Vrátím se..

Můj výkřik zmizel v dáli spolu s praskáním parket. Poslední zvuk v tom domě byli jen vrzající dveře dole pod schodištěm. Plíce mi začaly vypovídat, před očima se mi udělalo temno a v hlavě zmatek. Co se to jen stalo? Došla mi síla na přemýšlení, natož udělat krok. Země se přiblížila, nebo já k ní. Nebylo nic slyšet, což bylo zvláštní vzhledem k chátrající podlaze a ráně, kterou mé padající tělo muselo udělat. Už jen temnota byla čím dál blíž… Další věc, co si pamatuju, byl až zvuk piana. Síla se mi ještě nevrátila, a tak bylo zbytečné jen pomýšlet na návrat, a stejně mě ani nezajímalo, kdo hraje. Skladba mi nic neříkala, což nebylo nic překvapivého, ale byla to skladba plná emocí, to poznal i amatér jako já. Sálala z ní radost, smíchaná se smutkem a víra ruku v ruce jdoucí s beznadějí, a do toho všeho, osaměle bloudící tóny, které mi mě připomínaly. Bylo to něco, co nedalo definovat slovy, ale když to člověk slyšel, hned věděl s čím má tu čest. Musím jít! Ale nejde to, ta píseň mě táhne k Zemi, avšak to stejně tak může být i mé bojující tělo. Na chvíli se z hrajícího piána stal sopránem zpívající hlas. Ano. Já ji znám. V tu chvíli se mi v hlavě udělalo jasno. Musím se vrátit…