ten vytáhl zbraň.
Pak přišel šok. Zaslechli klepání. Z hrobu. Velmi naléhavé a divoké. Jim se radoval. Doug odhrnoval hlínu.
Přihlížející se zděsili. Někteří dokonce utekli, jakmile klepání znělo ještě naléhavěji.
Hrobník zvedl lopatu.
„ Ani se o to nepokoušej nebo ti udělám díru do panděra.“ varoval Brick a hrobník odhodil lopatu a dřepl na zem. Věděl, že je usvědčen.
Doug odkryl rakev a otevřel ji. Tam ležela, s vytřeštěným pohledem a bledým obličejem skřiveným hrůzou, živá dívka. Na rukou už neměla nehty. Ty byly zaryté do výka od rakve. Pár lidí kolem omdlelo, jen jedna žena se k dívce vrhla.
„ Sestřenko! Sestřenko milovaná.“
Jim se usmíval. Konečně to stihl.

Když bylo po všem, Brick si ho vzal stranou.
„ Jak si o tom věděl?“
Jim se na něj hloupě díval.
„ Proč si k rakvy běžel, až když byla zahrabaná?“
„ Já mít strach. Hrobník zlý.“ Jim odpověděl,ale ani na chvíli neshodil ze sebe ten výraz idiota.


„ Dost neuvěřitelný příběh.“ řekl poručík Perrish.
„ Spíš je neuvěřitelné to, že zemřely čtyři dívky. Ten hrobník měl rád mladé holky. Vybral si ty osamělé a chtěl je zneužívat. Pomohl mu dost ten doktor. Nacpal dívkám nějaký jed a ten u nich vyvolal apatii. Pak si mohli oba užít. Jed však dívkám téměř zastavil srdce. Oba zpanikařili, doktor to byl dost mizerný a tak je hrobník pohřbil. Za živa. Dívky se probraly asi až v rakvy.“
„ Doktora i hrobníka oběsili, ale co ta zachráněná dívka?“
„ To jsem ti nechtěl říkat. Mělo to skončit pozitivně. No, pravda je taková, že už do konce života nepromluvila. Odvezli jí do nějakého sanatoria a už jsem o ní neslyšel.“
„ Co Jim?“
„ Lidé se mu už nesmáli. Už se ho báli a nakonec ho z vesnice vyhnali.“
„ Greenweed bylo vždycky hnusné místo plné degenerovaných blbců.“