Voice/Hlas

Mirai seděl na stole a tupě zíral před sebe. Nepohnul jediným svalem, snad ani nevnímal, že se kolem něj něco děje. Lidé rozrušeně pobíhali, všude vládl chaos a člověk málem ohluchl z té spousty okřikování – někdy zoufalého, jindy rázného s jasným rozkazem, a pak také podrážděného. Ale mezi všemi těmi hlasy se našel jeden, který se naprosto vymykal. Klidný, tichý a přesto zřetelný, který k němu mluvil. Vnímal ho, naslouchal mu. Připomínal mu bublání tekoucí vody, či šelest stromů promlouvajících s větrem. Nebo možná obojí dohromady. Tak klidný…
Kdosi mu do obličeje namířil světlo ze zářivky, ale ani sebou necukl. Dokonce ani nemrkl. Jen poslouchal neznámý hlas, konejšivý a příjemný. Normálně by si myslel, že se mu bude chtít spát, byl však bdělý snad jako nikdy předtím a ani myšlenky ho netrápily. Hlavu měl prázdnou.

Bílé stěny, chladná a neosobní atmosféra, skříně s lékařským nářadím a lehátka pro pacienty, to všechno tam nepopiratelně bylo, ale skrývalo se to v hrozné dálce - tak nepředstavitelné dálce, že ani oceán by ji nepřekonal. Mirai byl zkrátka někde úplně jinde, a tak ignoroval doktory ošetřující zraněné i sestru, která k němu mluvila a držela ho jemně za ruku.
„Kolik je tomu chlapci?“ přistoupil jeden z mladých internistů.
„Co tady…“ začala s otázkou, ale on ji přerušil.
„Tohle je malá nemocnice, byť jsem to při velikosti tohohle města nikdy nechápal. Na něco takového tu není nikdo připravený a personálu je málo stejně tak, jako lůžek. Na oddělení nezáleží… Kolik mu je let?“
„Řekla bych tak něco kolem sedmi, osmi.“
Krátce přikývl a poklekl k němu.

Miraiovi bylo ve skutečnosti jedenáct, ale příliš nerostl. Vždycky byl malý a slabý, v učení nijak zvlášť nevynikal, zvláštní nadání neprojevoval, děti si ho často dobíraly a některé ho i šikanovaly. Často chodil domů s malými rankami, ošklivými modřinami, bez svačin a bez peněz na autobus šel přes půlku města. Když pršelo, téměř vždycky přišel celý zmáčený a od bláta. Řidič ho potom nechtěl brát do vozidla, že by mu ušpinil sedačky.
Miraiova babička, se kterou žil, si o něj nejednou dělala starosti, nikdy jí však nic neřekl. Pokaždé se lehce usmál a zamluvil to tím, že to příště nebude s hraním tak přehánět. Nikdy neplakal. Nikdy se hlasitě nesmál. Nikdy jí nechtěl dělat starosti.
Bylo to vážně zvláštní dítě.

„Jak se jmenuje?“
„Tak… zvláštně. Mirai.“
„Mirai,“ oslovil ho doktor, odezva však nepřicházela.
Sestra se zamračila. „Nereaguje. Asi je v naprostém šoku a navíc ho našli blízko místa, kde vybuchla ta nádrž. Nevím, jestli z toho ztratil dočasně sluch, nebo je to snad trvalejší…“
Znovu se chystal prozkoumat chlapcovi reakce a z vnější kapsy pláště vytáhl maličkou baterku. Podržel mu víčka a posvítil do očí – nejdřív do jednoho, potom do druhého - ale nic se nestalo. Zkontroloval, jestli je všechno v pořádku a žádnou anomálii neobjevil.
„Má nějaká zranění?“ otočil se znovu k ženě.
„Ne. Žádné vnitřní krvácení, žádné zranění… Jenom nereaguje. Je to divné, když byl tak blízko. Jeden kluk si ho prý všimnul, jak vylezl rozbitým oknem z autobusu a šel přímo k tomu autu, které následně vybuchlo. Jak autonehodu, tak výbuch přežil naprosto bez úhony. Nechápu to,“ zavrtěla hlavou.

Přivezli další zraněné a Miraie už nikdo neměl ani čas si všimnout – zraněný nebyl, takže jeho případ mohl logicky počkat. Zůstal tam sedět sám, jen se svým záhadným hlasem. To on mu najednou řekl, ať se nebojí a přesedne si na zadní sedadlo.
„Neboj, jsem tu s tebou. Pomůžu ti,“ říkal mu. A tak mi jednoduše věřil.

„Umírají tu lidé. Víš, co je to zemřít?“
„Maminka i tatínek, oba umřeli, když mi byli dva roky. Odešli pryč a už se nikdy nevrátí, ani kdyby si to moc přáli, nebo kdybych si to přál já,“ odpověděl tiše. Autobus byl převrácený na bok a po nárazech a nenadálém zmatku všechno podezřele ztichlo. Jen se občas ozvalo tiché, bolestné zasténání. Mirai vylezl oknem ven.

Když přicházel blíž ke zdemolovanému autu, vzpomněl si, že ten hlas neslyší poprvé. Jednou, když se moc bál, mu zpíval.




„Laro, na co se tak díváš?“
„Vidíš toho kluka?“ pohodila hlavou k lavičce v zahradě a opřela se o parapet.
„Co je s ním?“ zeptala se tmavovlasá, tmavooká dívka, se kterou sdílela pokoj.
„Jsem v tomhle ústavu kvůli nemoci už dlouho, to víš ne?“
Dívka přikývla.
„Přišel sem před pěti lety a za celou tu dobu na nikoho nepromluvil a skoro na nic nezareagoval. Prostě se jenom najedl, napil, maximálně vyspal, ale po zbytek dne sedí v zahradě a zírá před sebe. Pět let v kuse.“
„Je to blázen, ne?
„Nevím,“ zavrtěla Lara hlavou. „Jen jednou jedinkrát jsem ho slyšela mluvit. Vypadalo to, jako by se podíval skrz mě a pak prohlásil, že mám hlas jako tok malého potoka nebo šelest listoví. Tak něco.“
„Nic víc?“ podivila se tmavovláska.
„Nic víc.“