Z nebe štěstí

Vstoupil jsem do autobusu, který měl být mým útočištěm po další 2 hodiny a nahlásil řidiči cílovou stanici mého putování. Ten se ušklíbl, zamumlal něco v tom smyslu, abych si tam dal pozor na kapsy a sdělil mi částku. Vyvalil jsem oči, ale raděj taktně pomlčel a vylovil z peněženky příslušný obnos.

Za chůze k volnému dvousedadlu mě napadlo, že doprava čím dál víc zdražuje a litoval, že mě nenapadlo jet stopem. Bylo by to levnější a snad i příjemnější. Tady na mě hledí jak na mikuláše v červnu. Musím přiznat, že se oblékám trochu extravagantněji, než je zdrávo, ale na tu ženu, kterou zaregistrovalo mé trénované oko, sedící úplně vzadu v rohu prostě nemám. Byla celá v černém. Černý plášť, černé kožené kalhoty a takový zajímavý klobouk. Tváří se jako by měla něco za lubem. Jakoby skrývala nějaké tajemství.

Plácnu sebou o pár míst dál, než jsem původně zamýšlel a sedím vedle té černé neznámé. Pozdravím lehkým kývnutím hlavy a poposednu si do druhého rohu zadních sedadel. Černá dáma se zavrtí a zvedne ze země kabelku, na kterou jsem jí nejspíš šlápl. Položí ji vedle sebe a zahledí se z okna. Já, jakožto slušný člověk se chci omluvit, ze tu nepříjemnost, jenže ona mi nedá příležitost. Jakmile na ni zasvítí sluníčko, zašklebí se a bleskovým pohybem ruky zatáhne rudé závěsy. Hned na to vytáhne z kabelky nějakou černou krabičku. Co to je? Pomyslím si a nenápadně natáhnu krk, abych viděl, co to má za tajemství. Je to pudřenka se zrcátkem. Po otevření jí spadne čelist. Kulaté zrcátko je na dvě půlky! Já si říkal, že něco křuplo, když jsem procházel. Budeme mít oba asi 7 dnů smůlu, nebo jak to říká ta pověra.

Chci se omluvit, ale černá dáma mě umlčí ledabylým mávnutím ruky v černé, nejspíš kožené, rukavici a zkontroluje v těch zbytečkách svůj make-up. Ten je pro mě mimochodem strašně úchvatný. Světlá pleť, rudá rtěnka a tmavě orámované oči. Ani bych neřekl, že je to žena, ale upírka! Stačí ještě pootevřít ty rudé ústa a snad uvidím i abnormálně velké špičáky.

Bohužel, nic takového neudělala. Jen si mírně přepudrovala tváře světlým pudrem a znovu se zahleděla z okna na ubíhající krajinu. Strašně by mě zajímalo, jestli je opravdu ten upír. Vypadá opravdu tak, jak já si upíry představuji a jak jsem o nich četl. V černém, bojí se slunce, povýšená a neskutečně krásná. Ještě zjistím, že v té kabelce má lahvičku s krví nevinné oběti ke svačince a fakt nemám slov.

Musím se jí na to zeptat, nebo si to budu do konce života vyčítat. Že jsem potkal upírku a ani s ní nepoklábosil. Pokud to teda ta upírka je, nesmím se unáhlovat. Odhodlám se a znovu ji oslovím: „Promiňte madam, můžu se vás na něco zeptat?“ Tak tohle je fakt to nejlepší co mě napadlo. Očekávám že odpoví ve stejném stylu, něco jako: jistě mladý pane a celkem se trefím ovšem jen v tom oslovení. Zbytek mě poněkud vyvede z míry. „Můžete mladý pane. Očekávám, že mě chcete pozvat na skleničku, abyste odčinil tu mou pokaženou pudřenku.“ No, očekává špatně, nic takového mě nenapadlo. Úplně mě zaskočilo, s jakou samozřejmostí to řekla. Vždyť ani nevím kam jede. Jako by mi četla myšlenky, dodá: „Jedete také do Prahy, nemýlím-li se?“

Já netušil, že upíři umí číst myšlenky, nikde jsem o tom v absolutně seriózních knihách žádnou zmínku neviděl. Neměl bych na to teda myslet, honem, co povím? „Ano, jedu tam, ale ..“ „Tak co takhle kavárna Julie? Je to kousek od Václavského náměstí a mají tam výborné koláčky a kafe, stačí jen na chvíli, jestli něco máte.“ Přeruší mě. Tak to vypadá, že mě ukecala. Stejně je divné, že takového chudáka, jako jsem já, pozvala taková kočka jako je ona. „Vaše přání je mým rozkazem a času mám požehnaně.“ Vysoukám ze sebe.

Za hodinu jsme konečně v Praze a vystupujeme na Václavském náměstí. Ona sebevědomě vystoupí z autobusu a vyrazí do jedné z postranních uliček. Já jako pejsek, klusám za ní, aby mi neutekla.
Po nekonečně dlouhých minutách ticha se objevujeme na Václavském náměstí. Pohlédnu na svou novou známou a s otázkou v očích ji sleduji a čekám na jakou stranu zamíří. Zamíří napříč přes Václavák a já jsem jí v patách. Po chvíli už vidím velký nápis Julie na menším domečku s pěkným obloukovitým vchodem.

Předběhnu ji a galantně jí otevřu dveře, aby se neřeklo. Usměje se na mě záhadným úsměvem a vpluje dovnitř. Posadíme se úplně do zadní části lokálu a počkáme až nás obslouží. Přijde k nám menší, podsaditější žena v indigových šatech. Drží na ní tak tak a vypadá to, že každou chvíli prasknou a knoflíčky, se rozletí kolem. Přikrčím se, jako bych čekal ránu pěstí (v tomto případě ránu knoflíků, což taky pěkně bolí), ale naštěstí se nic nestane. Objednáme si kávu. Ona černou bez cukru a mléka, já si poručím ode všeho trochu. Když servírka odejde, otočím se na svou společnici a zeptám se. „Proč jste mě zavedla zrovna sem?“ „Mám to tu nejraděj.“ Odvětí prostě a prohlédne se okolo. „Za tu dobu, co jsem tu nebyla, se nic nezměnilo.“ Dodá ještě. „Smím se vás na něco zeptat?“ Odhodlám se vyslovit tu otázku, která mě pořád sžírá. „Smíte.“ Přitaká. „Víte, říká se mi to strašně trapně a nevím odkud začít. Vy… vy mi prostě připomínáte upírku. Jste pro mě úplné ztělesnění téhle bytosti. Vím, říkáte si, že jsem cvok, ale já věřím v nadpozemské bytosti.
Něco málo jsem o upírech sice přečetl, a narazil na to, že byli vyhubeni, ale myslím, že stále někteří jedinci přežili. A vy mi opravdu připadáte jako jedna z nich. Omlouvám se, jestli jsem vás urazil, ale musel jsem se zeptat.“ Dostal jsem ze sebe a čekal na její reakci.

K mému překvapení se zasmála. Smála se tak, že se mi zježily všechny vlasy na zátylku. Byl to povýšený smích plný hrdosti a vyvolával ve mně pocit, že se zmenšuji a ona je čím dál tím víc větší a větší. Přestala se smát a mé divné pocity ustaly. Okolo bylo najednou takové ponuré ticho. Dál už jsem nic neříkal a uraženě se věnoval své kávě. Ona vypila svou kávu podstatně dřív a objednala si ještě tři trubičky. Netušil jsem, že taková krásně tvarovaná žena nemusí držet drastické diety. V poslední době jsem narážel na samé přípravky na hubnutí a viděl nemálo žen při těle. Hleděl jsem na ni, jak labužnicky se do jedné zakousla a pomalu vychutnávala tu chuť. Pocítil jsem touhu se na ty trubičky taky vrhnout, jelikož sladké miluji, ale ovládl jsem se. Celou tu dobu jsme seděli potichu a prohlíželi si okolí.

A že bylo na co koukat. Po ulici, na kterou bylo vidět z okna kavárny chodila spousta zajímavých lidí. Třeba cizinci s tmavší pletí, ti mě zaujali nejvíce.

Když dojedla třetí, už jsem měl celé kafe v sobě, načež došla servírka a zeptala se, jestli máme ještě nějaké přání. Jelikož byl lokál prázdný, tak prohodila s mojí společnicí pár slov.

Napadlo mě, že ta dáma vedle mě tu bývala asi častým hostem, než odjela do Londýna, jak jsem se dozvěděl z jejího vyprávění. Pochvalovala si tamní módu a muže. Byli to asi velcí romantici. Vyslechl jsem, že se zalíbila dokonce dvoum. Jeden jí chodil zpívat pod balkón hotelu, ve kterém byla ubytovaná a druhý jí posílal básničky společně s růží. Jak romantické.
Tohle by mě nikdy nenapadlo. Ovšem téhle dámě, bych splnil vše, na co by jen pomyslela. Hýčkal bych si ji, opatroval a žárlivě střežil před ostatními. Jak to s těmi muži dopadlo, jsem se nedozvěděl, protože jsem se zasnil. Jaké by to asi bylo žít s touhle oslnivě krásnou a hrdou ženou?

Nějaký vystrašený a naivní hlásek v hlavě mě nabádal, abych to ani nezkoušel, že je to určitě upírka a vysaje mi krev, jenže ten druhý, ten, který byl tvrdohlavější, chtivější, lstivější a silnější druhý hlásek docela zapudil. A tak se stalo, že jsem zaplatil útratu za nás oba a pozval tu krásnou ženu na procházku do parku. Souhlasila.

V parku bylo krásně, svítilo slunce, kytky kvetly, vzduch voněl, skvělá romantika. Pochodovali jsme sem a tam a bavili se o různých věcech. Stala se pro mě skvělou přítelkyní, někoho takového, jako ona, jsem ještě nepoznal. Najednou mě napadlo, že za někým nebo něčím určitě do Prahy přijet musela. Jenže za čím?

Nenechal jsem se tou otázkou sžírat, a tak jsem se na rovinu zeptal. Odpověděla něco v tom smyslu, že se vrátila do rodného města, jelikož v Londýně se jí moc nelíbilo. „Jakto?“ Podivil jsem se. „Přítelkyni v kavárně jste povídala, jak to tam bylo skvělé, ne že bych vás poslouchal, ale tak co se dalo dělat.“ Dodal jsem, když se na mě po první větě zamračila. „Víte, oni ti lidé v Londýně, jsou strašně staromódní a také pověrčiví.

Když uvidí člověka celého v černém, ještě s takovým obličejem, jaký mám, tak si pomalu myslí, že narazili na upíra. Ostatně, vy jste si to taky myslel, nemám pravdu?“ Otázala se. Hleděla na mě těma svýma temnýma očima a já nevěděl, kam s těma svýma uhnout, aby se naše pohledy nestřetly. „Víte, já se o upíry tak trochu zajímám, přečetl jsem všechny knížky, které jsou v téhle zemi a ještě několik na svých cestách. A vy jste mi popravdě učarovala nejen svým vzhledem, ale také svým počínáním, nesmíte mi to mít za zlé.“

Tak a je to venku. Teď se mohou stát dvě věci. Jestli je to opravdu upírka, zabije mě. Jestli je jen člověk, uraženě odejde. Upřímně řečeno, nepřál bych si ani jeden z mých nejspíš správných nápadů. „Mladý muži, nešli bychom zase někam jinam? Už jsme to tu obešli nejméně třikrát.“ Překvapila mě svou odpovědí. Vyjeveně jsem na ni hleděl. „A kam byste chtěla jít? Vlastně, my jsme se ještě ani nepředstavili. Já jsem Raul Perel. Jak vy madam, smím-li to vědět?“ Zeptal jsem se jí a čekal až odpoví. Doufal jsem, že bude mít jméno stejně tajemné jako je ona. „Jmenuji se Maud.“ Řekla pomalu. To je teda jméno, takové zvláštní. Asi to s tím jménem neměla moc jednoduché v životě. Všimnu si, že mě pozoruje a raděj odvrátím hlavu.

„Vím, na co myslíte, ano, bylo to těžké, ale už jsem si na to jméno zvykla.“

„Je to, to nejkrásnější jméno, jaké jsem kdy slyšel.“ Řekl jsem popravdě.

„Takže odteď si budeme tykat?“ Optal jsem se po chvíli a odhodlal se jí pohlédnout do očí. Ty jí jakoby změkly. Pomalu, jako zdráhavě, kývnula hlavou.
Už neměla v obličeji tu tvrdou masku. Zdálo se mi, jako bych nahlédl pod její skořápku a ta skořápka jakoby pod mým pohledem praskla.
Najednou jsem viděl v jejích očích mnohem víc, než kdy jindy. Leskly se jí a já se v nich utápěl jako kdybych měl přivázanou nohu k balvanu a pomalu klesal na dno hluboké, temné tůně. Bylo mi horko, celý jsem se potil.To jsem nikdy nezažil.

Podal jsem jí ruku na tykání a jemně ji stiskl. Při doteku mnou projel menší elektrický náboj. Nepustil jsem ji. Nechtělo se mi. Najednou jako by se ke mně naklonila. Zdálo se, že chce polibek. Přistoupila ke mně ještě blíž a já cítil její dech na svém krku, byl jsem o něco vyšší to jo. Musel jsem se trochu sklonit, ale než jsem to stačil učinit, táhla mě do postranní uličky.

Cítil jsem, že se chvěje vzrušením. Zdálo se, že má strašnou chuť, je natěšená a nejspíš, ano, tohle dělá asi po dlouhé době, je nejistá. Já sám byl na pokraji touhy a zdráhání. Nevěděl jsem, co mám dělat dřív, jestli se zajímat o ni, nebo o sebe.

Ani jsem se nenadál a už jsem byl opřený o stěnu a ona si pomalounku stoupala na špičky a po cestě k mým rtům se svými rty jemně dotýkala mojí kůže.
Ta skoro až vibrovala. Zavřel jsem oči a čekal, co bude. Opatrně, jakoby nerozhodně položila své rty k mým.
Chvíli jsme se jen vzájemně testovali ale pak už to přešlo v zuřivé líbání, z kterého se mi strašně točila hlava.
Objal jsem ji kolem pasu a trochu si ji nadzvednul. Ona pomalu sklonila hlavu a začala mi sát krk.

Škubl jsem sebou, jelikož jsem si o ní ještě pořád myslel, že je upírka. Ovšem ten polibek mě utvrdil v tom, že není. To by musela mít špičáky. Poznala to, s otázkou v očích na mě pohlédla a já jen mírně přikývl a nervózně polkl. Jemně se mi zakousla do krku a začala jen znovu sát. Bylo to k nevydržení, znovu jsem si ji vytáhl k sobě nahoru a znovu ji chtivě políbil.

Nebránila se a svými prsty putovala po mém těle. Užíval jsem si její dotyky, ale stále byl obezřetný. Jakmile se ale ke mně ještě víc přitiskla, ztratil jsem sebekontrolu a myslel jen a jen na ni, na to krásné stvoření. Na tu ženu mých snů. A to se mi taky vymstilo...