Temný den

Bylo ráno, temné jako kalná voda. Lidé z vesnice se začali probouzet, jejich pohled z okna byl ale podivný. Slunce se prodíralo mezi mraky, ale jeho snaha byla marná, ani paprsek nepronikl do žádného okna, nerozzářil žádnou zahrádku a nepomohl tak ani jednomu úsměvu vykvést na tváři. Bylo to ráno trochu jiné než ostatní. Ve vzduchu bylo něco, co mělo změnit život.
Jakýsi pán seděl na ztrouchnivělé lavičce naproti čiré říčce, která jako jediná byla krásná. Muž se díval do té vody a jeho oči se leskly jako třpytivé perly, jejichž existence měla skončit. Pomalu už lidé začali vycházet ze svých domovů, zahaleni do teplých šal a kabátů. Dospělí ani děti nic netušili, kráčejíce po kamenitých cestách, zbaveni dobré nálady se ocitali uprostřed samoty, jíž se nedalo zabránit, jejich kroky se postupně rozdělovaly a odnášely do prácí a škol. Muž sedící na lavičce slyšel z dáli temný hlas, snad to byla jen představa, ale on mu naslouchal. Temný hlas ho prosil, aby je zachránil, muž ale nevěděl, co má dělat. Koho zachránit, kam jít, co udělat? Hlavou se mu honilo tolik černých myšlenek a nesčetně moc otázek, které byly protkány zlem. V jeho očích už naděje umřela. Muž vstal a odešel do svého domku kousek od čiré říčky. Ta ho však volala zpátky, její šplouchání o kamínky bylo tak bolestné a naříkající, ale muž se ani neotočil. Nic už nemohlo nikoho zachránit. Jediný pohled na oblohu jako by byl poslední. Příroda volající o pomoc už ztratila naději. Lesy, květiny, kamenité cesty, všechno už čekalo jen to nejhorší, kdy to už přijde, jak dlouho budeme čekat v nejistotě, jaké to bude, bude to bolet? Či bolet na duši? Muž to také tušil, snad každý člověk to cítil.
Blížilo se poledne, slunce se už ani nesnažilo protáhnout svůj paprsek mezi hustá mračna, však už nikdy nebude moci, už nikdy nebude dělat lidem radost. Muž doma čekal. Seděl na křesle a hladil svého psa, jehož oči vypadaly jako nejsmutnější kamínky na světě. Pes byl opřený o páníčkovu nohu, venku se potulovalo několik osamělých koček. Ty neměly co ztratit, jen sami sebe.
Nejednou pes vyštěknul, vstal a štěkal do okna, kňučivým a srdcervoucím štěkotem. Muž věděl, že ta chvíle je tady. To zachvění pocítilo tolik lidí.
Z ničeho nic se ozvala děsivá rána, i když to bylo tolik tisíců kilometrů od nich, všem to připadalo, jakoby to bylo tady, přímo tady. Muž se díval z okna, pohled na čirou říčku se začal ztemňovat, začal mizet, kočky žadonící o pomoc stály před hlavními dveřmi mužova domu a žadoníce, dusící se škrábaly na dveře, jejich mňoukání bylo tak nepopsatelně bolestné. Muž to věděl, ale jeho srdce nebylo tak silné, aby vstal a otevřel dveře, a tak alespoň na chvíli zachránil životy těch stvořeníček. Dlouho to už poslouchat nemusel, kočičí zvuky se pomalu utišovaly, zněly tak bolestně až úplně utichly. Z okna na říčku už vůbec nebylo vidět, temná oblaka prachu se dostávala skulinami do všech domů. Muž otevřel okno a dým se rozvalil do celého domu, nedalo se dýchat. Sednul si do křesla, měl zavřené oči, pes mu skočil do klína a naposledy se na sebe podívali. Jejich slzy se spojily v jednu nešťastnou a spolu naposledy vydýchli. Za několik let tu nebylo nic. Prázdno, temno a tma…