Život,Smrt a Láska- Poprvé

Ucítila, jak jeho chladné špičáky přeťali žílu a byl to příjemný pocit. Už začínala vyhlížet dámu v černých šatech, která je jí tak moc podobná až na netopýří křídla, když povolil stisk. On jí nechtěl zabít. Znal jí jen pár sekund a už si jí oblíbil. A ona to nechápala. ,,tys mě nezabil?‘‘ Nebila to otázka, ale on na ní odpověděl: ,,Ne, líbí se mi tvá odvaha. Necháš upíra aby tě zabil. A proč vlastně? Pro dobrý pocit? Pro svou jedinečnost? Sebevražda? Proč?‘‘ ,,Ty si Ďábel a já Anděl, sice temný ale přesto Anděl.‘‘ Díval se jí do očí a naplnila ho neovladatelná touha jí políbit. Ona viděla tu touhu v jeho očích a přiblížila svůj obličej k tomu jeho. Před tím než jí políbil zašeptala 4 slova: ,,A protiklady se přitahují.‘‘ Když se jejich rty dotkly, projelo jí příjemné zachvění. Její slova, i když tak prostá, vněm probudila cit který ještě nepoznal. Cit který přehlušoval touhu zabíjet. Cit díky kterému se stala středem jeho vesmíru. A kvůli kterému by se nechal sežehnout sluncem. Po pár setinách, nebo možná tisíciletích, se jejich rty od sebe vzdálily a on zašeptal 2 slova, která doposud nikdy nevyslovil: ,,Miluji tě‘‘ ,, Tím se to vysvětluje. Já tě taky miluji.‘‘ A vše bylo jasné. Ale proč? Proč se zamiloval Anděl do Ďábla a Ďábel do Anděla? Ona na tu otázku již odpověděla: Protiklady se přitahují. Zamyslela se a řekla: ,,Myslíš, že bych přežila proměnu?‘‘ ,, Nevím, jsi silná mentálně, psychicky i fyzicky. Ale taky jsi Anděl. To je nebezpečné.‘‘ Tak by si přál odpovědět: Ano určitě, a byla bys nejkrásnější, nejchytřejší a nejmocnější upírka v celé Francii. Ba ne. Na celém světě.
Ale nemohl. Ona to věděla a tak si s ním domluvila schůzku za týden. To by jí měli rodiče pustit. Když už pustil její ruku a ona se chystala že půjde, začlo sněžit. První sníh v Pátek 13.Listopadu. ale ten sníh padal jen na ně a neroztál při dotyku. Vzal jednu vločku do dlaně a pochopil. ,, To není sníh, to je peří.‘‘ ,,Ale jak to?‘‘ ,,Nevím‘‘ Na chvíli se zamyslel. ,,Možná Andělé zasypávají svou sestřičku štěstím.‘‘ ,,Temní andělé mají černé peří.‘‘ ,,Tak to je zvláštní, opravdu. Já to nechápu.‘‘ Ona ale moc dobře věděla co to je a už ho přestala trápit. ,,To nedělají Andělé, nýbrž holčička v červených šatičkách a malými buclatými amorky kolem sebe.‘‘ ,,Láska‘‘ Byla to ona a usmívala se na ně s čistotou 5 leté. Oni jí vidět nemohli a ona chtěla aby spolu ještě chvíli zůstali. Měla ráda šťastné konce. Před tím ještě zařídila aby se mrtvola našla někde jinde a její rodiče se po ní nesháněli. On ji vzal do náruče a ještě dlouho si opláceli polibky s obrovským vzrušením. Když si ta malá holčička všimla že ta dívka už musí jít, peří přestalo sněžit. Zabralo to, Anděl vzhlédl a řekl že už musí domů a že rodiče budou určitě vyvádět. Nevyváděli, a ona byla ráda. Té noci usla dřív než obvykle. Její sen patřil jemu, šla s ním po hřbitově a sněžilo. Sníh tál na tváři a pak se zastavili u náhrobku ve tvaru nádherného smutného anděla. Ale nějací vandalové mu uřízli hlavu a ta zůstala položená vedle. V jeho tváři byl smutek téměř hmatatelný, přesto bez slz. Před nimi se zjevila ta holčička v šatech rudých jako slunce při západu. Byla to Láska a řekla: ,,Krásný pár, život-Angellka a smrt-Damon. Mezi nimi já, Láska. Ach. Poprvé zamilováni, poprvé políbeni a to v jeden den.‘‘ V tu noc toho roku poprvé sněžilo.