Z nebe štěstí 2

Využila moji nepozornosti a pořádně se mi zakousla do krku. Její náhle velké a ostré zuby mi zajely do krku přesně v místě hlavní tepny a začala tryskat krev, přímo do jejích úst.

Začala mě vysávat. Trhl jsem sebou. Pomalu ale jistě mě zbavovala té drahé rudé tekutiny. Vůbec se mi to nelíbilo. Čím dál víc mě bolela hlava a motal se se mnou celý svět. Tak jsem měl pravdu.

Raule, ty tupče jeden, zdrhej, než tě celého vycucne a potom odhodí. Jsi pro ni jen malé potěšení. Na nic jiného po celý den nemyslela. Jen čekala, až budete sami. Nadával jsem si a chtěl utéci. Ale jakoby mě něco ochromilo, nemohl jsem se vůbec hýbat.

Mohl jsem jen nečinně hledět do jejích očí a čekat až ze mě vysaje poslední kapičky života. Najednou jsem si vzpomněl na jednu knihu, ve které jsem četl, že vás upíři zhypnotizují. Snažil jsem se jí nedívat do očí, ale nešlo to. Hleděla na mě se zadostiučiněním a stále mi sála krev. Každou chvíli bude po mě. Pomyslel jsem si. Já chci ale žít!

Posbíral jsem v sobě všechny své síly, které jsem měl, zavřel oči a už nade mnou ztratila svou vládu a já se mohl hýbat. Prudce ji od sebe odstrčil.

I když to viděla a čekala, přesto jí to překvapilo, a tak ode mě odlétla, zakopla o bednu, která tam byla jakoby přichystána a já už stačil jen zaregistrovat, že dopadla na zem, umazala si svůj nádherný černý plášť a stačila ještě něco vykřiknout.

To už jsem ale neslyšel, nabíral jsem rychlost a utíkal, seč mi síly stačily. Rychle pryč. Pryč od ní, od té upírky. Už ji nechci nikdy vidět. Za běhu jsem si stihl ještě nahmatat dvě rány po špičácích na krku. Bolelo to.

Zatraceně, proč na to nikdo nikde neupozornil?! Snažil jsem se v tom velkém městě zorientovat. Ano, tady je menší náměstí svaté Anny. Za rohem bude mě dobře známá Jiráskova ulice. Tam bydlí můj dědeček. Prolétnu ulicí až na úplný konec a prudce zabrzdím před domem, který je tak trochu staršího data.
Otočím se a prozkoumám, jestli mě ještě pořád nesleduje. Nikde ji nevidím. Zadýchaně vstoupím na první a poslední schodek, který vede do toho mě moc známého dvoupatrového domu, a rázně zaklepu na dveře.
Nic. Zaklepu silněji. To víte, děda, už mu ten sluch tak neslouží, jak za jeho mladých časů. Když se ale neozve po třetím zaboucháním na dveře, dostanu strach.

Snad se mu nic nestalo. Zkusím otevřít, ale je zamčeno. To je zvláštní, děda si nikdy nezamyká. Zacloumám klikou a připadám si zoufale. Kde budu teď spát? Počítal jsem s tím, že bude doma. Kam mohl jít? Vždyť už je skoro tma. Pohlédnu na nebe nade mnou a zmocní se mě panika.

Vypadá to na bouřku. Nemám se kam schovat. Nezbývá mi nic jiného, než dveře vykopnout. Snažím se počínat si co nejtišeji, aby si sousedé snad nemysleli, že se k dědovi chci vloupat, ale bohužel se mi nepodaří chytit dveře, mnou vykopnuté, a ty tlumeně žuchnou na podlahu. Znepokojeně se porozhlédnu, ale Jiráskova ulice, je jako vždy liduprázdná a tichá. Vejdu dovnitř. Dveře nasadím zpátky a prozkoumám dům.

Zběžně jsem prohlédl známé pokoje. Tento dům už nikdo dlouho neobýval. Najednou mi blesklo. Děda! Vyběhl jsem nahoru do druhého patra a vešel do posledního pokoje, dědovy ložnice a to, co jsem spatřil mi vzalo dech.

Nad postelí stálo parte! Měl jsem špatné tušení. Že by … ? Ne, to nemůže být pravda. Vždyť jsem mu psal, že se stavím a zkontroluji jak se mu daří. Aha, tak takhle je to. Pomyslel jsem si. Většinou mi děda odepisoval, ale později byla jeho zapomnětlivost horší než kdy před tím. Zapomínal dokonce jít i na záchod. Vždy jsem doufal, že se o něj sousedka postará, ale ta už bude asi taky v pánu.

Pomalu začínám zjišťovat, do jaké situace jsem se to dostal. A aby tomu čert nechtěl, někdo je dole u vchodových dveří a snaží se je vyrazit stejně jako já před chvílí. Opatrně se proplížím ke schodům, vedoucím přímo do chodby, naproti dveřím a sleduji temnou siluetu, jak vkráčí do domu.

Měsíc už svítí, fouká vítr a já mám výhled přímo na neznámou postavu pár metrů ode mě. Vidím dlouhé vlající vlasy, dlouhý vlající kabát a osoba drží něco v ruce. Co to jen může být? Hlodá ve mně červík pochybnosti, jestli jde o zbraň. To by ten člověk nemohl jen tak nést po městě. Najednou se zableskne a já hledím do tváře Maud.

V obličeji se jí zračí výraz čirého šílenství. Usmívá se, už ne záhadně, ale toužebně. Vím, co chce, moji krev, ale jen tak snadno se nedám! Vypadá to, že si mě všimla taky. A co navíc, to co svírá v levé ruce není zbraň, ale legendární dřevěný kolík, kterým lze, podle pověr, zabít upíra.
Člověk mu musí probodnout srdce, aby zemřel. To je ale ironie, proč by si s sebou brala kolík? Nesnažím se utíkat. Vidím šanci. Popojde až k úpatí schodů, na kterých sedím a mě napadne spásná myšlenka.

„Tak jsi mě přece jen našla Maud, pověz mi něco, jak?“ Řeknu tak tvrdě, jak jen umím a snažím se vypadat klidně. „Tvoje krev můj milý, tvoje krev. Nádherně voní, stejně jako ty.“ Odvětila láskyplně. Bože, ta umí být ale chladnokrevná.
„Neměla´s jí dost?“ Zajímá mě a při hovoru se snažím odvést její pozornost na něco jiného, než to, že šmátrám do své zadní kapsy pro moji pomůcku v obraně. „Hledáš tohle?“ Usměje se a vytáhne z kapsy svého kabátu kapesní nůž, který je mi hodně povědomý. Ušklíbne se ještě víc a dodá.

„To teď nebudeš potřebovat.“Schová jej někam do hlubin kapes a já zděšeně přemítám, jak mi ho mohla vzít.
„Když jsi byl mnou tak omámený, vytáhla jsem ti ho z kapsy.“ Oznámila mi Maud.
Aha, tak v tom to bude. Jak se může člověku někdy vymstít taková malá chvilka nepozornosti? Jen velkou náhodou. A že se ta náhoda stala zrovna mě.
Mám já to ale štěstí že.

Napadá mě jediné řešení. Zmást ji a utéct, ale kam, to kdybych věděl. Vidím, že nemám naději. Stojí přímo pod schody a jiný únik není. Skákat z okna druhého patra by mohlo být značně nepohodlné, a navíc pod dědovy okny není nic, co by mi pád zpříjemnilo. Jen tvrdá dlažba ulice a kachličky na menším dvorku.

Ta kapička naděje, která ještě před chvílí zdobila mou tvář, ukápne na zem a roztříští se o podlahu. Bojovat s ní? S upírkou? Má zrychlené reflexy, smrtící nástroje v podobě mého nožíku a kdo ví čeho ještě a aby to nebylo málo, můj strach mě ovládá ze všeho nejvíc. Naprosto mě ochromuje.

Chvíli na sebe hledíme. Snažím se jí proniknout skrze tu skořápku, která se jakoby zase zacelila, nahlédnout do ní a zjistit na co myslí. Bohužel to nejde. Znovu se přede mnou schovala za tu nepřístupnou zeď.

Ještě že mám, tak dobrou hlavu. Napadlo mě trochu sobecky. Znenadále jsem se zvedl ze schodů, na kterých jsem ne moc honosně seděl a utíkal do dědovy ložnice, která se jako jediná dala zamknout.

Slyšel jsem jak na mě volá něco jako: „Zbabělče!“ ale bylo mi upřímně jedno, co si o mě myslí jedna trhlá ženská, navíc upírka.

Zamknul jsem dveře, zabarikádoval je čím se dalo a poté se sesunul po zdi na podlahu. Jak jsem tam tak seděl, slyšel jsem její tlumené kroky, jak pomalu kráčejí po schodech nahoru.
Srdce jsem měl až v krku a tlouklo mi jako o závod. Důvod, proč jsem běžel zrovna sem, byl jednoduchý. Okno do ulice. Rychle jsem k němu přeběhl a pokusil se ho otevřít. Neúspěšně. Bylo nejspíš nějak zadrhlé.

Musel jsem se do toho opřít celou svou vahou. Ve velmi nepříjemné pozici (zády ke dveřím) jsem setrval jen pár sekund a už mi přišlo, že má společnice je znovu kousek ode mě a vysmívá se mi. Otočil jsem se jako na obrtlíku a s hrůzou pohlédl na dveře.

Stále byly na svém místě. Za nimi jsem slyšel pomalý a tlumený klapot podpatků. Přibližovaly se čím dál tím blíž.

Co teď? Rozbít okno? Ne to nestihnu. Můj plán, vyhození matrace a následné skočení dolů, se nepodařil. Jediná možnost byla, postavit se jí čelem s hrdostí sobě vlastní. Smířil jsem se s možností, že nejspíš umřu.

Napnul jsem všechny své svaly a čekal. Tlumený klapot se zastavil přede dveřmi. Chvíli se nic nedělo. Pomalu jsem si říkal, že třeba odejde, ale byl to jen falešný pocit bezpečí, kterým mě chtěla ukolébat.

Prásk! Dveře odskočily od stěny společně s věcmi, které jsem na ně naskládal abych jí znesnadnil přístup, a to vše s velkým hřmotem spadlo na zem.
V suti třísek a prachu, který se zvedl po nárazu se objevila postava.
Jako v hororu jsem sledoval, jak pomalu vstupuje do pokoje a odkopává věci, které jí překáží. Dveře nejspíš vykopla.

„Máš opravdu sílu.“ Poznamenal jsem jakoby nic.
„Díky, věřím, že mám určitě větší než ty.“ Odvětila chladně.
„Co takhle se o tom přesvědčit?“ Navrhnul jsem a vyřítil se proti ní.

Než jsem ale stačil naznačit pohyb ruky na jednu stranu a rychle ji stočit na druhou, abych ji, jak se říká, odzbrojil nebo přinejmenším si vzal své vlastnictví zpět, zachytila mě a nasadila mi nelsona.

Velmi nepříjemný pocit, který se ihned dostavil, mě donutil přemýšlet jinak. Snažil jsem se jí vykroutit, ale nešlo to. Byl jsem znehybněn.
„Chutnáš, tak sladce. Nech mě ještě jednou tě ochutnat.“ Zašeptala mi do ucha a pomalu se natáhla k mému krku, nepochybně naposled.
Nevím co se to ve mně najednou vzalo, ale najednou jsem se levou nohou zaklesl o tu její a pravou prudce kopl dozadu, kde jsem očekával, že má druhou nohu. Úspěšně.

Ztratila rovnováhu a skácela se-společně se mnou-na zem. Rychle jsem se otočil, nohama přimáčknul ty její a chytil ji ruce.
„Co uděláš teď, zlato?“ Napodobil jsem její hlas. Vztekle něco zakřičela, čemu jsem nerozuměl. Začala sebou škubat a zmítat, ale nebylo to platné. Držel jsem pevně. A pak, kdo má větší sílu, napadlo mě. Uchichtl jsem se.

To ji ještě víc rozzuřilo. Znenadání vymrštila hlavu vysoko do vzduchu. To jsem nečekal. Mírně jsem povolil sevření a zvedl bradu aby mě netrefila a to byla osudová chyba. Využila toho a jako lasička se vysmekla z mého sevření. Chtěl jsem něco udělat, ale to už držela můj kapesní nožík.

„Tak bodni a zab mě!“ Vykřikl jsem, jako smyslů zbavený, protože už mě ta hra přestala bavit. Chtěl jsem to mít rychle za sebou, ale ona měla bohužel opačný názor.

„Ne, nezabiju tě hned. Pohraji si s tebou až do tvého posledního dechu. Budu s tebou v těch nejtěžších chvílích tvého života. Budeš žadonit abych tě zabila, ale já to neudělám. Budu si užívat pohledu na tebe ve smrtelných křečích a až potom ti konečně vysaju všechnu krev.“

A sakra. Horší už to být nemohlo. Musel to být velmi bizarní pohled na nás dva. Ona, majestátně stojící nade mnou, já, poníženě klečící pod ní. V tu chvíli jsem si opravdu myslel, že je se mnou konec. Sklonila se a když viděla, jak jsem sebou trhl, chladně se zasmála. Políbila mě na čelo surově mi vlepila facku.
„To máš za to zrcátko.“

Co se dělo dál už si ani moc nepamatuji. Vím jen, že si se mnou krutě hrála. Když už jsem mlel z posledního, stala se velmi zajímavá věc. Bouřka, kterou jsem vnímal jen jako zvukovou kulisu utichla. Žádné blesky, žádný déšť, byl naprostý klid.

Zčistajasna se přímo nade mnou objevila až nadpozemská záře. Nic jsem neviděl ani necítil, ale tušil jsem, že to něco, mi právě zachraňuje život. Zaslechl jsem výkřik plný bolesti. Byla to Maud. Ať už se dělo cokoliv, bylo to v můj prospěch. Potom jsem ztratil vědomí.
.
.
.
.
.

Když jsem se probral, první co mě napadlo, bylo: co se stalo? Pode mnou podlaha, nade mnou velice známý strop, jaký míval děda ve svém pokoji. Vše zalité krásnou září, které vydávalo slunce při východu. Osvětlovalo všechny ty trosky okolo mě.

Po chvíli jsem se zorientoval a zjistil, že ta žena je pryč. Zůstal po ní jen dřevěný kolík a moje pomůcka k otvírání konzerv. Má zranění mi nedovolovala ihned odcestovat, a tak jsem musel zůstat.
Přesunul jsem se na postel a zůstal na ní. Po chvíli jsem si uvědomil, že nikdo nepřijde a že je vše na mě.

Jakmile mi bylo o něco lépe, s vypětím sil jsem vstal a ošetřil si ty nejhorší rány a šel najít něco k snědku. Celou cestu jsem se otáčel a měl pocit, jakoby mě někdo sledoval. Ten nepříjemný pocit vzadu v týle jsem měl vždy, když jsem zahýbal za roh.

Ulice byly liduprázdné, taky byla neděle ráno. Tedy spíš už se ten čas mírně posouval k pozdnímu obědu. Zašel jsem si do nejbližší restaurace na topinku a čaj. Těch pár lidí, co tam seděli, mě pozorovali podezřívavým pohledem, ale já si jich nevšímal.

Pořád jsem musel myslet na to světlo. Odkud se vzalo, co provedlo Maud a kam zmizela? Na tyhle otázky mi ale nikdo neodpověděl a já se jimi zaobíral celou tu dobu, co jsem tam seděl. Když jsem zaplatil a chtěl odejít, někdo se odtrhl od přihlížejících a přišel ke mně. Byla to mladá holka, nejspíš jí bylo asi kolem 12 let. Pohybovala se obezřetně, ale něco v jejích pohybech mi připomnělo Maud.
Vyděšeně jsem na ni hleděl a nevěděl co mám dělat. Nejraději bych ji uhodil, ale to jsem nemohl udělat před jinými lidmi. Vyběhl jsem odtamtud co nejrychleji a schoval se do nejbližšího výklenku.

Zrychleně jsem dýchal a snažil se na nic nemyslet. Zavřel jsem oči aby mi to šlo lépe a v tu ránu mě někdo chytl za loket. Polekaně jsem sebou trhl a zjistil, že přede mnou stojí ta dívka.
„Pane, něco vám upadlo.“ Řekla a vtiskla mi do ruky obálku.
„Cože?“ Zeptal jsem se udiveně, ale ona už odběhla zpátky. Tu obálku jsem u sebe neměl, to vím jistě.

Rozhlédl jsem se, abych se ujistil, že okolo nikdo není a s třesoucí rukou ji otevřel. Znovu se objevilo to samé světlo, které mi zachránilo život a já se najednou cítil jako znovuzrozený.

Všechna bolest, která mi svírala útroby zmizela a nahradil to pocit, který jsem už dlouho nezažil. Pocit, že jsem něčím výjimečný.

Jakmile pohaslo, obálka zmizela a já se podíval na své ruce. Byly zahojené, žádný šrám, žádná krev, všechno bylo ve starých kolejích.
Největší rána, kterou jsem utržil na boku také zmizela a na jejím místě se objevila jen nepatrná tečka. Po tomhle jsem byl ještě zmatenější než předtím.

Vykročil jsem do domu svého dědy a přemýšlel. Vše bylo najednou úplně jiné. Slyšel jsem všechny možné zvuky. Že by ty cupitavé kroky patřily myši v kanálové rouře asi padesát metrů ode mě? Ty hlasy patřily těm postavám za okny? Co se to se mnou stalo?

......................................................................

Kdyby byl zájem, napíšu pokračování, už o něm trochu přemýšlím.