Tanečnice

(http://www.youtube.com/watch?v=23McWjiZXeY)

Tanečnice

"Ahoj, já jsem Lenka" ozval se lehce pisklavý hlásek přímo přede mnou. Tupě jsem zamžoural zpoza půllitru. Seděl jsem v baru, bokem od lidí a snažil si právě vylít mozek z hlavy. To, že by se v baru mohla objevit taková kočka a ještě se mnou mluvit, bylo asi tak pravděpodobné, jako že se obě půlky Koree dohodnou na míru.

"Radim, těší mě. Myslím." vykoktal jsem ze sebe. Roztáhla rty do širokého úsměvu.

"Taky myslím, dáš si panáka?"
"No, už jsem jednoho nebo tři měl, takže rád." Hlavou mi sice letělo, proč mám tendence chtít být vtipný, když to stejně vyzní trapně, což se mimochodem právě dělo, ale ona to vzala se stoickým klidem. Nejspíš. Za chvíli se vrátila se dvěma panáky nejlepšího učitele angličtiny, Jima Bima. O půl lahve později mi už bylo o trošku víc jedno, proč za mnou přišla. Tempo bylo příliš zběsilé a mně se fakt nechtělo přestávat.

Musel jsem uznat, že fakt vypadala dobře, čehož jsem si všiml ještě za relativně střízliva. Byl to typ takové té metalové princezny s černými vlasy a tmavě podmalovanýma očima, což nemusí sednout každému. Mě však fascinovala ta aura kolem ní. Bylo to takové to charisma, které pro mě musí žena mít, aby mi byla sympatická.

"Co tě vlastně přivedlo do tohohle pajzlu....chci říct luxusního podniku?" Převážila má zvědavost, která by se dala stejně snadno chápat jako neomalenost.
"Tak trošku moje zvědavá povaha."
"Zvědavost?" pravil jsem trošku zaraženě.
"To víš, hledám tu někoho, kdo dívce dokáže zpříjemnit večer." pronesla rozpustile. Bůh ví, že se mnou v pití držela slušně krok, takže měla taky nakročeno k zítřejší kocovině. O to víc jsem mohl počítat s tím, že bude upřímnější.
"A jakým způsobem by si dívka přála zpříjemnit večer?"

Naklonila se ke mně a zašeptala mi do ucha několik věcí, o kterých jsem do teď buď jenom slyšel anebo viděl na internetu, ale rozhodně jsem o nich nepředpokládal, že si je zkusím. Se ženou.

Barman začal pomalu obcházet hosty kvůli platbám. Moje kreditka se zase o něco víc prohla. Sedli jsme do taxíku a já navrhl, ať jedeme ke mně. Ona to však rezolutně odmítla. Prý má u sebe doma všechny potřebné věci a navíc je to blíž, což mi přišlo jako dobrý argument.

Za pár minut už mě vedla chodníčkem k domu, kousek za městem. Nepleťte se, ono když žijete v hlavním městě, tak najít ten správný bar podle vaší ponuré nálady dá práci. Co na tom, že je hodinu jízdy od vašeho domu a na opačném konci města. U ní jsme byli sotva za patnáct minut.

Dům měl takovou tu plíživou noční atmosféru, ale asi jako každý, který leží prostě kousek od lidí a v noci se v něm nesvítí. Na druhou stranu před nedávnem prošel nějakou renovací. Co mě trošku víc zarazilo, byla zamřížovaná okna.

"Ty tu nemáš moc bezpečno?"
"Ale párkrát jsem měla problémy s nezvanými hosty. Tak jsem musela udělat pár opatření." řekla trošku nepřítomně. Asi z té cesty a pomalého vystřízlivění.

Její domov byl zařízen vkusně, ale vlastně jediné, co jsem viděl byla předsíň. Sotva za mnou zavřela dveře a vrhla se na mě. Vrazila mi horký polibek. Opětoval jsem ho, ačkoliv jsem si nebyl jistý, co se se mnou najednou stalo. Když přijdete někam, kde lidé bydlí, vždycky je tam cítit taková ta atmosféra "tady někdo žije". Jenže v tomhle domě prostě bylo mrtvo. Nezměnilo to ani vybavení bytu, které spíše možnost pohodlí domova jenom simulovalo.

"Pojď nahoru." řekla pomalinku. Mozek se mi zase přesunul do kalhot a já si přestal atmosféry všímat. Šel jsem za ní do místnosti, ze které se vyklubala koupelna. Začala napouštět vanu.

"Prosím, až po tobě. " Shodil jsem ze sebe šaty a vklouzl do vany. Voda byla příjemně horká a alkoholové opojení tak o malinko ustoupilo. Ona však zůstavala stále oblečená. Pokynul jsem na ní prstem, ale zůstala stát na místě. Její výraz v obličeji se jako kdyby změnil. Najednou měla chladný a vypočítavý pohled. Vana byla plná sotva ze tří čtvrtin, ale mně se nechtělo moc čekat na to, co bude dál. Byla však rychlejší. Z poličky lehkým pohybem shodila zapojený fén.

220 ze zásuvky standartně nezabijí hned. Smrt nastává po zhruba minutě. To, co lidí zabíjí, je paralýza. Jakmile tělo dostane elektrický šok, nervová zakončení se stáhnou a stejně tak i svaly. Působí to tedy bolest, a vy s ní nemůžete nic dělat. V kombinaci s alkoholem jsem byl po deseti vteřinách v bezvědomí.

Probudil mě prudký políček do tváří. Tělo mě bolelo, ale co bylo horší, nemohl jsem vstát.

"Ani to nezkoušej, víš jak dlouho mi to trvalo, než jsem tě dostala na ten stůl?" ozvalo se mi zpoza zad.

Byl jsem připevněn ke starému lékařskému stolu nebo něčemu, co to silně připomínalo. Na zápěstí jsem měl upevněné visacím zámkem provizorní pouta z řetězu, který vedl pod stolem od jedné ruky ke druhé, takže pohyb byl minimální. Nohy jsem měl přikurtovány jakýmsi mixem lepící pásky a igelitové folie. V čem jsem měl jistotu, určitě jsme už nebyli v koupelně.

"Takhle jsem si to nepředstavoval. Nechceš mi říct co se děje?"
"Nechci, zlatíčko." špitla a s těmi slovy mě udeřila do rozkroku. Vydal jsem ze sebe dlouhé zavytí a do oči mi hrkly slzy. Nejsem hrdina a nikdy jsem nebyl. Ostatně pochybuji, že by málokterý "macho man" ustál takový úder. Na to, že měla dohromady tak 65 kilogramů váhy, to byl úder vskutku solidní.

"Ty pláčeš? To mě mrzí." řekla.

Neměl jsem ani silu odpovědět. Hlavou mi proletěl celý dnešní den. Jak jsem se pohádal s klienty v práci. Jak jsem se izoloval od ostatních. Jak jsem věřil, že se dnes v noci na mě usmálo štěstí. Jaký jsem to ale naivní idiot. Tohle asi ani nepřežiji.

"Neboj potrvá to ještě chvíli" špitala rozpustile "a ne že mi upadneš zase do bezvědomí!"

Vychrlil jsem proud nadávek, protože mě nic duchapřítomějšího nenapadlo.

"Ale fuj, to jsi gentleman? Už jsem tu měla větší drsňáky. Neboj není to moje poprvé."

Jindy by se mi ten dvojsmysl líbil, ale nyní mi to přišlo minimálně zvrhlé.

"Víš co se teďka stane?"
"Pustíš mě a řekneš mi, že to byl vtip?"
"Na mrtvý maso jsi docela zábavný."
"Dík, mám to po otci."

V jejím již tak bláznivém chování se něco změnilo. Najednou ztuhla. Trvalo to asi vteřinu. Zmínka o někom, kdo ji evidentně ublížil.

"To byla chyba. Radime." Otočila se zpět do místnosti a něco vytahovala. Snažil jsem se tam nahlédnout, ale stála přímo ze mnou, takže i kdybych zvrátil hlavu sebevíc, stejně bych na ní neviděl.

Něco nesla za zády. Držela to v jedné ruce, takže to nemohlo být moc těžké. Jak se pletu, mi bylo jasnější po pár vteřinách.

"Je mi líto, není to nic osobní, ale jsi chlap." zašeptala. Naklonila se ke mě a její vlasy mi tak padly do obličeje. Dostal jsem poslední polibek.

Poslední co jsem v životě viděl byl pramínek jejich černých vlasů. A zednické kladivo, které se mi velkou rychlostí řítilo do obličeje.

**************
Restaurace, den poté.

"Dobrý večer, slečno. Smím tě pozvat na něco k pití?."
"Ráda, měla jsem děsný den. Mimochodem, jmenuji se Lenka."